Blog

Pěstounka: Citová bolest probíhá v mozku na stejném místě jako ta fyzická

Pěstounka na přechodnou dobu Dobré rodiny Daniela Hartlová píše poslancům a poslankyním Výboru pro sociální politiku o fyziologických změnách, k nimž dochází v mozku novorozenců i při několikadenním pobytu v ústavní péči. Přetiskujeme její dopis bez úprav a v celém znění.


Ráda bych v několika bodech seznámila všechny ty, kteří neměli ještě příležitost, k jakým fyziologickým změnám dochází v mozku novorozenců i při krátkodobém pobytu v ústavní péči. Mám na mysli dny, ne měsíce.

V centrální nervové soustavě dochází k nevratným změnám

Prvni roky Tyto procesy se dějí prokazatelně a byly popsány v tisících odborných studií a jsou již dostupné.

Potvrzují a dokládají změny v CNS, ke kterým dojde již po krátké době, když není uspokojena ZÁKLADNÍ psychická potřeba, tedy individuální péče.

Tyto změny jsou nevratné. Psychická deprivace jako následek častého stresu ovlivňuje procesy neurologického vývoje a vývoje důležitých nervových sítí.

Při stresu, ke kterému dochází vždy, když dítě delší dobu pláče, dochází k produkci nadměrného množství stresových látek, např. kortizolu, které způsobí „naleptávání“ již vzniklých spojení nebo neumožní jejich růst vůbec. To je důvod opožděného vývoje většiny dětí z ústavní péče a jejich časté obtíže např. při osvojování školních dovedností, vytváření sociálních vztahů a podobně.

Novorozenci, kterým je okamžitá reakce na jejich pláč upřena, po nějakém poměrně krátkém čase přestávají plakat. Tím se přizpůsobují prostředí, což je biologická přirozenost. Dochází k tzv. disociaci (odpoutání se od reality) a miminka jsou pak opravdu velice HODNÁ. To je ovšem zdánlivý stav, který se projeví později víceméně negativně. V praxi jsou prokázané případy i u dětí, které strávily v ústavní péči pouhý jeden měsíc. Bolest z citového strádání probíhá v mozku ve stejném místě jako bolest fyzická a dochází při ní k vylučování speciálních utlumovacích hormonů, které mají účinek podobný opiu a kokainu. Tím pádem se méně vnímá bolest. Organismus sám sebe jaksi omámí.

Během prvních osmi měsíců života se tvoří v mozku osmičkové závity, zvětšuje se povrch šedé kůry mozkové, hmotnost mozku, potenciál a kapacita. Čím více se dostane jedinci podnětů, tím větší je pak kapacita mozkuflexibilnější jeho nervy. Způsobuje to širokou adaptabilitu mozku s velkým potenciálem pro učení a střebávání informací. Vzhledem k tomuto jevu je v tomto období jedinec nejcitlivější na zážitky, takže logicky nejzasažitelnější traumatem.

Je-li zde malá aktivita podnětů, spoje se rozmlží, rozpustí.

Mozek se vyvíjí v postupném stylu, takže když dojde k poškození vlivem traumatu, jeho základy jsou chatrné a není na čem stavět. Znamená to již značně narušený psychický vývoj, který se během života vždy v nějaké oblasti projeví.

Ve vývoji emocionálních procesů je kritickým obdobím právě rané dětství. Proto když se nedostává socioemocionálních zážitků ani příležitosti pro vytvoření vztahové vazby, tak přesto, že je dítě adoptováno a začne přijímat péči, pozornost a lásku, všechny tyto pozitivní zážitky nestačí na překonání špatné organizace nervových sítí. Z toho vyplývá, že dítě musí dostávat péči a lásku hned v prvních okamžicích života, aby se vyvinuly správně socioemocionální nervové oblasti mozku.

Deprivaci způsobuje nejen zanedbávání, týrání a zneužívání, ale i ústavní péče

Ráda bych upozornila, že se nejedná jen o děti zanedbávané, týrané nebo zneužívané. V těchto případech je psychická deprivace pochopitelná.

Chlapecek

Mám na mysli novorozence, kteří jsou umisťováni do ústavní péče, přesto, že Úmluva lidských práv z roku 1991, zákon č. 359/1999, o sociálně-právní ochraně dětí, a zákon č. 89/2012, občanský zákoník, zaručují právo dětí na individuální péči v rodině. Ze zákona vyplývá i povinnost každých 6 měsíců prozkoumat, zda není možné umístit dítě do náhradní rodinné péče a tuto péči upřednostnit. Přesto jsou v ústavní péči děti, které jsou právně volné a jejich případy se neřeší, nebo řeší, ale příliš zdlouhavě.

Zmíněné zákony jsou neustále porušovány umisťováním dětí do ústavů, přestože jsou k dispozici pěstouni na přechodnou dobu i dlouhodobí pěstouni. Nabízí se otázka, proč se tomu tak děje. Přechodní i dlouhodobí pěstouni jsou propojeni a informace, které si z praxe předávají, se neslučují s oficiálními informacemi odborů sociálně-právní ochrany dětí.

Kojenecké ústavy (např. v Mladé Boleslavi na 24 lůžek připadne 27 dětí, v Mostě je obsazenost 107 %) jsou přeplněné, přestože údajně nejsou děti a přechodní pěstouni jsou volní. Hovoří se i o tom, že není následná péče dlouhodobých pěstounů, přestože si značné množství dlouhodobých pěstounů stěžuje, že ani pro ně nejsou děti.

Seznam rodičů, kteří mají zájem o adopci, je nekonečnýčekání i tři roky není výjimkou.

Upřednostňuje se zájem rodičů, kteří opakovaně a soustavně selhávají, nad zájmem dítěte, které se nemůže bránit a je pokusným králíkem, bez možnosti nápravy.

Vypadá to, že orgány související s NRP nejsou informačně propojeny, nebo že je zde jiný úmyslný cíl, což by bylo opravdu velice zrůdné.

Jedinci, kteří projdou ústavní výchovou, nejsou z 50 % schopni samostatného života, jsou závislí na sociálních dávkách, nejsou schopni udržovat vztahy a zakládat rodiny, mít trvalý pracovní poměr, 25 % jich je závislých na další ústavní péči. Na tento fakt již upozorňoval prof. Matějček a řada vyspělých zemí ve své sociální politice z psychické deprivace ústavních dětí vychází. I ekonomická rozvaha dokazuje několikanásobně nižší náklady vynaložené na NRP než náklady na jedince, který prošel ústavní péčí.

Tato hrůzná statistika by měla všem otevřít oči, aby se konečně přistoupilo ke smysluplným krokům v této závažné oblasti. Aby se nedávala příležitost k osobním zájmům jednotlivců, ale bránily se zájmy dětí, jako budoucích občanů této republiky.

Stát, který si sám vyrábí deprivanty, dává přednost ekonomickým zájmům před zájmy nejpotřebnějších, není dobrým státem.

Daniela Hartlová

Zdroje

PERRY, BRUCE. Child Maltreatment: A Neurodevelopmental Perspective on the Role of Trauma and Neglect in Psychopathology [online]. 2006. [1. 1. 2016]. Dostupné z: https://childtrauma.org
LANGMAIER, J. MATĚJČEK, Z. Psychická deprivace v dětství. Praha, Avicenum, l974. ISBN 978-80-246-1983-5
KOUKOLÍK, F. DRTILOVÁ, J. Vzpoura deprivantů. Nestvůry, nástroje, obrana. Praha: Galén, asi 2014. ISBN 978-80-7492-120-9

Rubriky