Tuto a jiné podobné věty slyší občas rodiče adoptovaných dětí. Kde se ty věty vzaly? Proč se dítě takto cítí? Zvláště u dětí, které se dostaly do náručí milujících adoptivních rodičů hned po porodu, případně v několika následujících dnech, je to záhada. Vysvětlení ale již existuje, nové vědecké výzkumy věnující se vývoji dítěte, včetně vývoje v prenatálním období, mnohé odhalují.

Bohužel ještě neuplynulo mnoho času od doby, kdy společnost věřila názoru, že právě narozené dítě nic necítí, nic si nepamatuje, a tak ani události, které zažívá v této době, nemohou mít na jeho budoucí život žádný vliv. Mnoho z náhradních rodičů se také dozvídalo na přípravách informace o tom, že období těhotenství je přeceňováno, dítě je v děloze dobře chráněno a nic z vnějšího světa ho nezasahuje. Dítě se rodí jako nepopsaný list, a to co na něj následně vepíšeme svou výchovou je na nás. Jenže ono je to všechno zásadně jinak. Devět měsíců v děloze matky je stejně významné pro další život dítěte jako první roky jeho života. A to přes to, že si to na vědomé úrovni nepamatuje. Naše tělo si však pamatuje vše. O tom, jaký vliv má období těhotenství a porod samotný na následující život našich dětí, jsem si povídala s Petrou Pávkovou, která se celý profesionální život věnuje pěstounským a adoptivním rodinám. 

Petro, pojďme si na začátek říci trochu teorie. Jak se vlastně během těhotenství vyvíjí mozek dítěte? Které týdny těhotenství jsou pro vývoj mozku nejvíce klíčové? A ještě mě napadá, co z toho všeho je dáno geny a co vlivem okolí? 

Aby příroda umožnila člověku porod pánví, rodí se děti, na rozdíl od zvířat, s velmi nevyvinutým mozkem a jeho vývoj intenzivně pokračuje až do tří let. Vlastně se rodíme předčasně. Struktura mozku je ovlivněna geny, ale spojení mezi neurony (mozkovými buňkami) jsou ovlivněna prostředím (konkrétně matkou a jejím prostředím). Když se mozek dítěte v těhotenství utváří, vzniká během jedné jediné sekundy několik miliard synapsí (spojení mezi neurony). Nejrychlejší vývoj mozku probíhá mezi 15. a 20. týdnem těhotenství (tj. 3 až 5 měsíc), a právě proto je vývoj mozku v tomto období nejkřehčí. 

Přemýšlím nad tím, že to je právě doba, kdy maminky, které následně dávají děti do adopce, nejsou vůbec v psychické pohodě. Řeší, jak svou situaci zvládnou. Roli tam dále často hraje alkohol, drogy, násilí v rodině nebo od partnerů a podobně… 

Přesně tak. Většina maminek není rozhodnutá o adopci od začátku těhotenství. Uvědomují si, že jsou ve složité situaci, často bez podpory partnera, čí širší rodiny, v nedostatečné sociální i ekonomické situaci, nedokáží se postarat samy o sebe. Přemýšlí, jak to vyřešit, ale cestu nenacházejí.  To přináší zoufalství a dlouhodobý stres. A dítě to všechno cítí a velmi silně vnímá. Tady je dobré doplnit ještě jednu věc, miminko je v těhotenství s maminkou spojeno tak, jako by to byl její další orgán, například játra. Placenta přenáší informace o prožívání a emocích matky. Dítě tak s maminkou spoluprožívá všechny její emoce, skrze neurohormony vnímá, co si jeho matka myslí a co cítí.  Společně s ní se účastní všech činností, které činí. Některé mu přináší potěšení. Jiné mohou být velmi nepříjemné, ale protože se jim nemůže bránit, navozuje se v něm strach, stres, smutek.

Co když se maminka v těhotenství dobře nestravuje, stresuje se a třeba bere drogy, jak to asi miminko prožívá? 

Dnes už víme, že miminka v bříšku pláčou hlady nebo bolestí, když mají spolu s maminkou abstinenční příznaky. 

To zní děsivě. Pověz mi víc… 

Miminko v bříšku není jen vyvíjející se organismus řídící se reflexy. Naopak je to živá bytost, která dokáže díky dobře vyvinutému nervovému systému cítit a myslet. Postupně začíná vidět, slyšet a sát. Rozvíjí se jeho chuť, hmat, řeč i inteligence. A díky zkušenostem, kterou mu smysly zprostředkovávají, se učí mnoha věcem. Tak se pomalu připravuje na dobu po narození.  Například děti už ve čtvrtém měsíci těhotenství dokážou reagovat na hudbu, její rytmus, hlasitost, a pokud se zrychlí, zrychlí se i jejich srdeční tep. Miminko slyší i polohlasný projev své matky o síle 30 dB na úrovni 90 dB, proto by těhotná žena neměla příliš křičet a pobývat na hlučných místech. 

