Adoptivní kojení je někde v historii ztracená a dnes znovu nalezená úžasná schopnost ženského těla. Ano i náhradní maminky, které třeba ani nikdy nebyly těhotné, mohou svá přijatá miminka kojit. Je to další z mnoha příležitostí, jak s přijatým děťátkem navázat to přetržené pouto, posunout vztah na další možná ještě o něco intimnější úroveň. Ale pozor, i zde platí a možná dvojnásob, že už samotná cesta je cíl. Už jen krmení miminka na holé hrudi náhradní maminky, třeba pomocí suplementoru nebo kalíšku, umělým nebo darovaným mlékem přináší pro přijaté miminko mnoho psychologických benefitů v podobě blízkosti náhradní maminky, zvuku jejího srdce a uklidnění plynoucí z její bezprostřední blízkosti. Mateřské mléko se může spustit a také nemusí, ale není třeba se soustředit a zatěžovat tím, zda se to opravdu podaří. Protože psychická pohoda obou jak dítěte, tak náhradní maminky je v tomto ohledu mnohem důležitější. Vždyť miminko zažilo ve svém krátkém životě obrovskou změnu a ztrátu, možná mnohem víc. A to, co doopravdy potřebuje, je klidná, opravdová blízkost náhradní maminky. Když se to podaří a spustí se tvorba mateřského mléka, je to úžasný bonus navíc. Je vhodné, když rodina dostane kvalifikovanou pomoc laktační poradkyně při kojení. Tato individuální příprava sestává z návrhů a plánů šitých rodině na míru tak, aby byla spokojená celá rodina včetně miminka. Dnes Vám přinášíme příběh adoptivní maminky, která si všeho tohoto byla velmi dobře vědoma.

Kdy a jak jste se dozvěděla, že lze adoptované miminko kojit? Co vás vedlo k rozhodnutí to zkusit?

Kojení mě naprosto nadchlo s prvním (biologickým) synem. Na začátku to bylo sice pár týdnů velmi komplikované, ale nakonec jsme spokojeně kojili téměř tři roky. Někdy během této doby jsem myslím narazila na článek o adoptivním kojení a fascinovalo mě to. Protože už tehdy jsme byli s manželem rozhodnutí, že druhé děťátko chceme adoptovat, začala jsem o adoptivním kojení zjišťovat více informací, hlavně v angličtině. Chtěla jsem laktaci udržet až do osvojení, a nejen proto jsem kojila syna dlouho, ale potom už jsem nemohla, a nakonec ho v necelých třech letech odstavila.

Měla jste nějakou přípravu před přijetím miminka? (odsávání, vitamíny, kurz s laktační poradkyní apod)?

Neměla, ale myslím, že taková příprava může být dobrá. Mně asi velmi pomohla zkušenost s kojením syna. Nejen fyzicky, protože od té doby uplynulo už osm měsíců a s laktací jsem musela začínat úplně od začátku, ale spíš ty náročné kojící začátky po porodu, díky tomu jsem věděla, co mě čeká, že to může být hodně těžké, na čas, na trpělivost, tentokrát se k tomu navíc přidaly velmi bolestivé bradavky, protože dcera se špatně přisávala.

Miminko k Vám přišlo od přechodné pěstounky, jak bylo staré a jak to celé probíhalo?

Přijali jsme dvouměsíční holčičku od přechodné pěstounky. Poprvé k nám laktační poradkyně přišla, když jsme byli prvních pár dní doma. Nastartování tvorby mléka prý trvá zpravidla několik měsíců (typicky dva až tři, někdy méně, jindy více), ale je to proces téměř jistý, že se to dříve či později podaří. Náročnější je prý to, aby se miminko, které je zvyklé na flašku (úplně jiný způsob sání), přisálo na prso, to prý většinou trvá déle, než samotná tvorba mléka a někdy se nepovede vůbec (žena pak může mateřské mléko odstříkávat a krmit jím miminko z flašky nebo jinak).

Naše dcera se přisála hned napoprvé, laktační poradkyně tomu nemohla vůbec uvěřit! Myslím, že toto byl pro náš úspěch zásadní moment, protože jsem ji od té chvíle jen neustále přikládala na prso a dokrmovala umělým mlékem s cévkou, nemusela jsem tak trávit další čas odsáváním.

Měla jste podporu v někom v okolí? Manželovi? Kamarádce? Laktační poradkyni? Vědělo o tom okolí, byly nějaké reakce?

Ano, tehdy i nyní mám velkou oporu v manželovi, který zná obrovský význam kojení, viděl je ostatně na vlastní oči – náš syn skoro nebývá nemocný. Podporoval mě na začátku i v průběhu, i když jsem měla třeba krizi a pomáhá nám i zcela prakticky, například většinou v noci chystá umělé mléko, zatímco dceru kojím. Velkou podporu jsem cítila také od naší paní pěstounky nebo mé praktické lékařky, ty všechny byly z této myšlenky nadšené a pomáhaly ji uskutečnit.  Ostatní reakce na adoptivní kojení byly spíše překvapené, moc se o tom neví, což je velká škoda.

Jak probíhal samotný proces kojení? Co pomáhalo?

