Na své narozeniny se většina dětí moc těší, protože je čeká oslava se spoustou dárků. Je to den, kdy mají plnou pozornost rodičů, babiček a kamarádů. Den, kdy se narodily, je přece významným a úžasným dnem, který stojí za pozornost a oslavu! A jejich rodiny si s nimi tuto událost také moc rády připomínají. Vždyť to byl nádherný den, kdy přišly na svět chtěné a milované.
Jenže u dětí v náhradních rodinách je to jiné. Tento den může na straně dítěte i náhradních rodičů provázet mnoho různých a někdy moc těžkých emocí. Pro dítě je to den, kdy se narodilo a často také den, kdy ho někdo blízký opustil. Je to den, kdy zažilo největší trauma v životě. Kdy přišlo o své kořeny. Pro náhradní rodiče je tento den také dnem, kdy se mohou objevovat kromě radosti také smutky z toho, že se toto dítě nenarodilo právě jim, že ho nemohli počít, zažít s ním těhotenství a být u jeho narození. Přemýšlí, zda na dítě myslí v tento den také jeho biologičtí rodiče. Může toho být ale také mnohem víc. Proto jsem se na toto téma ptala psycholožky a terapeutky Zuzky Šípové, která se podpoře náhradních rodin věnuje už mnoho let.
Zuzko, řeší s Vámi náhradní rodiče téma narozenin svých dětí? Pokud ano, co konkrétně se tam objevuje za starosti, problémy?
Pro náhradní rodiče je to často významné téma. Rodiče většinou řeší tento velký den. To znamená dárky, výzdobu bytu, nebo pronájem nějaké dětské herničky nebo cukrárny, koho všeho na oslavu pozvat atd. Takto by to na první pohled mohlo vypadat, že to jsou vlastně běžné věci, které řeší každý rodič, když se blíží narozeniny jeho dítěte. Pěstouni a osvojitelé však často řeší všechny tyto věci ještě z jiného úhlu pohledu. Kladou si otázku, kolik dárků dítěti koupit, protože třeba ještě mají v paměti velmi živě narozeniny loňské, kdy dítě dostalo spoustu dárků, až to neuneslo a začalo dárky ničit, přičemž oslava skončila velkým pláčem. Rodiče těchto dětí také zvažují množství lidí na oslavě, neboť našim dětem často nedělají velké akce se spoustou lidí dobře, mohou je zúzkostňovat, stresovat, děti jsou pak nesvé či mrzuté. Nebo si kladou otázku, jak moc z narozenin dělat velký, významný den právě proto, že ten den, kdy se dítě narodilo, zažilo jedno z největších traumat, které si lze představit, protože bylo opuštěno biologickými rodiči.
Také se objevuje téma sourozenecké rivality či žárlivosti ve chvíli, kdy je v rodině více přijatých dětí. Sourozenec, který zrovna narozeniny neslaví, se může cítit „neviditelný“ či „neviděný“, protože najednou je jeho oslavujícímu sourozenci věnováno o dost více pozornosti než jindy. A ještě je potřeba zmínit, že i zpracování historie hraje v následném prožívání narozenin u dětí roli. Dítě, které má historii dobře zpracovanou, prožívá narozeniny a jejich oslavu lépe než dítě, které se ve své historii neorientuje, nerozumí jí a je pro něj neuchopitelná.
Napadá mě, proč vlastně může být pro děti vyrůstající v náhradní rodině tak těžké dostat mnoho dárků k narozeninám? Co je vlastně může tak stresovat na velké oslavě? Vždyť na první pohled to vypadá tak pohádkově? Mnoho dárků a velkou oslavu chtějí přece všechny děti…
Ano, máte určitě pravdu, že to vypadá zvláštně, proč by dítě mělo být ve stresu z takové báječné události, jako je krásná a velká oslava narozenin. Ono nejde o ty narozeniny samotné. Jde spíš o to, že spousta našich dětí jsou vlivem své historie disponované k tomu, že jsou méně schopné zvládat stresující situace. Když si představíte malé miminko, které u sebe nemá jednu stálou pečující osobu, která by ho zvenčí ve své náruči a konejšivým hlasem zklidnila v různých stresujících situacích (jako třeba když má děťátko hlad, je mu zima, nebo jen prostě potřebuje naši pozornost), toto miminko je neustále v pohotovosti a ve zvýšené míře stresu. Chybí mu ten dospělý člověk, který by ho učil, jak samo sebe zklidnit ve stresových situacích. Nebo tam ten dospělý i být může, ale když se o miminko nestará dostatečně dobře (např. u zanedbávaných či týraných dětí), je to obdobné jako u dětí, kde taková osoba není neustále přítomná, třeba v ústavní péči. A takové dítě pak citlivěji reaguje na události, kde je hodně lidí, větší hluk, nebo je tam pozornost té spousty lidí vyloženě zaměřená na naše děťátko, a to si s tím zkrátka neví rady. Není to tedy přímo o narozeninách jako takových, ale spíš o tom stresu, který může narozeninovou oslavu provázet, když je velkolepá, a na dítě je toho zkrátka moc. I když to rodiče myslí dobře. A čím je dítě starší, tím více se do prožívání narozenin promítá rané vývojové trauma a pocit špatného „já“, kdy pro dítě může být vlastně vnitřně nepochopitelné, proč dostává dárky, když si je ze svého úhlu pohledu vůbec nezaslouží, protože ono je přece to špatné, které je tak špatné, že bylo dokonce opuštěno hned po narození.
