Zazvonil u vás kouzelný telefon a při seznámení se spisem vašeho budoucího přijatého děťátka na vás vyskočila informace, které tak úplně nerozumíte, a možná vás i trochu děsí? Některý z původních rodičů dítěte byl zbaven svéprávnosti nebo ho označili jako člověka se sníženým intelektem? Nevíte, co si máte myslet a hlavně, co to znamená do budoucího života pro vaše přijaté děťátko? Možná si dokonce kladete otázku, zda takové dítko vůbec zvládnete přijmout? Proto jsem se na toto téma více podívala s psycholožkou a terapeutkou Zuzkou Šípovou, která se podpoře náhradních rodin věnuje už mnoho let.
Zuzko, mohla bych Vás poprosit, abyste na úvod trochu vysvětlila základní pojmy? Jak se měří inteligence, zda je inteligence vrozená a může ji okolí (výchova apod.) nějak ovlivnit? Jak vlastně vznikne nálepka „člověk se sníženým intelektem“? A znamená to opravdu, že má takový člověk nízké IQ? A ještě mě také zajímá pojem zbavení svéprávnosti. Co se musí stát, aby byla člověku odebrána svéprávnost?
Když to vezmu obecně, mezi psychology nepanuje úplně jednoznačná shoda na tom, co přesně rozumíme pod pojmem inteligence. Můžeme říci, že je to určitá schopnost, dovednost či dispozice, která je spojena s různými fenomény, jako je například myšlení, schopnost učení a řešení problémů atd. Inteligenci měříme inteligenčními testy, kterých existuje celá řada a záleží na tom, zda chceme měřit inteligenci komplexně, anebo nás zajímají jenom některé její podsložky či typy, například numerální inteligence (matematická) nebo verbální inteligence (jazyková), prostorová orientace, paměť atd.
Dnes již víme, že inteligence je z určité části dědičná a z určité části na ni má vliv výchova a prostředí, v němž dítě vyrůstá. Přesný poměr však úplně určit neumíme. Když se ptáte na nálepku „člověk se sníženým intelektem“, je určitě dobré se zeptat, z čeho ten, kdo tuto nálepku dotyčnému dal, vychází. Zda měl k dispozici výsledky inteligenčních testů, z nichž by snížený intelekt vyplýval, anebo toto hodnocení dává pouze na základě svého subjektivního dojmu třeba z komunikace s tím daným člověkem. Jestliže se toto tvrzení o sníženém intelektu například u biologických rodičů zakládá na faktech, na výsledcích testů, které vyhodnotil odborník (nejčastěji psycholog), pak by měli žadatelé zvážit, zda si umí představit péči o dítě, které možná také bude mít snížený intelekt „po rodičích“. Mají třeba s někým takovým přímou osobní zkušenost ze svého okolí? Ví, jak k takovému člověku přistupovat, jak s ním komunikovat? Umí se skutečně vžít do toho, jak třeba přehodnotit některé své „cíle“, které se týkají jejich představ o školní či později pracovní úspěšnosti dítěte? Protože je to volba na celý život.
Pokud by toto hodnocení vyplývalo pouze z něčí subjektivní zkušenosti, pak se vůbec nemusí jednat o člověka, který by měl nižší intelekt. Do toho, jak se člověk projevuje, jak komunikuje či jak se chová, vstupuje celá řada faktorů, včetně takových na prvních pohled obyčejných jako může být únava či nervozita, a vůbec to nemusí souviset s intelektem. O omezení svéprávnosti může rozhodnout pouze soud a dochází k ní z vážných důvodů, pokud by jinak tomuto člověku hrozila závažná újma. Svéprávnost se omezuje například kvůli duševní poruše, kterou může daný člověk trpět, nebo pokud je těžce závislý na alkoholu, kdy je závislost spojená třeba s alkoholovou demencí atd. Není to tedy tak, že by každý člověk s omezenou svéprávností měl automaticky nižší intelekt.
Jak je to doopravdy, jakou roli v tom všem hrají traumata a psychická zranění původních rodičů, nebo obecně prostředí ve kterém vyrůstali?
Traumata, psychická zranění a nevhodné prostředí, ve kterém není dítě adekvátně rozvíjeno, hrají velkou roli. Aby mohlo dítě naplno rozvinout svůj potenciál, potřebuje nejen milující a laskavou náruč a péči svých rodičů či pečujících osob, ale také jejich pozornost, dostatečně stimulující podněty a prostředí. Když bude dítě pouze ležet v postýlce a nikdo si ho nebude všímat, nemá šanci rozvíjet se v rámci svých vlastních možností tak, jako když mu bude někdo nabízet různé předměty a hračky, bude na něj mluvit, bude mu ukazovat svět.
Zároveň když dítě toto samo v dětství nezažije, tak má potom coby dospělý problém, jak to nabídnout svému dítěti. Proto spousta našich dětí, které biologičtí rodiče opustili nebo jim byly děti pro nedostatečnou péči odebrány, pochází od rodičů, kteří to sami jako malé děti neměli jednoduché. Často mají také bolavou zkušenost s opuštěním, ústavní péčí či zanedbávajícími rodiči. Bohužel je to takový začarovaný kruh, v mojí praxi se s tím setkávám poměrně často, že když se ptám na zázemí biologických rodičů, dozvídám se, že nebylo příliš dobré, nebo že vyrůstali v dětských domovech či se stěhovali mezi příbuznými atd.