Pomohlo především to, že se dcera hned přisála, často jsem ji přikládala a nemusela jsem tedy sáhnout po odsávačce. Krmila jsem ji umělým mlékem ze suplementoru a později z cévky se zkumavkou (umělé mléko se nalije do zkumavky nebo libovolné obyčejné nádobky, do ní se ponoří tenká cévka, která lze za pár korun pořídit v lékárně, a její druhý konec se přiloží k bradavce. Takto miminko saje z bradavky a tím nasává i mléčko z cévky, prso se tím zároveň zcela ideálně stimuluje, což je k tvorbě mléka to nejdůležitější).

Zároveň jsem jedla v poměrně vysokých dávkách bylinky TrioHerb (obsahuje pískavici řecké seno, benedikt lékařský a moringu) a lék Domperidon, u nás prodávaný jako lék zvaný Motilium, který je na předpis a mě ho předepsala moje praktická lékařka.

Hodně jsme byly s dcerou v kontaktu kůže na kůži – při kojení, při společném sprchování, kdy jsem kojila a ona se tak zároveň nebála vody, nosila jsem ji, v noci spinká vedle naší postele. Také jsem se snažila co nejvíce spát, tady opět hrála velkou roli pomoc partnera, že jsem mohla odpočívat. Tehdy se synem mi myslím pomohla i jóga, masáže a horké sprchy – tělo uvolnilo stres a prokrvilo se. A neupínala jsem se na úspěch, i když vím, že to se snadněji řekne, než udělá.

Jaký to mělo vliv na váš vztah k miminku a miminko k vám?

Dcera měla velké štěstí na úžasnou pěstounku, která jí dávala láskyplnou a něžnou péči, ale narodila se předčasně a měla hypertonii (svalové napětí), změna prostředí po příjezdu domů ji asi také nepřidala na klidu. Při kojení vždy otevřela jinak pevně sevřené pěstičky a celkově se uvolnila – přestala se bát zvuků, vody, převlékání jí přestalo vadit atd. Celkově se hodně zklidnila. Nevím, jaký bychom měly vztah bez kojení, určitě také krásný, ale nyní je každopádně velmi intenzivní a blízký. I když je to někdy náročné, třeba v noci, když nemůžu být nikdy zastoupena. Já jsem hodně kontaktní máma, i pro mě je kojení (a nošení) naší dcery velký dar a přijde mi to vlastně velmi přirozené.

Co bylo nejtěžší? Měla jste strach ze selhání? Co kdyby se to nezdařilo?

Strach ze selhání jsem kupodivu neměla, hned na začátku jsem si zakázala se na to příliš upínat, protože jsem věděla, že to je věc psychiky a tohle naladění by mi moc nepomohlo. Nejtěžší byly určitě první jeden až dva týdny. Už jsem naštěstí věděla z předchozí zkušenosti se synem, že to nejhorší jednou pomine a zlepší se to, ale nemít tuhle zkušenost, nevím.

 Zpětně to působí jako věčnost, ale byly to vlastně jen dny. Bolely mě hodně bradavky, dcera se špatně přisávala, já neuměla dokrmovat, bylo to časově náročné, byla jsem nevyspalá, do toho péče o staršího syna. Naštěstí manžel měl dovolenou a hodně pomáhal, nevím, jestli bychom bez něj tyhle začátky překonaly. Mám také perfektní laktační poradkyni, kromě opravdu cenných praktických a konkrétních rad umí člověka i povzbudit a podržet.

Máte pravdu, myslím, že podpora je v celém tomto procesu velmi zásadním prvkem. Jaký největší přínos celý ten proces pro vás měl?

Jsem moc ráda, že se nám podařilo navázat tenhle fyzický rozměr našeho vztahu. Myslím, že kdo o adoptivním kojení uvažuje a chce ho zkusit, tak ať to zkusí! V takovém případě si myslím, že je důležité, aby na to žena nebyla sama, aby ji partner první týdny hodně pomáhal a aby si našla profesionální laktační poradkyni, se kterou si „sednou”.

Také je důležité vydržet náročné začátky, které netrvají věčně. A i potom, kdy už se zdá, že z toho třeba nic nebude – mně se mléko spustilo asi až po dvou měsících. Nicméně jsem už tehdy byla rozhodnutá, že bych takto krmila/kojila dceru dál (s cévkou z prsu), i kdyby se mi tvorba mléka nespustila, protože už tento typ sání a kontaktu pro ni má velké zdravotní a citové benefity. Dcera prso často vyžaduje i „jen tak”, bez cévky. Ani nyní nemám dostatečné množství vlastního mléka a asi ani nikdy mít nebudu, ale to ničemu nevadí. Zatím dokrmujeme a až začne dcera s příkrmy, bude to ještě jednodušší.

Co byste na závěr poradila ostatním náhradním maminkám?

Pokud byste o adoptivním kojení vážně uvažovaly, doporučuji kontaktovat některou z poradkyň MAMILA zde https://www.mamila.sk/sk/pre-matky/poradkyne-pri-dojceni/

Já nejsem odborník, toto jsou jen mé osobní zkušenosti a každá žena i dítě je jiné, proto doporučuju laskavé profesionálky, které pomohly i nám. Také na internetu je hodně užitečných rad v angličtině i češtině. Myslím, že stejně krásný blízký vztah lze vytvořit i bez kojení, ale může to být velký pomocník k vytváření pouta a pocitu bezpečí a byla bych ráda, kdyby se o této polozapomenuté ženské superschopnosti začalo více mluvit.

Moc děkuju za zajímavý rozhovor!