K přechodné pěstounce Vlastě přišel čtyřletý Ondra z ubytovny. Žil na ní s tatínkem, ten měl ale problémy s alkoholem a o Ondru se příliš nestaral. Soud proto na podnět OSPOD rozhodl o umístění Ondry do přechodné pěstounské péče.
Od předání posledního dítěte uběhly akorát tři týdny a na nové dítko jsem se moc těšila. Byla jsem zároveň ale i nervózní z toho, co mě vlastně čeká. Od sociální pracovnice jsem už předem věděla, že bude péče o Ondru velmi náročná. Kvůli zanedbání byl čtyřletý chlapeček mentálně zhruba na dvou letech. V podstatě nemluvil, neuměl si hrát s ostatními dětmi, chvíli neudržel pozornost, několikrát za noc se budil a potřeboval utišit. Kdo to nezažil, těžko si umí představit.
Ondru jsem nemohla nechat ani na chvíli nechat samotného. Vyžadoval mojí stoprocentní pozornost, zároveň byl ale ochotný kdykoliv odejít klidně s cizím člověkem. Když se chtěl svézt na klouzačce, shodil z ní děti, které čekaly na sklouznutí před ním. Na nákupu najížděl schválně s dětským nákupním košíkem do všech okolo a několikrát uhodil i mě.
Konečně mu někdo porozuměl
Se svou doprovázející organizací jsem začala hned řešit, jak Ondrovi pomoci. Ondrovo chování jsem pravidelně konzultovala se specializovanou psycholožkou. U své doprovázející organizace jsem už dříve absolvovala výcvik filiální terapie a ten se mi teď moc hodil. Psycholožka mé doprovázející organizace mi vyřídila zápůjčku speciálních hraček, s nimiž jsme si s Ondrou pravidelně hráli a Ondra se skrze hru učil pracovat se svými pocity.
Principy filiální terapie jsem využívala i v běžném chodu dne. Místo kárání a hodnocení jsem se snažila Ondru pochopit a dát mu – vlastně poprvé v životě! – pocítit, že je tu někdo, kdo ho bezpodmínečně přijímá a záleží mu na něm. Někdo, kdo ho respektuje a miluje, i když třeba někdy neovládne své emoce a stane se, že bouchne kamaráda na hřišti.
Nejsme na to sami
Strašně důležité pro mě bylo vědomí, že na to nejsem sama. Po dohodě s doprovázející pracovnicí k nám začala dvakrát týdně na dvě hodiny docházet báječná vyškolená dobrovolnice. Možná je těžké si to představit, ale 24hodinová péče o Ondru byla velmi vyčerpávající. Díky dobrovolnici jsem si mohla v klidu zajít na poštu (nikdy bych nevěřila, že pro mě návštěva pošty může být relax!) nebo si jen tak na chvíli sednout s knížkou a načerpat novou energii.
Přestože byl Ondra třetím dítětem, které jsem měla v péči, až u něj kvůli extrémně složitému příběhu pocítila úplně hmatatelně smysl doprovázení. Prohloubil se i můj vztah s doprovázející pracovnicí, které jsem mohla kdykoliv zavolat. Často mi jen krátké sdílení starostí nebo třeba nesouvisejících maličkostí moc pomohlo a povzbudilo mě. Několikrát jsem své doprovázející pracovnici volala i večer a za to jí opravdu děkuju. Maminky možná pochopí, že večery, když jste vy i děti už unavení, jsou někdy opravdu „krizovka“. A Ondra mi navíc dával zabrat dvojnásob.
Chlapeček udělal neuvěřitelný pokrok
Nechci, aby to znělo tak, že se nějak chlubím. Chci jen, aby si lidé uvědomili, jak zásadní je pro potřebné dítě mít tu pro sebe pěstouna… Ondra opravdu udělal v naší rodině neuvěřitelný pokrok. Je pro to pro mě obrovská radost.
Nebýt mě, doprovázející organizace a skvělým paním ze sociálky (OSPOD) by byl přitom už dávno zaškatulkovaný jako opožděný. Přitom ale jen na začátku svého života nedostal šanci se rozvíjet.
Ondro, přeju ti, abys měl ve svém životě už vždycky milující lidi, kteří věří v tvoje schopnosti.
My o nich nepochybujeme a jsme rádi, že jsme s tebou mohli ujít tak důležitou cestu.
V současné době Ondru jednou za měsíc navštěvuje tatínek, který nastoupil na léčení. OSPOD situaci pravidelně vyhodnocuje a spolu s doprovázející organizací je velmi aktivní při hledání definitivního řešení.
S ohledem na anonymitu dětí byly některé skutečnosti příběhu změněny.