Jak staré děti si začínají uvědomovat, že je v tento den někdo opustil a není to jen oslava, ale je to celé trochu složitější?
To je z mojí zkušenosti docela individuální, nelze úplně obecně říct konkrétní věk, od kterého si děti tento fakt uvědomují. Také to hodně souvisí s tím, jak je dítě celkově zralé, kolik toho o své minulosti ví, jak s ním jeho náhradní rodiče o historii hovoří, kdy přesně k opuštění dítěte došlo, protože ne každé dítě je opuštěno biologickou matkou hned po porodu ještě v porodnici, jaký byl důvod opuštění atd. Obecně tedy lze říci, že do toho vstupuje celá řada faktorů. Je ale pravda, že u dětí, u nichž došlo k opuštění již v porodnici hned po narození, to v určitém věku začíná být důležité téma, a často kolem narozenin vystupuje více do popředí. Poměrně dost to řeší děti v pubertě zhruba od nějakých dvanácti let, víc o tom mluví děvčata, která jsou většinou více zaměřena na vztahy než chlapci, a víc tyto věci řeší a přemýšlí o nich. To neznamená, že by to chlapci vůbec neřešili, ale ti o tom většinou nahlas moc nemluví. U menších dětí to je spíše spojené s tím, že mohou hůře snášet ty situace, v nichž je větší množství lidí a odehrává se toho hodně najednou (je tam vyšší míra hluku atd.), tak jak jsme si vysvětlovali v předchozí otázce. A je také důležité zmínit, že to neplatí pro všechny přijaté děti paušálně. Život nemůžeme rozdělit do „šuplíčků“ a říct, že všechny přijaté děti špatně snáší narozeniny. Mluvíme o tom proto, že se to u přijatých dětí stává poměrně častěji než u dětí biologických, nikoliv že to platí absolutně u všech.
Tomu rozumím. Na jaké projevy stresu by tedy měli být náhradní rodiče u dětí citliví?
To může být u každého dítěte opět různorodé a rodiče většinou své děti znají nejlépe, takže poznají, kdy se necítí dobře. Kdybychom to opět převedli na obecnější rovinu, lze říci, že je dobré si s blížícími se narozeninami všímat typických projevů toho, že dítě prožívá zvýšenou míru stresu. Mohou to být projevy, které jsou spojené se spánkem, kdy dítě najednou špatně usíná, budí se v průběhu noci, nebo třeba nechce spinkat ve své postýlce, i když tam již delší dobu běžně spává. Mohou to být projevy, které jsou spojené s jídlem, kdy dítě trpí nechutenstvím nebo se naopak začne přejídat či konzumovat ve větší míře sladkosti. Mohou se vyskytnout i různé psychosomatické obtíže, např. bolení bříška. Velmi často lze zachytit také náhlé změny nálad, kterými dítě třeba běžně netrpí, nebo nejsou tak výrazné. Dítě je třeba najednou více plačtivé, mrzuté, rozladěné, nic ho nebaví, je skleslé. Nebo může být na druhou stranu roztěkané, nepozorné, přehnaně aktivní, výbušné, hněvivé, drzé, odmlouvat a obecně neposlouchat. To všechno mohou být projevy stresu, který je spojený s blížícími se narozeninami. U některých dětí to nemusí být nějak výrazné projevy, může jít spíš o vyšší nervozitu, kterou rodič, který je sám trochu ve stresu z toho, co vše je na oslavu potřeba zařídit, ani nemusí zachytit.
Co mohou náhradní rodiče v tomto směru pro děti udělat? Jak nejlépe na tyto projevy reagovat?
Zde se mi z praxe ukazuje, že opět je dobré navázat na to, co známe a co nám dobře funguje. Tak jak jsou každé dítě i rodič jedineční, tak se mohou lišit nejen projevy dětí, ale i to, jak na ně mohou rodiče dobře reagovat. Vycházela bych tedy u každého dítěte z toho, jak ho jeho rodič zná, a co ví, že jeho dítěti pomáhá se zklidnit, když se ocitne ve zvýšeném stresu. Jedna věc je ta, aby rodič tyto signály vůbec zachytil, protože u některých dětí mohou být velmi mírné. Druhá věc je ta, abychom je pak nebagatelizovali, nesnažili se dítě uklidnit ve smyslu, ať nevyvádí, že se přece nic hrozného neděje. Takhle to můžeme vnímat my dospělí, tím spíš, když jsme na oslavu natěšení a chceme, aby proběhla perfektně. Pro nás to tedy může být spíše tzv. eustres, neboli pozitivní, motivující typ stresu.
