Paní MUDr. Tereza Nováčková nás oslovila po lednové přednášce, kterou na pozvání Sdružení praktických lékařů pro děti a dorost vedla Alžběta Hlásková z Dobré rodiny.

Moc nás potěšilo, že paní doktorku přednáška zaujala a že nám navíc poslala zpětnou vazbu. Ceníme si zájmu všech, kteří se chtějí v oblasti pěstounské péče vzdělávat. Jak píše paní doktorka v článku, lékařům tuto povinnost nikdo neukládá. Přitom podpora laické i odborné veřejnosti je pro transformaci péče o ohrožené děti nezbytná. O to více si tedy aktivity paní doktorky vážíme!

Svoji profesi praktického lékaře pro děti a dorost vykonávám šestnáctý rok. Za tu dobu už jsem viděla vyrůstat mnoho dětí – ve vlastních fungujících rodinách, ve vlastních nefungujících rodinách, v náhradních rodinách. Mezi svými pacienty mám několik dětí právě v pěstounské péči.

Pěstouni jsou pro mě lidé ochotní vzdát se svého pohodlí a přijmout mezi své vytvořené a zaběhlé vztahy „cizí“ dítě. Navíc dítě se zjevným či potenciálním handicapem, ať už zdravotním, mentálním nebo sociálním. Pěstouni zasluhují obdiv a uznání všech ostatních, hlavně těch, kteří by mohli pomoci, ale neudělají nic.

Moje povolání mi dává možnost pozorovat takové děti v jejich vývoji a změnách. Dítě, které nemá žádné nebo má patologické sociální vazby, se na začátku téměř nenechá vyšetřit nebo se u něj porucha naopak projeví tím, že se přimkne ke každému, kdo je „hodný“ a ochotný ho pomazlit. Je to krásné být pak u jeho proměny. Ze zakřiknutého, ustrašeného, plačícího dítěte se stane dítě veselé, komunikující a rozkvétající.

Bohužel informovanost lékařů o pěstounské péči záleží čistě na jejich vlastním zájmu. Nikdo nám neurčuje, v jakém směru se máme vzdělávat, a pro mnoho lékařů je proto pěstounská péče stále okrajové téma. Já si myslím, že by ale tuto problematiku rozhodně měli znát, protože dětí v pěstounské péči přibývá a nemělo by se stát, že rodič, který se třeba potřebuje o něčem poradit, ví víc než pediatr.

Na přednášce o pěstounské péči jsem byla už podruhé. Prvotní zájem byl o téma Management lékařské praxe, zákony jsou pro nás denní chleba. O pěstounské péči na přechodnou dobu jsme s manželem sami uvažovali. I proto mě v nabídce přednášek seminář Dobré rodiny hned zaujal.

Seminář Alžběty Hláskové se mi moc líbil a z toho, jaké bylo v hledišti ticho, je jasné, že i ostatní to zaujalo. Jinak totiž i lékaři na nudné přednášce hlučí a ruší hovorem – jako děti ve škole.:-)

Zaujal mě pohled člověka se zkušenostmi s přechodnou péčí. Dříve pro mě bylo nepochopitelné, jak člověk může přijmout dítě, vychovávat ho, vytvořit si k němu vztah a pak ho prostě „odevzdat“ a poslat dál… Už si to dovedu lépe představit. Paní Hlásková to říkala moc hezky. Člověk to musí brát tak, že hlídá dítě kamarádce, která je v nemocnici. Ví dopředu, že to dítě nemá na vždy, že se jednou vrátí domů, ale do té doby se stará, jak nejlépe může. Přece ho nenechá v ústavu.To mě dost oslovilo, protože právě v té době byla moje kamarádka v nemocnici a čekala na výsledek vyšetření. Obávala se nejhoršího a řekla mi, že jestli to špatně dopadne, chtěla by, abych se postarala o jejího syna. Že ví, jak jsme vychovali naše kluky a že mi věří. To mě dojalo k slzám.

K náhradní rodinné péči se mi váže vzpomínka ještě ze studií na vysoké škole. Když jsme se učili o citové deprivaci dětí, promítali nám film, který srovnával reakce ročního dítěte z milující rodiny s reakcemi ročního dítěte z ústavní péče. To dítě z rodiny se hrozně radovalo z plyšového medvěda, který byl větší, než ono samo. Dítě z ústavu se bálo a plakalo. Na tuhle scénku nezapomenu a je to 30 let, co jsem ji viděla!

Příchod dítěte do správně fungující rodiny bezesporu znamená záchranu kvality jeho života a budoucích vztahů, které dostane šanci navázat a udržet.

Pro Dobrou rodinu MUDr. Tereza Nováčková