Evi, vnímám jako důležité, jak je na téma adoptivního kojení nastavená naše společnost. Už roky sleduji jednu zahraniční skupinu kojících adoptivních maminek a je to pro mě velmi zajímavé, úžasné a inspirující. Už jen vnímat to jiné mentální nastavení a přístup k celému tématu. Jak se to tam mnoha ženám daří a třeba bílá maminka kojí tmavé miminko apod. Je opravdu zajímavé pozorovat, kolik je v tom lásky…
Právě. Člověk by si myslel, že kojení je přirozená věc tak jako třeba ,,chodit na záchod”. Ale bohužel to tak není ani v případě, když se ti dítě narodí. Už jen to, že se u nás nekojí na veřejnosti způsobuje, že ženy třeba vůbec nevědí, jak miminko k prsu přiložit. Mě nedávno třeba zasáhla situace, kdy jsme byli s manželem na jídle v restauraci, já šla na záchod a tam v kabince kojila maminka své miminko.
K tomu mě napadá, že je asi velmi důležitá podpora okolí, když se adoptivní maminka rozhodne, že chce své miminko kojit.
Nejdůležitější je mít podporu ve svém partnerovi. To je úplně zásadní. Stejně tak jako žena potřebuje partnerovu podporu po porodu, protože dnes v té domácnosti většinou nikdo jiný není, tak potřebuje podporu i v tomhle. Protože jakmile jí muž začne říkat: ,,Helem vykašli se na to, to jsou jen zbytečné nervy,” tak ona se na to vykašle. Ale když ji naopak bude podporovat, např. : ,,Ty jsi tak skvělá a úžasná,” tak je to hned úplně jiný.
Častý argument tatínků je, že je vlastně prima mít dítě na flašce, protože můžou pečovat stejně jako maminky a mohou si ten vztah s dítětem rozvíjet hned od začátku. Přiznám se, že u adoptivních rodičů mi ten argument nepřijde úplně mimo.
Ano, to je velmi častý argument, na který tak nějak není co říci. Snad jen, že tatínek může tu péči dát miminku jiným způsobem, třeba prostřednictvím toho, že se stará také o tu ženu, aby měla prostor miminko kojit apod.
Evi, povíš mi o nějakém inspirativním příběhu adoptivního kojení, který jsi podporovala?
Určitě. Hned se mi vybaví příběh jedné úžasné přímé adopce. Adoptivní maminka mě kontaktovala v době krátce před porodem s tím, že chce kojit. Já jsem jí poradila co a jak. Ona nakoupila byliny a odsávačku a snažila se rozkojit už před porodem, ale měla na to málo času, asi týden nebo deset dní, takže se jí během přípravy na kojení nestihlo mléko vytvořit. Nakonec to ale nevadilo. Byla přímo u porodu a hned po něm mohla miminko bondovat (z ang. připoutání, propojení, attachment) a miminko se jí hned během té doby přisálo k prsu.
To je boží! Z toho mi jde mráz po zádech, kéž by tohle mohly prožít všechny adoptované děti!
Ono se jí nepovedlo rozkojit hned, trvalo to asi měsíc. To byly nejdříve jen kapičky mléka, takže na začátku krmila miminko pomocí doma vyrobeného sumplementoru a darovaného mlíčka. Postupně pak přidávala své, a co vím, tak kojí dodnes, a to je miminku téměř rok.
A pak, když už měla miminko doma, tak už prsy nestimulovala odsávačkou? Už to nechala jen na miminku?
Myslím, že ano. Takže to pro ni prostě znamenalo jen jiný způsob krmení, než běžné krmení z lahve, ale větší nárok to na ni nemělo. Ono to chvilku trvá, než se člověk naučí miminko krmit přes ty hadičky, ale pak už to jde snadno.
Víš, říkám si, že už skutečnost, že adoptivní maminka krmí miminko tak, že ho má u prsu přes ten sumplementor, je skvělé. Miminko tam cítí blízkost, slyší tlukot srdce a to vůbec není málo…
Já to vnímám tak, že tím kontaktem tělo na tělo, kdy je miminko třeba hodiny a hodiny na těle adoptivní maminky, se to kojení psychologicky v podstatě plně nahrazuje. Ono miminko opravdu potřebuje především kontakt a cítit tu blízkost. Samozřejmě pokud se nebavíme o nějakých zdravotních benefitech.
Jasně, umělé mléko na tohle není úplně to nejlepší. Ale o tom asi také můžeme mluvit, že se dá sehnat darované mlíčko, kterým můžeme miminko krmit. Máš k tomu nějakou radu?
K tomu musím říct, že Mezinárodní zdravotnická organizace vysloveně doporučuje krmit dítě darovaným mlékem, pokud nemůžeš kojit. Teprve když nemáš tuto možnost, máš krmit umělým. Bohužel se to darované mléko špatně shání a nesmí se prodávat za peníze. Je ideální domluvit se s kamarádkami, které zrovna kojí, a udělat si zásobu v mrazáku. Ono to mateřské mléko tam třeba půl roku vydrží.
Evi, máš prosím závěrem nějakou radu nebo doporučení pro budoucí adoptivní maminky, které nad tímto tématem přemýšlejí? Víš, zvažují, zda přípravu na kojení přijatých dětí začít nebo ne, a pokud ano, tak kdy…
Adoptivní maminka, která uvažuje o kojení přijatého miminka, by určitě do svých úvah měla zahrnout svého partnera a blízké okoli, od kterého bude potřebovat podporu. A pokud takovou podporu (slovní ,,fandění“, ale i praktickou pomoc) neposkytne rodina, tak zasvětit například blízkou kamarádku. Bez podpory, a zejména bez podpory partnera, je adoptivní kojení velmi složité.
Pokud se žena rozhodne, že se o kojení pokusí, měla by si také na kojení a na sebe a na miminko zajistit dostatečný prostor – to znamená zejména udělat si čas. Hodně času. Ideální je zpočátku odmítat návštěvy, nevěnovat se úklidu a vaření (poprosit někoho jiného), zajistit si u blízkých osob péči o starší děti a domácí mazlíčky. Starat se o miminko je časově náročné vždy, ale adoptivní kojení sebou přináší další časově náročné výzvy – kojení se suplementorem, sterilování kojících pomůcek a kojení mnohem častěji než je běžně nutné (běžně po 2 hodinách).
Pokud je žena v procesu přímé adopce, může se na kojení připravovat už před narozením miminka, zhruba 2-3 měsíce před porodem může začít laktaci vyvolávat. Pokud neví, kdy miminko přijde, nevadí, může začít až v momentě, kdy ho bude mít v náručí. Každopádně před celým procesem je nutné zvážit možnosti celé rodiny a pokud do toho půjdete, tak hlavně začít s radostí, s vírou v pozitivní výsledek a s odhodláním. Adoptivní kojení určitě není jednoduchá cesta, ale ten proces i výsledek stojí za to! Já osobně jsem za tuto zkušenost nesmírně vděčná a cítím se velmi obohacená.