Koho by více zajímalo, co dítě v prenatálním období zažívá, doporučuji knihy od Thomase Verny, psychiatra, který se tomuto tématu celý život věnuje. Ve slovenštině, pokud vím, vyšla kniha Tajomny život dieťata před narozenim a Rodičovstvo od počatia.

Jenže u těchto dětí se dělo mnoho věcí nesprávně. Slyšely asi mnoho hádek, cítily strach a stres své maminky, bály se. Co konkrétně tyhle zkušenosti s jejich vývojem udělaly? 

Prenatální zkušenosti dítěte rozhodují o architektuře mozku a o povaze a rozsahu schopností dospělého člověka. Ovlivňují inteligenci a osobnost dítěte podobně jako počítačový virus ovlivňuje počítač, který je infikován. Jak jsme si už říkali na začátku, vlastní struktura mozku je dána geneticky, ale spojení mezi neurony jsou ovlivněny prostředím. Pokud tedy nastávající maminka žije v nevhodném prostředí a zažívá nepříjemné věci – křik, hádky, domácí násilí, zvyšuje se hladina stresových hormonů v jejím těle, a tedy i v těle nenarozeného dítěte. Děti se potom narodí se zvýšenou hladinou stresových hormonů, a naopak sníženou hladinou a následnou produkcí oxytocinu a serotoninu. Již v děloze vnímaly, že nejsou chtěné a nejsou v bezpečí. Tedy rodí se s pocitem ohrožení a s představou, že svět je zlé a nepřátelské místo, kde je třeba bojovat o přežití. Děti s těmito zkušenostmi trpí mnohem více dětskou depresí a úzkostmi a dalšími nemocemi, jak je diabetes, obezita apod. 

Ono to všechno není jen na této úrovni, viď? Prenatální zkušenosti také zásadně ovlivňují vztah mezi matkou a dítětem. A díky tomu vztah dítěte sama k sobě. 

To je další důležitá rovina toho celého. Miminko už v děloze vnímá, jak se k němu maminka vztahuje a zda od ní přichází nějaká odezva. Například když se pohne, mnoho maminek si v tu chvíli sáhne na bříško a na miminko láskyplně promluví. Vlastně celé těhotenství probíhá mezi maminkou a dítětem jakýsi dialog. Pokud je ale maminka ve velkém stresu a například na drogách, je ten dialog úplně jiný. Odezva někdy přijde, jindy ale nepřichází. Některé maminky na děti mluví, jiné se od miminka emocionálně úplně odstřihnou.  Miminko tak už v děloze vnímá, že maminka ho nepřijímá. A s tímto pocitem se následně rodí. 

Jde vlastně o počátek tvoření citového pouta k matce, které se pak následně rozvíjí dále po porodu. Tento vztah je vlastně předlohou pro to, jakým způsobem se bude dítě v pozdějším věku vztahovat k lidem okolo sebe. Pokud je miminko po porodu opuštěno matkou a přichází nový rodič, způsob vztahování se dítěte k druhým to opět ovlivní.

Naštěstí víme, že pokud v raném dětství vstoupí do života dítěte bezpečný, stabilní, vřelý a vnitřně zdravý primární pečovatel a dítěti se plně věnuje, je velká šance, že vztahová vazba dítěte se skrze tento vztah uzdraví.

Dítě tak může zažívat rodiče, který je stále dostupný, přijímá dítě takové, jaké je, s jeho smutky, bolestmi, zlobou, a je schopen se na něj empaticky ladit a pomáhat mu se zvládáním jeho složitých prožitků. Obranné mechanismy dítěte pomalu ustupují a začíná převažovat pocit bezpečí a jistoty. Rodič se stává dítěti tzv. bezpečnou základnou, a dítě začne prožívat a profitovat stále více ze společných radostných chvil a bude je více a silněji prožívat.

Petro, jak si to, co tyto děti zažily, můžeme nějak konkrétněji představit? Jak se do nich vcítit a díky tomu je lépe chápat?

Není jednoduché se vžít do toho, co naše děti prožívaly a někdy prožívají, když sami jsme ničím takovým neprošli. Ale stojí za to se o to snažit. Jak bychom se cítili, kdyby náš nejbližší člověk na nás nereagoval, odmítal nás, a ještě nevysvětlil proč? Asi bychom také cítili velkou bolest, nespravedlnost, možná hněv. A kdyby se to opakovalo, blízcí lidé nás opouštěli, asi bychom se už báli s někým se sblížit. Je to přirozená reakce, a i když my si to představujeme na té vědomé úrovni a naše přijaté děti to zažily v době, kterou si vědomě nepamatují, jejich mozek, jejich tělo, všechny jejich buňky si to pamatují. Potom nějakou dobu trvá než dítě (vlastně jeho mozek) uvěří, že už je v bezpečí.