Napadá mě, že existuje hned několik druhů inteligence (viz tento zajímavý odkaz): https://www.skolahovorcovice.cz/users_data/files/DRUHY%20INTELIGENCE.docx.pdf
A my měříme jen jeden z nich. Jak moc má pak tento druh inteligence vliv na budoucí život, na vztahy, studium, uplatnění v životě? Jestli bude své zaměstnání vykonávat rád a zda se bude cítit šťastný?
My dnes známe různé druhy inteligence a také různé druhy inteligence umíme měřit pomocí testových metod. Do určité míry můžeme předpokládat, že pokud bude mít dítě dobrou matematickou a jazykovou inteligenci a paměť, bude následně úspěšné ve škole, protože mu učení dobře půjde, bude schopné vystudovat školu a najít si dobře placené zaměstnání. Ale vůbec nic nám to neříká o tom, zda bude toto dítě šťastné a spokojené.
Nevíme, jestli dobrý předpoklad ke studiu díky vyššímu intelektu nepřeválcuje nízká motivace studovat. Nebo jestli vystudování vysoké školy s červeným diplomem nebude vykoupeno nezdravým životním stylem, kdy bude vystresované dítě sedět celé dny nad učením. Někdy může nadprůměrná inteligence být dokonce na škodu, protože takový člověk může nad vším mnohem víc přemýšlet, analyzovat to, a to mu nakonec může bránit být šťastný. A nadprůměrná inteligence už vůbec nic nevypovídá o tom, jaké vztahy bude ten člověk mít a jak v nich bude spokojený. Dokonce existují případy lidí, a není jich málo, kteří jsou sice nadprůměrně inteligentní až geniální, ale pro praktický život moc nejsou, protože si žijí ve svém světě složitých myšlenkových konstruktů a operací a s průměrně inteligentními lidmi si nemají co říct. A když se ptáte na spokojenost se svým zaměstnáním, tam je to spíš o tom, aby daná práce člověka bavila a naplňovala, než aby patřila mezi prestižní.
Možná bychom si jako náhradní rodiče měli položit otázku, jestli je cílem naší výchovy úspěšné dítě nebo šťastné dítě? Měli bychom uvažovat nad tím, jak moc potřebujeme, aby naše děti plnily naše představy a sny.
Ano, určitě. A je to jedna z otázek, kterou svým klientům pokládám, když za mnou přicházejí s tím, že je něco trápí nebo chtějí něco vyřešit. Zajímá mě, co je jejich cílem. Zda to, aby dítě nezlobilo, nebo aby mělo dobré známky ve škole. Nebo aby podávalo sportovní výkony. Anebo zda chtějí, aby svému dítěti pomohli cítit se lépe, jistěji, aby bylo spokojené se sebou, svými vztahy atd. Je zcela přirozené, že každý z nás, když plánuje rodinu, přemýšlí nad tím, jaké jeho dítě bude, co bude mít po nás a co po druhém z rodičů. Zároveň nás napadají i myšlenky týkající se toho, jestli po nás zdědí třeba hudební či sportovní talent, jestli bude dobré na jazyky nebo mu spíš půjde matematika.
Když se však početí biologického dítěte nezdaří a my přijmeme do naší rodiny dítě adoptované, je důležité nezapomenout, že takové dítě má jinou startovní čáru, jinou výchozí pozici. Může být těžké vzdát se svých představ či přání, jaké bychom chtěli, aby dítě bylo, nebo čemu by se mělo věnovat. Ono, když už si povídáme o tomto tématu, ani u biologických dětí není příliš dobré, když se je snažíme formovat k obrazu svému nebo když si skrze ně plníme svá nesplněná přání. A u dětí přijatých je to o horší, protože ony už i tak mají často dost starostí s tím, zda jsou dost dobré a láskyhodné, natož když ještě musí naplňovat představy svých adoptivních rodičů o tom, čeho by měly v životě dosáhnout. Mnohem větší smysl mi dává nabízet dítěti různé možnosti a alternativy, ale zároveň mu dát svobodu ve výběru toho, co ho baví a naplňuje, a čemu se chce věnovat.
Zuzko máte k tomuto tématu nějaký zajímavý a inspirativní příběh ze své praxe?
Vzpomínám si na jedny klienty, kteří byli oba dva vysokoškolsky vzdělaní, velmi úspěšní v zaměstnání, po materiální stránce zajištění. Jelikož se jim delší dobu nedařilo mít svého biologického potomka, rozhodli se pro adopci, a postupně přijali do své rodiny tři děti. Z počátku pro ně bylo nepochopitelné a nemyslitelné, proč by to jejich děti měly mít jinak, například že by neměly vysokou školu. Problémy začaly, když jejich nejstarší syn nastoupil na základní školu, která byla jazykově zaměřená, poměrně náročná, a i nároky kladené na děti byly zvýšené. Chlapec měl od začátku problémy s učením, špatné známky, a zvýšená míra stresu se odrazila i na jeho prožívání a chování, takže začal být plačtivý, do školy chodit nechtěl, stěžoval si na bolesti bříška, kterými trpěl jen ve všední dny a o víkendu si na ně nestěžoval, přičemž lékaři vyloučili, že by se jednalo o nějaký zdravotní problém. Nakonec došlo k tomu, že chlapec začal chodit do jiné základní školy, takové menší spíše komunitního typu, kde nebyl tolik kladený důraz na výkon a výsledky. Dnes je již ve čtvrté třídě, známky má průměrné až nadprůměrné, ale především je spokojený, do školy chodí rád a těší se, rychle si tam našel kamarády a minulý školní rok si dokonce stěžoval při on-line výuce, že už se nemůže dočkat, až bude zase chodit normálně do školy.
Zuzko moc děkuji za zajímavý rozhovor!
