Ve druhém navazujícím díle rozhovoru s Pavlou, která vyrostla v pěstounské péči u tety a strýce, můžete sledovat její další cestu životem. Poté, co byla svěřena v křehkém pubertálním věku zpět do péče svého otce, pro ni zůstali náhradní rodiče stále velmi významnými lidmi v jejím životě.

Oni jsou vlastně mými rodiči doteď. Když se mě někdo zeptá na rodiče, tak automaticky mluvím o nich. Mamka a taťka prostě zůstali za každých okolností a já jsem to brala tak, že u otce prostě bydlím a rodiče mám tam.

Roky, které prožila Pavla v péči otce až do dospělosti, byly ale bohužel poznamenány odcizením, ke kterému během pobytu ve vězení došlo.

Pro něj to celé byla povinnost. Mít dítě znamenalo nakrmit ho, ošatit a dát mu střechu nad hlavou. Prostě nic jiného nebylo, i když já jsem měla snahu se s ním nějak bavit a říkat mu, co se jako děje. Ale stávalo se, že on neposlouchal, pak odešel do postele a já jsem chvíli na to zjistila, že spí.

Dnes je Pavla už sama maminkou. Dokonce jsou s manželem schváleni jako budoucí pěstouni. Přesto jsou tu témata, která Pavlu, právě v době rodičovství, velmi intenzivně vrací zpět k původním rodičům, a to především k mamince, kterou si vůbec nepamatuje.

Tehdy jsem začala řešit, proč nejsem jako každá jiná máma, které se narodí dítě, a začne hned to dítě milovat a žít pro něj.

Pavla proto vyhledala terapeutickou pomoc, kde si mohla tato témata bezpečně otevřít a začít zpracovávat.

Právě tam jsem hodně řešila tu otázku mateřství. Jak vlastně skloubit mateřství sama se sebou? Jak najít nějakou cestu mezi biologickou matkou a tou náhradní matkou?