Aneb jak přistupovat k dětem z náhradní rodinné péče, aby mohly vzkvétat nejen ve výuce

Každé dítě přichází do školy se svým vlastním příběhem. Některé jsou viditelné na první pohled, jiné zůstávají skryté mezi řádky běžného školního dne. Děti vyrůstající v náhradní rodinné péči často nesou zkušenosti, které ovlivňují jejich učení, vztahy i školní výkon – a přesto mohou zůstat pro učitele neviditelné. Jak rozpoznat jejich potřeby? V čem všem by měla spolupracovat rodina se školou? Psycholožka PhDr. Mgr.  Zuzana Kapilová odpovídá na naše otázky.

S jakými výzvami se mohou děti z náhradní rodiny setkat ve škole?

Děti, které vyrůstají v náhradní péči – například u adoptivních nebo pěstounských rodičů – často za sebou mají těžké životní začátky. Mohly zažít zanedbávání, opuštění, týrání, nebo se narodily maminkám, které během těhotenství užívaly alkohol či drogy. Tohle všechno se může výrazně podepsat na jejich vývoji. Říká se tomu vývojové trauma. Dítě kvůli tomu může být velmi citlivé, nejisté, snadno se vystresuje a těžko se mu navazují zdravé vztahy.

Ve škole se to může projevit například tak, že:

• má problém s kamarády – buď se s nimi vůbec nebaví, nebo se na ně naopak až moc upíná,
• nepřijímá autority, nebo se až nezdravě fixuje na učitele,
• bývá úzkostné, hodně přemýšlí nad tím, co se stane, když něco pokazí,
• špatně zvládá stres – třeba při zkoušení zapomene, co se naučilo, i když se připravovalo,
• má potíže se soustředěním nebo reaguje na běžné školní situace přehnaně (např. rozčilením, uzavřením se, výbuchem).

Takové dítě tedy neprožívá školu jen jako místo, kde se učí číst nebo počítat. Pro něj je to často i výzva zvládnout den mezi mnoha lidmi, ve stresu a nejistotě – a právě proto potřebuje víc pochopení a podpory než ostatní.

V čem se liší adaptace dětí z náhradní péče na školní režim oproti dětem vyrůstajícím v biologických rodinách?

Stává se, že adaptační doba, tedy čas, který dítě potřebuje, aby si na školní režim zvyklo, bývá delší než u ostatních dětí. Dále také dětem z náhradní rodinné péče dělávají problém změny, které nečekají nebo se na ně nemohou připravit, jako může být suplování při nemoci učitele, přesuny do jiné třídy, ale taky třeba školní výlet místo výuky. Zase je to dáno těmi ranými zkušenostmi, které mají velký vliv na vývoj mozku, zvládání stresu atd.

Když dítě nastupuje do první třídy, na druhý stupeň nebo mění školu – jaká by měla být ideálně komunikace se školou? A kdy s ní nejlépe začít?

Já si dovolím to vztáhnout i na školku, i když se tento rozhovor týká školy. Protože ono to všechno začíná už ve školce, což je vlastně taková první instituce, kam dítě pravidelně dochází a je tam samo bez rodičů. Jinak obecně, když tedy dítě nastupuje do školky, školy, přechází na druhý stupeň atd., vždy doporučuji pěstounským a adoptivním rodičům, aby se školkou či školou komunikovali. A to ideálně ještě před začátkem školního roku. Za mě je fajn domluvit si schůzku s třídním učitelem, eventuálně když je tam přítomný třeba ještě asistent pedagoga. Obsahem té schůzky by mělo být jednak probrat s učitelem určitá specifika mého dítěte, klidně upozornit na rizika nebo náročnější situace, které se mohou objevit, a vysvětlit, proč se to mému dítěti stává. No a v neposlední řadě si domluvit vzájemnou spolupráci, v tom smyslu, aby mi učitel dával vědět hned, jakmile se začne ve školce či škole něco dít, abych já to mohl s dítětem doma hned řešit. A totéž platí i naopak, pokud se v životě dítěte stane něco, co ovlivní jeho chování a prožívání, doporučuji, aby rodič informoval učitele.

Kdybys byla rodič adoptovaného dítěte, jaké informace bys především škole sdělila a proč?

