Některé děti vyrůstají ve svých rodinách, ale ne u mámy a táty. Někdy to může být babička, děda, jindy teta se strýcem jako v příběhu, který Vám přinášíme. Když se toto stane, je za tím vždy nějaký velký a někdy také těžký důvod, proč to tak je. Tím, že dítě zůstává u příbuzných, nepřichází o kořeny, ale zároveň se musí vyrovnat s otázkami, proč nevyrůstá s mámou a tátou.

Pavla strávila první dva roky svého života s rodiči, pak ale bohužel následovala rodinná tragédie.

Maminka byla divoký temperament a chtěla žít podle svého, a tak se jednoho dne rozhodla, že se chce nechat rozvést. Tátovi se to samozřejmě nelíbilo a vyřešil to bohužel docela špatně. A to tak, že ji prostě zavraždil.

Pavla byla poté umístěna do kojeneckého ústavu, kde bohužel strávila celý rok, než si ji mohli domů odvést teta se strýcem.

Byla jsem v tom domově nejstarší dítko, protože tam byly děti do tří let, ale tím, že další domov byl hodně daleko a náhradní rodiče – teta se strejdou si nemohli dovolit dojíždět, tak mi byla udělena výjimka. Oni tam za mnou každý týden jezdili na návštěvy.

Pavla s velkou láskou vzpomíná na krásné dětství, které následně u tety se strejdou strávila. O tom, co se stalo s jejím otcem, a proč je ve výkonu trestu, věděla. Náročné pro ni byly návštěvy ve vězení.

Procházet detektorem kovů a všechny prohlídky, to bylo ještě zajímavé. Já, malá holka a najednou všude plno policajtů a všichni si mě všímali, tak to byla legrace. Ale potom samotný kontakt s otcem, to bylo těžký. Jednak je to takový stísněný prostor a takový pro dítě zvláštní pocit. Protože ti ostatní chlapi vypadali jako všelijak. A já jsem věděla, že on je tam za těžký zločin a ti chlapi jsou tam ze stejných důvodů, takže to bylo nepříjemné i z tohohle pohledu.

Otec byl později, když už byla Pavla v pubertě, propuštěn na svobodu. V tu stejnou dobu si také zažádal o navrácení Pavly do své péče.