PORUCHY PŘÍJMU POTRAVY U DĚTÍ A DOSPÍVAJÍCÍCH V NÁHRADNÍ RODINNÉ PÉČI
Poruchy příjmu potravy se nevyhýbají ani dětem a dospívajícím v náhradní rodinné péči, a tak jsem se s touto problematikou setkala i ve svojí psychologické praxi. Vzpomínám si na jednu slečnu, která vyrůstala od půl roku věku v adoptivní rodině. Těch prvních šest měsíců po narození strávila v kojeneckém ústavu. Do školy nastupovala s odkladem, škola ji bavila a měla i docela fajn kolektiv ve třídě, kde se cítila dobře.
Když v šestnácti letech nastoupila na střední školu, začaly u ní různé problémy. Měla pocit, že do nového kolektivu nezapadla, do školy se netěšila, zhoršil se jí školní prospěch. Navíc se jí spolužačky posmívaly, že je při těle. Dívka začala hodně cvičit, hlídat si, co jí, a postupně začala hubnout. Nejdřív ji její okolí obdivovalo, jak dobře vypadá. Postupně ale začala být štíhlá až moc, neměla na nic energii, začala být náladová a její adoptivní rodiče měli strach, protože se jim doslova ztrácela před očima. V té době jí bylo necelých sedmnáct let a začala naše spolupráce. Postupem času jsme otevíraly různá témata, až jsme se společně dostaly k tomu, že kromě jiného byl jejím klíčovým pocitem pocit nepřijetí. Ten v sobě tato dívka měla vlastně celý život ve smyslu nepřijetí biologickými rodiči, kteří ji tehdy po porodu odložili do kojeneckého ústavu. A tyto nevědomé pocity se projevily ve chvíli, kdy se setkala s nepřijetím od nových spolužaček na střední škole. Spolupracovaly jsme spolu až do její zletilosti, a za tu dobu se jí podařilo udělat kus práce. Kromě jiného v tomto konkrétním příběhu pomohla i změna střední školy, kdy do nového kolektivu dívka zapadla dobře, navázala nová přátelství a začala se postupně cítit celkově mnohem lépe.
U dětí a dospívajících v náhradní rodinné péči se často setkáváme s tím, že mají za sebou různé složité životní události jako je rozpad rodiny, týrání či sexuální zneužívání, a další traumata. To mohou být příčiny vzniku poruch příjmu potravy. Další častou příčinou bývá nízké sebevědomí a malý pocit vlastní hodnoty, anebo pocit ztráty kontroly nad vlastním životem. Dalšími rizikovými faktory jsou také sociální sítě, na kterých děti a dospívající tráví spoustu času a sledují nereálně hubené či sportující modely a modelky, a ti se pro ně stávají vzorem. Nebo pokud takové dítě či dospívající slýchá narážky na svůj vzhled a postavu, ať už od svých blízkých nebo třeba od svých vrstevníků. Když pak takové dítě nebo dospívající dokáže získat kontrolu nad svým tělem, nad tím, co jí, jak hodně cvičí a sportuje, a jak díky tomu vypadá, může to falešně přinášet pocity toho, že získal kontrolu nad celým svým životem. Ve skutečnosti je to samozřejmě přesně naopak. Posedlost jídlem a vzhledem udělá z takového člověka otroka toho, že se neustále hlídá, váží a řeší, co může nebo nemůže sníst.
Co se vlastně skrývá pod poruchami příjmu potravy? Většinu z nás napadnou ty dvě nejčastější. Asi nejznámější je mentální anorexie, tedy chorobné hladovění, a ta druhá je mentální bulimie, tedy chorobné přejídání a následné zvracení nebo užívání projímadel. Poruch příjmu potravy však existuje více druhů. Namátkou můžeme zmínit například ortorexii (posedlost zdravou stravou), bigorexii (posedlost cvičením a svaly) nebo piku (pojídání nestravitelných věcí, třeba hlíny, vlasů nebo papíru). Obecně jsou to duševní onemocnění, pro která jsou typické a společné zkreslené vnímání vlastního těla a nezdravý vztah k jídlu.