V tomhle ohledu hodně záleží na každé konkrétní rodině, kolik toho chce s učitelem sdílet. A nesmíme zapomínat na naše děti, o kterých to celé je, protože se staršími dětmi je důležité se domlouvat. Je fajn mít souhlas dítěte s tím, jaké informace můžu třídnímu učiteli sdělit, a co si třeba dítě nepřeje, abych říkala. Obecně doporučuji sdělit ten fakt, že dítě vyrůstá v náhradní rodinné péči, že to dítě ví, případně zmínit nějaké důležité informace z historie dítěte. Ale hlavně k tomu přidat informaci, že v důsledku té své historie je moje dítě například úzkostnější, nebo špatně snáší kritiku. A také, co pomáhá, když se naše dítě začne cítit špatně. Jak na to ideálně reagovat.

Naopak, jako učitel – které informace by pro tebe byly klíčové a proč?

Určitě by pro mě bylo důležité vědět vůbec ten samotný fakt, že tohle dítě, které mám ve třídě, vyrůstá v náhradní rodině. Dovedu si představit, že by pro mě byly důležité i právě třeba informace o tom, jestli biologická matka dítěte v těhotenství užívala nějaké návykové látky, a jaký to může mít vliv na dítě a jeho kognitivní schopnosti. Čili zda může mít třeba problémy s pozorností a soustředěním, s komunikací, s pochopením příčiny a následku atd. A nemusíme jít do žádných velkých detailů, zcela postačí informace typu „biologická matka užívala v těhotenství s Honzíkem alkohol, Honzík pravděpodobně v důsledku toho nezvládá delší dobu udržet pozornost a pomáhá mu častěji střídat činnosti“. Pokud mluvíme o dítěti v pěstounské péči, které má třeba nějaké kontakty s biologickými rodiči, pak by pro mě určitě bylo dobré vědět, že je dítě po kontaktech třeba plačtivější, mrzutější nebo naopak agresivnější a ve vzdoru. A pak bych se s pěstounskými rodiči chtěla domluvit na tom, aby mě informovali, když bude dítě zrovna po takovém kontaktu, abych s tím mohla počítat, že se dítě najednou může chovat jinak než obvykle.

A vlastně celkově mě jako učitele by zajímalo, co to teda znamená, že dítě vyrůstá v náhradní rodině, jaké to dítě je, jak zvládá náročné a stresové situace, kterých je ve škole každý den spoustu. A hlavně – co má rodič ozkoušeno, že pomáhá, když se dítě ocitne v nějaké nepohodě.

Co bys doporučila učitelům, kteří pracují s dítětem v náhradní péči poprvé?

Přijde mi fajn si zkusit najít nějaké odborné zdroje, něco si o tématu náhradní rodinné péče přečíst, podívat se na nějaká videa nebo si poslechnout podcasty. V dnešní době máme těch informačních zdrojů docela velké množství. No anebo existují i různé brožurky právě konkrétně pro učitele, kde se mohou dočíst takový ten nejdůležitější základ, aniž by museli číst mnohastránkové bichle.

(pozn. redakce – Dobrá rodina doporučuje videa určená školám:

Prožitky dětí v náhradní rodinné péči ve škole

O náhradní rodinné péči: pro školy

A žili šťastně až do smrti: o neviditelném zranění )

Často se setkáváme s názorem, že není třeba informaci o adopci ve škole zmiňovat, a že s ní učitel stejně nemůže pracovat, protože musí pracovat se třídou jako celkem – co ty na to?

Hmm, to si úplně nemyslím, že by učitel s touto informací nemohl pracovat. Samozřejmě rozumím tomu, že když má učitel ve třídě takřka třicet žáků, a měl by přihlížet ke specifikům každého žáka jednotlivě, tak by asi nedělal nic jiného. Na druhou stranu mám zkušenosti s tím, že spousta učitelů o tyto informace stojí, chtějí je znát, a chtějí s nimi pracovat. Tak, aby dítěti pomohli školní docházku lépe zvládnout, aby dítě chodilo do školy rádo a nebralo ji jen jako nutné zlo, které musí nějak přežít. A s ohledem na to, kolik času dítě ve škole stráví, se zejména třídní učitel stává významnou vztahovou osobou v životě dítěte. Minimálně na prvním stupni základní školy, kdy je to právě on, kdo vyučuje většinu předmětů.

Jak mohou náhradní rodiče připravit dítě na školní prostředí?

