Pozvání k rozhovoru Dobrého podcastu tentokrát přijala mladá, krásná žena Sabína. Její příběh začal těžce, v porodnici ji z vážných důvodů opustila její původní maminka. Sabi se následně dostala do adopce k náhradním rodičům jako půlroční miminko, do té doby byla umístěna v kojeneckém ústavě.

Do sedmnácti let neměla odvahu se zeptat, kdo jí dal jméno Sabína. Dnes už ale ví, že ho dostala už v porodnici od své původní maminky a je za to moc ráda, protože neví, jak by jiné jméno, které by nemělo vazbu na její příběh, přijala.

Myslím si, že je lepší, pokud má dítě jedno jméno od narození a nese si ho i se svou minulostí, přítomností a budoucností.

Stejně tak si celých sedmnáct let myslela, že její rodiče byli Romové. Adoptivní rodiče neměli mnoho informací, a navíc u nich toto téma bylo a je tabu.

Rodiče mi řekli, že jsem adoptovaná, aby mi nikdo nemohl ublížit, ale to bylo vše, víc jsme se o tématu nebavili.

Sabi měla jako dítě strach se ptát, protože velmi silně vnímala, jak těžké a zraňující to pro rodiče je. Proto ji k tomuto úsudku vedl její vlastní vzhled – krásné černé vlasy a tmavší pleť. Dlouhou dobu si pak představovala, že se jednou se svou původní rodinou setká v nějaké romské osadě.

Se Sabi jsme si povídaly o vážných důvodech, které vedly její původní maminku k adopci a také o tom, jak těžké pro ni je, že dva sourozenci v této rodině vyrostli.

Mám v sobě pocit smutku, a myslím, že je to přirozené, protože jsem přišla o něco, co mi také mělo patřit, něco co mělo být na začátku života takovou tou kotvou, prostě rodinou.

Moc mě zajímalo, jak zpětně vnímá své dětství a pubertu. Co bylo skvělé a co třeba potřebovala jinak?

V pubertě jsem se rodiči jen hádala, já nechápala rodiče a oni nechápali mě. Moc jsem potřebovala, aby se mě ptali, co mě trápí, aby se mnou více komunikovali.

Bylo krásné slyšet, jak se změnil její vztah s adoptivní maminkou poté, co vyhledala původní maminku a zjistila mnoho informací ze svého příběhu.

Naopak bylo těžké slyšet, jak moc v procesu hledání své původní rodiny byla sama.

První velký impuls k vyhledání biologické mámy přišel v roce 2018. Byli jsme tenkrát s kamarády v kině na filmu, kde se setkala adoptovaná žena se svou biologickou mámou a padly si tam do náruče.

Bohužel Sabi po vyhledání původní maminky nezažila úplně vřelé přijetí. I proto jsme se shodly na tom, že doporučuje, aby děti vyrůstající v náhradních rodinách na hledání a kontakt s původní rodinou nebyly samy a měly po ruce vždy nějakého odborníka a průvodce, který setkání připraví a opečuje všechny zúčastněné strany.

Sabi si přála, aby si mohla s původní maminkou znovu vybudovat vztah, ale po čase zjistila, že ani to není možné a ona sama to vlastně nakonec ani nepotřebuje. Setkání jí ale dalo přece jen mnoho. Naplnilo její potřebu rozumět více svému příběhu a také se dozvěděla, odkud pochází její biologický otec a že tedy není Romka, jak si celý život myslela.

V závěru rozhovoru se Sabi otevíráme hlubší téma toho, jaké pocity a prožitky se k tématu adopce a životu adoptovaného mohou vázat. Mluvíme o strachu ze ztráty, o ztrátách jako takových, o traumatu, o pocitech viny, smutku, ale také o absurdnosti toho, že je od adoptovaných očekávána vděčnost.