Poruchy příjmu potravy se statisticky nejčastěji vyskytují ve věku 13-18 let. Mohou jimi trpět ale i mladší děti nebo naopak dospělí. Častěji se týkají dívek a žen než chlapců a mužů. V chování dítěte či dospívajícího si můžeme všimnout různých změn. Pokud jde o jídlo, stane se z něj vlastně jediné téma, které dítě či dospívající řeší, nebo se tomuto tématu začne naopak vyhýbat. Dítě či dospívající najednou odmítá jíst společně, vybírá si pouze zdravé potraviny, postupně snižuje celkové množství jídla na den. Dále se třeba může opakovaně vážit během dne, často cvičit nebo chodit na WC těsně po jídle. Když si pečující všimnou takových zvláštností v chování, může je to upozornit na to, že se něco děje.
Pokud se bojíme, zda naše dítě nebo dospívající netrpí poruchami příjmu potravy, určitě je důležité to včas řešit. Nepomáhá začít dítě do jídla nutit nebo ho neustále kontrolovat, jestli jí, co jí a jaké množství jí. Nedoporučuje se ani komentovat vzhled dítěte či dospívajícího, že je příliš hubené nebo tlusté. Příliš nepomáhá ani to, pokud se budeme tvářit, že žádný problém neexistuje. Nebo pokud naopak začneme dítě či dospívajícího vydírat, budeme mu vyhrožovat hospitalizací, budeme na něj křičet nebo mu dávat nějaká ultimáta.
Pokud dítě nebo dospívající chce, můžeme s ním o poruchách příjmu potravy citlivě mluvit, a říct mu, že se o něj bojíme. Také lze nabídnout třeba to, že si budeme jídlo chystat společně a budeme společně jíst. Nebo že navštívíme nutričního specialistu, který nám pomůže sestavit zdravý jídelníček plný dostatečného množství živin přímo na míru. Nebojme se poprosit o radu také odborníky. Můžeme předat dítěti či dospívajícímu kontakty, a nebo se jít poradit společně. Pokud pomoc dítě odmítá, poradit se mohou i pouze pečující. Tématu poruch příjmu potravy se věnuje například Centrum Anabell, které je na to přímo specializované, volat lze také na Linku bezpečí. Dále lze poprosit o pomoc doprovázejícího sociálního pracovníka nebo pracovníka pro rodinu, který předá kontakty na vhodné odborníky nebo nás podpoří při hledání vhodného řešení. Anebo můžete nechat pracovníka či poradce o tomto tématu mluvit i přímo s dítětem či dospívajícím, pokud spolu mají navázaný vztah. Někdy je pro dítě či dospívajícího jednodušší mluvit o tom s někým jiným, než jsou jeho pěstounští či adoptivní rodiče, protože se před nimi může za poruchy příjmu potravy třeba stydět. Existuje více možností, co se dá dělat. Hlavně je důležité hledat vhodné řešení včas.
Komu se ozvat a kde témata související s poruchy příjmu potravy probrat:
Autorkou článku je PhDr. Mgr. Zuzana Kapilová
Lektorka Zuzana Kapilová vystudovala jednooborovou psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde následně absolvovala rigorózní řízení, a také sociální pedagogiku na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové. Vedle univerzitního vzdělání má výcvik v kompletní krizové intervenci a v nedirektivní terapii hrou, dále absolvovala řadu odborných vzdělávacích kurzů a workshopů zaměřených na práci s dětmi s traumatem, s dětmi s poruchami attachmentu, na práci s tělem (bodyterapie, biosyntéza, focusing) a další. Pracuje s dětmi od kojeneckého věku až po dospělost a také s dospělými klienty. V Dobré rodině působí jako psycholožka a jako lektorka vzdělávacích seminářů.
