Pro každé dítě je těžké, pokud nemůže z jakýchkoliv důvodů vyrůstat ve své biologické rodině. Ještě o něco těžší je to pro romské a poloromské děti, které kromě otázek typu: „Proč nevyrůstám ve své biologické rodině?“ musí někdy řešit předsudky a rasisticky laděné reakce okolí. Takové rodičovství je v tomto ohledu o něco těžší i pro náhradní rodiče. O to víc je ale nutné se na toto téma zaměřit a začít bořit zažité stereotypy.
Mnoho žadatelů o adopci se přijetí těchto dětí bojí. Je strach opravdu na místě? Nebo je to více o nás než o dětech?
Toto téma jsem otevřela se zkušenou adoptivní maminkou, která si s ohledem na své děti a otevřenost rozhovoru přála zůstat v anonymitě.
Vím, že máš s přijetím romských a poloromských dětí zkušenost. Napadá mě, rozhodli jste se takhle s manželem ihned, nebo se vaše představy o přijatých dětech nějak vyvíjely?
Na rovinu přiznávám, že jsme neměli přímo záměr přijmout romské děti. Bylo nám jedno, jakého budou původu, i když jsme věděli, že jednodušší to bude, když nám budou podobné. „Genů“ jsme se nebáli. Spíše jsme se báli reakcí okolí, které vlastně dítě zatěžují více než nějaké představy o vlivu genů.
Když jsme se rozhodli, že přijmeme první dítě, mělo uváděn poloromský původ. Nicméně otec je neznámý, takže nevíme, nakolik romské je. Obavy jsme u prvního dítěte neměli. Většinu lidí v okolí ani nenapadne, že má romský původ.
Po pár letech jsme přijali druhé dítě. Opět víme, že maminka je Romka, ale otce neznáme. Je to dítě, u kterého je viditelnější, že je jiného etnika, ale na druhou stranu nám po celé dětství řada lidí spontánně říkala, jak jsou děti podobné mně nebo manželovi. Lidé vidí hlavně to, co očekávají.
Měli jste třeba nějaké obavy, strachy? Napadá mě větší temperament, bouřlivější puberta a tolik obávaný odchod za „svými”. Naplnily se tyhle strachy?
Děti byly temperamentní, ale to se u dětí v náhradní rodinné péči dá očekávat vždy, bez ohledu na etnikum. Větší obavy bychom měli u dítěte, které by tiše sedělo a bylo poslušné. Může to totiž být známkou toho, že se s námi necítí bezpečně. Jedno z dětí nám v dospívání sdělilo, že se bálo, že když nebude dost hodné, nebudeme ho mít rádi. A to jsme se opravdu hodně snažili, aby tohle děti nikdy nenapadlo.
Využili jsme jejich temperament k rozvoji sportovních dovedností. Děti vyhrávaly nejrůznější sportovní soutěže. Obě děti projevují hudební talent, ale upřímně si myslím, že nejvíc to je tím, že jsme je od malička k hudbě vedli my. Samotný talent bez práce na rozvoji talentu většinou nepřináší moc velké výsledky.
Dětem jsme od malička otevřeně vyprávěli jejich příběh. Snažili jsme se je ujistit, že se nás můžou na všechno ptát, že nás tím nezraní, že o nás nepřijdou. Později jsme jim sami nabízeli, že jim pomůžeme, pokud by se chtěli s rodiči setkat.
Když jim bylo kolem 13 let, tak jsme toto téma otevřeli více a pomohli jim sehnat fotografii maminek. A později pak nějaký vzkaz od původních rodičů, proč o ně nemohli pečovat. Víc toho nechtěly. Pořád mají nabídku, že jim za pomoci odborníků pomůžeme i s případným setkáním, ale obě děti jsou v tom opatrné.
Když se jich jedni žadatelé o osvojení ptali, zda nechtěly zpátky do své původní rodiny, vůbec otázku nechápaly. Nemají takové myšlenky. Přijaly nás jako rodiče.
Jak na vaše rozhodnutí reagovala širší rodina? Bylo to pro vás vůbec důležité? Jak reagovalo okolí bezprostředně po tom, co jste děti přijali do péče?
Naši rodiče vyrostli v době, kdy se o Romech dobře nemluvilo. Přesto nějak vnímali, že po rodičích se dědí jen předpoklady. A že je pak důležité, jak zvládneme výchovu. Když byly naše děti v nějakých obdobích náročnější, spíše nám vyjadřovali podporu a pochopení. Sem tam se taky vyskytl nějaký předsudek, ale většinou to bylo dobře míněno a jen špatně zformulováno.Takže jsme měli opravdu štěstí.
Našim dětem naštěstí vždycky nejvíc záleželo na tom, jak je přijímáme my. Potřebovaly zažívat, že je přijímáme s radostí. A že mají kliku, že některé geny po nás nezdědily. ☺ Naštěstí vždycky našly kamarády, kteří jejich původ vůbec neřešili.
Setkaly se někdy vaše děti nebo ty osobně s nějakou nepříjemnou rasisticky mířenou reakcí? Napadá mě třeba u lékaře, ve škole. Připravovali jste na něco takového své děti? Pokud ano, jak?
Jedno z dětí se s tím nesetkalo nikdy. Druhé občas. Těžko říct, co z toho je opravdovou známkou rasismu a co z toho bylo vrstevnické pošťuchování a snaha o vtipnou hlášku. Rozhodně druhé z dětí s tím trochu víc bojuje. Občas dítě sledovala ochranka v obchodě, jestli něco neukradne. Nebo si v tramvaji paní přitáhla kabelku. Když ale do obchodu přišlo dítě s někým z majoritního etnika, ochranka za nimi nevyrazila. Proto jsme od nějakého věku začali pozorovat, že dítě hledalo stále nějakou možnost, jak nikam nejít samotné. Překvapivě ve věku, kdy naopak děti rády už zkouší chodit samy.
Takové situace pro tvoje dítko musely být těžké. Mluvili jste o tom? Jak jste mu třeba konkrétně pomáhali vytvořit rezistenci vůči takovým situacím?
Bylo to náročné. S dospíváním pak dítě přestalo postupně chodit na všechny kroužky. A pak už ani nepomohlo, když jsme s ním dojeli až tam, protože se ve skupinách dětí necítilo dobře. Museli jsme pár let počkat, doma v klidném prostředí dál budovat pocit jistoty a přijetí i toho, že na kroužky chodit nebude. Teď je to tak, že bez problémů chodí do školy, ale o další kroužky stále zájem nemá. Uvidíme, zda se to postupně bude zlepšovat.
Pokračování rozhovoru s adoptivní maminkou najdete zde:https://dobrarodina.cz/2019/06/pro-deti-je-tezke-byt-hrde-na-sve.html