Myslím si, že ten vliv, který mají rodiče na to, jaký bude vstup dítěte do školního prostředí, je vlastně dost velký. Děti se hodně učí nápodobou, a hodně na něj působí třeba i to, jak ke škole přistupují samotní rodiče. Pokud budu dítě už od školky strašit, že to bude hrozné, co ho pak čeká ve škole, ať si ještě užije dětství, že pak už to budou jen samé povinnosti, pravděpodobně se mi s úspěchem podaří dítěti školu znechutit ještě předtím, než vůbec půjde k zápisu. No a naopak, když budu dítě na školu připravovat v duchu toho, že to bude fajn, naučí se tam nové věci a získá nové kamarády, dítě se pravděpodobně bude do školy těšit. No a pak je tam samozřejmě i ten neopomenutelný fakt, že pro dítě, které je v náhradní rodinné péči, může být vstup do školy těžký, i když budu o škole mluvit hezky. Že to zase bude nějaká změna, ztráta blízké vztahové osoby (paní učitelky ze školky), ztráta kamarádů, kteří se mnou nebudou ze školky pokračovat ve stejné škole… I na to je potřeba dítě připravit. Mluvit s ním o tom, že s kamarády ze školky se třeba nadále může vídat odpoledne po škole na hřišti. Nebo že paní učitelku půjdete do školky společně navštívit atd.

Máš nějaký příběh, kde se jiným nastavením spolupráce podařilo vše nastavit k vzájemné spokojenosti všech stran?

Ano, takových příběhů mám s postupem času víc a víc, a mám z toho velkou radost. Z toho, že v mnoha školách začínají být děti vyrůstající v náhradních rodinách takříkajíc „vidět a slyšet“. Že se učitele začínají zajímat o specifika těchto dětí a o to, jak jim pomoci, a že je rovnou neházejí do škatulky „náročné“ nebo přímo rovnou „zlobivé“ dítě.

Vzpomínám si například na jednu klientku, byla to adoptivní maminka chlapečka, který tehdy chodil do třetí třídy základní školy, když jsme spolu začaly školu řešit. Maminka mě oslovila s tím, že paní učitelka třídní společně s asistentkou měly zájem o konzultaci se mnou. Právě proto, aby věděly, jak k chlapci co nejlépe přistupovat. Nakonec jsem měla chlapečka na psychologickém vyšetření, z toho jsem sepsala zprávu s doporučeními pro školu, s paní učitelkou a asistentkou jsme měly těch konzultací nakonec několik, a maminka si ještě navíc nastavila s paní učitelkou poměrně častou komunikaci, kdy si dávaly snad jednou týdně krátkou zpětnou vazbu o tom, jak se chlapci ve škole daří. Všechno tohle dohromady skvěle fungovalo, a u chlapce došlo jak ke zlepšení chování, tak i prospěchu ve škole. Ale především se on sám cítil lépe, jistější, přijímanější a do školy se o to víc těšil.

Co za informace podle tebe patří do výuky třeba na prvním stupni, aby děti věděly o náhradní rodinné péči? A jak při těchto tématech postupovat např. když je ve třídě někdo adoptovaný nebo v pěstounské péči?

Určitě si myslím, že na první stupeň základní školy tyto informace patří. Mluvila bych zejména o tom, že podoby rodiny jsou různorodé. Že sice „klasickou“ rodinu tvoří máma, táta a dítě nebo děti, ale zároveň, že v dnešní době máme i rodiny takové, ve kterých dítě vyrůstá jen s jedním z rodičů, nebo s prarodiči v pěstounské péči, nebo je adoptované, případně že ale také může mít dvě maminky nebo dva tatínky. A že všechno to jsou současné podoby rodiny, které jsou všechny v pořádku. A že je důležité, když je dítě milované a je o něj dobře postaráno. Vlastně bych se asi trochu snažila prolomit tabu náhradní rodinné péče. Aby to děti nepovažovaly za něco divného nebo něco, o čem se nemluví.

Ve chvíli, kdy bych jako učitelka měla ve třídě dítě, které je adoptované nebo vyrůstá v pěstounské péči, určitě bych byla opatrná, abych třeba v rámci zápalu pro dané téma, tomu dítěti nevědomky neublížila. Pak by se mi právě hodilo třeba mít informace od rodičů o tom, co všechno dítě ví, jak k tomu, že vyrůstá v náhradní rodinné péči samo dítě přistupuje, zda mu nevadí, když se o tomto tématu bude ve třídě mluvit… Určitě bych se vyvarovala toho na konkrétní dítě nějak příliš upozorňovat nebo ho dokonce vyvolat před tabuli, aby nám o tématu náhradní rodinné péče něco řeklo, pakliže se k tomu dítě nepřihlásí samo od sebe. A to i v situaci, kdy všechny děti ve třídě ví, že mají spolužáka, který vyrůstá v náhradní rodině. Zkrátka bych byla opatrná, ale současně bych z tématu náhradní rodinné péče nedělala nějakého strašáka, a pokusila bych se vést děti ke vzájemné toleranci. Že to každý z nás může mít nějak jinak.