Petro, řekni mi ještě víc o vlivu porodu na život našich dětí? 

Nejdřív je potřeba říci, že maminky, které dávají děti do adopce, nebo obecně do náhradní rodinné péče, bývají v době porodu často ve stresu. Je to chvíle, které se moc bojí, budou muset udělat těžké rozhodnutí a k situaci se nějak postavit a většinou jsou na toto rozhodnutí samy.  Navíc ne vždy se v porodnici setkají s laskavým a respektujícím přístupem. Celý porod tak bývá tímto poznamenán a velmi často pak bývá těžší a pro dítě obtížnější a více stresující. Po porodu navíc dítě většinou není přiloženo mamince na hruď, tak jak je to v ideálním případě, a to miminko opět stresuje, vede k pocitům odpojení od maminky, sebe, a vede k pocitu, že je svět špatné místo, kde je třeba se bát a bojovat o přežití. 

Vím, že pokud miminko ihned po porodu nemá možnost kontaktu s maminkou tzv. bondingu, kde necítí její tlukot srdce, který zná z bříška, necítí její vůni, neslyší její hlas, tak má pocit, že maminka umřela, a to zákonitě znamená, že i ono musí zemřít. Některé děti vyrůstající v náhradních rodinách, následně o těchto pocitech mluví…

Ano. Například sedmiletá adoptovaná holčička říkala své mamince: „Mami, často mám pocit, že jsem se nikdy neměla narodit. Někdy přemýšlím, že se rozběhnu a vyskočím z okna.” Nebo jiná mnohem menší holčička mluvila o svém pocitu samoty: „Mám pocit, že jsem na světě úplně sama.” Některé děti si už v nízkém, ale i pozdějším věku ubližují třeba tím, že se koušou, bouchají hlavičkou.  Vnímají sebe jako špatné. Tyto pocity jsou samozřejmě podpořeny i dalšími událostmi v životě dítěte – opuštěním biologickou matkou, změnami prostředí, ale základ je už z prenatálního období.

Petro, co můžeme jako náhradní rodiče pro naše děti udělat? Jak jim s tímhle vším pomoci? Jak reagovat? Co od nás potřebují? 

Rozhodně tyto jejich pocity nezlehčovat a neignorovat, naopak vytvořit pro ně prostor, uznat je a s velkou empatií dětem pomoci je nést a unést. Pokud dítě zůstává s těmito pocity samo, mozek má tendenci tyto zahlcující nepříjemné pocity potlačit, tzv. disociovat. A co mohou způsobit potlačené pocity, to je zase na jiné vyprávění.

Naštěstí je mozek tzv. neuroplastický, což znamená, že mnoho spojení (synapsí) lze vytvořit a přetvořit v průběhu celého života. I proto naše děti potřebují vědomé a terapeutické rodiče. Je také dobré s dětmi o všem přiměřeně věku mluvit. Vysvětlit jim, pokud to jen trochu tušíme, jak těžké těhotenství jejich biologická maminka měla, jaký byl porod, jak se asi cítila, co prožívala a že z toho také pramení, některé jejich pocity. Že nejsou divné nebo špatné, pokud je mají. Co naopak potřebují od nás je vřelý, láskyplný vztah plný přijetí a předvídatelnosti. Laskavé a pevné hranice (tzn. bez fyzických trestů, zákazů), které také napomáhají pocitu bezpečí.  

Napadá mě, zda je vhodné nebo možné také využít pomoc odborníků, pokud si nejsme jistí, jak někdy dobře, léčivě reagovat, nebo je toho na nás prostě moc? Jaký druh terapie je pro naše děti v tomto nejlepší? 

Nejvhodnější je dyadická vývojová psychoterapie, která je primárně určena pro děti, které skrze rané nepříznivé zkušenosti vnímají sebe jako špatné, nedostatečné a svět okolo jako nebezpečný. Jde o rodinnou terapii, kde terapeut pracuje s rodiči i dítětem. Rodiče se učí porozumět dítěti a za pomoci terapeuta objevují vhodné a léčivé interakce s dítětem. Rodiče se tak učí tzv. terapeutické rodičovství, což je přeci jenom jiné rodičovství než jakékoliv jiné, byť i demokratické, láskyplné či kontaktní.

Více informací o terapeutickém rodičovství se dozvíte zde

Více informací o Dyadické terapii najdete zde