Ale pro dítě to opravdu může být nepříjemné, zahlcující a náročné. Na místě je nabídnout pochopení a přijetí, že to dítě tak má a že je v pořádku, že se takto cítí. Zároveň je dobré nenutit dítě do ničeho, do čeho se mu nebude chtít, i kdyby to mělo znamenat, že oslava vlastně nebude vůbec žádná a dítě si pouze rozbalí jeden malý dárek. Naplánování oslavy by mělo zůstat na rodičích, aby to pro dítě nebyla příliš velká zodpovědnost, ale se zohledněním přání dítěte. Je dobré následovat tempo a potřeby dítěte, a pokusit se trochu upozadit své vlastní představy o tom, jak by oslava narozenin měla ideálně vypadat. Zároveň je dobré, aby byla narozeninová oslava součástí běžného denního režimu, nikoliv aby se jednalo o výjimečný, speciální den již od rána od probuzení až do večera po usnutí. Jistota, která se ukrývá v každodenní rutině a denních stereotypech, může pomoci dítě udržet v klidu. Oslava by měla být malá a spíše v úzkém kruhu rodiny, než velkolepá nebo s velkým množstvím příbuzných či dalších lidí. Také je lepší udělat oslavu jen jednu, než slavit narozeniny na několikrát postupně s dalšími a dalšími příbuznými.
Podělíte se se mnou o nějaký konkrétní příběh z praxe na téma narozeniny?
Vzpomínám si na jednu osvojenou holčičku, která se dostala do rodiny téměř v roce a čtvrt a předtím strávila nějaký čas v biologické rodině, následně v kojeneckém ústavu a pak u přechodných pěstounů, než se dostala do adoptivní rodiny. Když se blížily druhé narozeniny této dívenky, a zároveň to byly první společné narozeniny pro celou adoptivní rodinu, tak rodiče měli velké plány, chtěli udělat holčičce velkou oslavu, na kterou přijede spousta příbuzných a bude tam spousta dárků. Jelikož jsem s touto rodinou v té době již poměrně intenzivně pracovala, pokusila jsem se rodičům tento nápad na velkolepou oslavu rozmluvit s tím, že jsem jim popsala, co vše by mohlo nastat a hlavně proč. Rodiče stále doufali, že jejich dcery by se to týkat nemuselo, nicméně asi tři týdny před narozeninami udělali nepěknou zkušenost, kdy byli s holčičkou na jiné oslavě narozenin (byla to oslava dítěte jejich kamarádů). Bylo tam spoustu dětí, dárků, sladkostí, výzdoba atd. A naši holčičku to velmi rozhodilo až paralyzovalo, neutišitelně plakala a byla vyděšená, až s ní museli osvojitelé po chvíli odjet z oslavy pryč. Na základě tohoto zážitku pak udělali narozeniny velmi komorní, holčička dostala asi jen jeden nebo dva dárky, rodinné příslušníky odvolali, takže se té malé oslavy nakonec zúčastnili pouze rodiče s holčičkou, a posléze sdíleli, že vše proběhlo v naprostém klidu, všichni si oslavu užili a že to takto vlastně úplně stačilo. U této holčičky nešlo přímo o to, že by ji stresovala přímo oslava narozenin, nebo že by to dokonce měla spojené s nějakým opuštěním. Zde šlo právě o tu neschopnost unést zvýšené množství podnětů a lidí a s tím spojený stres na oslavě dítěte od kamarádů, a proto se rodiče té dívenky rozhodli její vlastní oslavu udělat raději komornější.
Napadá mě ještě jedna otázka, den narozenin může být těžký i pro náhradní rodiče, protože je to den, kdy se jim narodilo jejich milované dítě, ale oni u toho nebyli. Je to téma, které se objevuje i ve Vaší praxi?
Ano, i s tímto tématem se ve své praxi setkávám. Pro náhradní rodiče je to velmi citlivé téma zejména tehdy, když bylo jejich dítě předtím, než přišlo k nim do rodiny, ve své biologické rodině a tam bylo třeba nějak zanedbáváno či dokonce týráno, anebo když bylo umístěno v ústavním zařízení. Rodiče pak sdělují lítost nad tím, že třeba ty první, někdy i druhé nebo další narozeniny, trávilo dítě v prostředí a s lidmi, kteří jej nemilovali nebo mu dokonce ubližovali, nebo se o něj zkrátka nestarali tak, jak si každé dítě zaslouží. A pro většinou rodičů je to citlivé i tehdy, když dítě třeba oslavilo první narozeniny v přechodné pěstounské rodině, kde se k němu chovali s láskou a péčí, ale dítě zkrátka nestrávilo ty úplně první narozeniny již s nimi, se svými rodiči. I proto může být pro pěstouny a osvojitele důležité, aby měli co nejvíc vzpomínek na první narozeniny svého dítěte, třeba alespoň ve formě fotek, když už je s ním nemohli strávit osobně.
