Nehty pravého ukazováku a palce se daly do práce a začaly trhat, pomalu, nitku po nitce, bílou přikrývku. Byla to jedna z mála činností, které Martina uklidňovaly. Ležel tiše pod přikrývkou, okusoval si střídavě horní a spodní ret a místo spánku, kterému se měl podle těch lidí, u kterých teď je, věnovat, věnoval se rozebírání přikrývky. Zachvěla se mu víčka, napadlo jej, jaký ohlas jeho celonoční práce asi bude mít ráno, až ta paní vstane a všimne si děravé přikrývky. V domově za to dostal vynadáno tolikrát, že už mu to připadalo jako jeden z ranních rituálů; vyčistit zuby, převléct z pyžama, vyslechnout si výčitky, že má zas děravou přikrývku.

Ti lidé, co jej před dvěma dny z domova přivezli k sobě domů, vypadali hodní, ale to tety v domově taky a když se rozzlobily, najednou jako by byly někdo jiný.

Rosteš pro kriminál. Jako táta

Martina občas znepokojovalo, že hlavním zdrojem dohadů a výtek byl právě on, ale spíš mu to bylo jedno. Jednou mu jedna paní v domově, snad kuchařka, řekla, že stejně roste pro kriminál. Přitom si jen hrál, hrál si na velkou bitvu s armádou plyšáků, potřeboval pro ně štíty a helmy a kuchyňské nádobí pro to bylo jak stvořené. Rosteš pro kriminál. Jak táta, dodala. Martin tomu nerozuměl, protože tátu nikdy neviděl, máma, když občas přišla, o tátovi nemluvila a vlastně o tátovi nemluvil nikdy nikdo, až ta kuchařka. Naštvalo ji, že Martin vykramařil věci ze zásuvek v kuchyni. Představoval si pak, co je to kriminál. Když se zeptal tety, dělala, že neslyší. Když se zeptal hlasitěji a s křikem se dožadoval odpovědi, vzala ho k paní psycholožce, ta mu za zavřenými dveřmi domlouvala, Martin si jasně pamatoval, jak začal natahovat, když mu psycholožka řekla, že tety nemůže takhle zlobit a trápit, protože jim je pak z toho smutno.

„Tety nemůžeš takhle zlobit, jim je pak z toho smutno.“

Martin nechtěl, aby tetám dělal smutno, věděl sám moc dobře, jak to vypadá, když je člověku smutno, někde uvnitř v břiše máte veliký studený kámen a nechce se vám ani si hrát, ani spát, nechce se vám ani být. Martin nahmatal díru v přikrývce, byla tak velká, že by se do ní vešel Martinův oblíbený medvěd. Až to ta paní ráno zjistí, taky bude smutná. Třeba pak Martina odveze zpátky. Martin nevěděl, jestli to tady u těch lidí bude lepší, ale zpátky se mu nechtělo. Vykradl se z postele, přikrývku nacpal za skříň a než usnul, přemýšlel, co ráno řekne, aby ti lidé smutní nebyli.

Být nenápadný

Když Hanka vešla do pokoje, slunce už viselo vysoko na obloze a Martin ještě spal, zmožen noční akcí. Sedla si k němu na postel a dívala se na jeho lehce zamračený výraz, ve tváři měl neklid, jako by se mu pod víčky odehrával nějaký hodně divoký film. Hanka si neuměla představit, co Martin může cítit za zmatek. Před pár dny byl ještě v domově, od předvčíra je u nich. Celý včerejšek se snažil být co nejméně nápadný, tvářil se jako dospělák, skoro nemluvil a když mu při obědě ukápla omáčka na stůl, zoufale ji rozmazával po ubrusu a pak na ten flek posunul prostírání, aby se jej zbavil a nikdo si jej nevšiml.

Hanka si neuměla představit, co Martin může cítit za zmatek.

Na školení jim říkali, že děti mohou mít různé nezvyklé projevy a strategie. Když si Hanka všimla, že Martin nemá na posteli deku a že kousek deky vykukuje zpoza skříně, něco jí říkalo, že to nemá řešit a má to nechat na Martinovi. Seděla na parapetu a dívala se, jak se Martin začíná převalovat, pak otevřel oči, protáhl se a všiml si jí. „Zmizela mi v noci deka,“ hlesl. „Aha, já si říkala, kam se poděla, najdeme ji spolu?“ Martin důležitě chodil po pokoji a nahlas přemítal, kdo ji mohl odnést a kam ji mohl ukrýt. Nakonec deku vítězoslavně vytáhl zpoza skříně. „Asi ji vzal ten velký pták, co sem v noci vletěl, tady v rohu vykloval díru, vidíš?“ Hanka se šla podívat. „Teda, to musel být velký pták… Tak to spolu po snídani zašijeme, jo?“

ČÁST DRUHÁ

Hanka se během dne k přikrývce už nevracela, zapojila Martina do zašívání, fantazírovali spolu nad tím, jak se pták mohl dostat do pokoje, když bylo zavřené okno, a užívali si pohodové dopoledne. „O tom ptákovi si to vymyslel méďa,“ prohlásil Martin po obědě. „Tu díru tam udělal on.“ Hanka vyčkávala. „Pak se bál, abys nebyla smutná.“ „Martine, přece nebudu smutná z díry na peřině. To se někdy stane, že se něco roztrhá nebo rozbije nebo zamaže.“ „Půjde do kriminálu,“ dodal Martin. „Méďa půjde za díru v peřině do kriminálu?“ podivila se Hanka. „Ne, půjde tam, protože zlobí a lidi jsou pak smutný.“ Martin odešel na zahradu. Hanka se zhluboka nadechla. V duchu si toto téma zapsala na seznam věcí, co s Martinem musí při nějaké vhodné příležitosti propovídat.

Pětiletý dílek puzzle

Když se s mužem rozhodli stát se pěstouny, na začátku ji vůbec nenapadlo, kolik rozměrů péče o opuštěné děti má. Přišlo jim to jako dobrý nápad a představovali si, jak někomu poskytnou domov a zázemí a budou ho rozvíjet a učit nové věci a jak ten někdo zapadne k nim do rodiny jako dílek puzzle.

Až do příprav je nenapadlo, co vlastně takové dítě může mít za sebou a jak se to, co má za sebou, může projevovat navenek. Martin je okouzluje a děsí zároveň, je toho tolik, co o něm neví, tolik, co o sobě neví ve svých pěti ani on sám.

Je toho tolik, co o sobě neví ve svých pěti ani Martin sám.

Hanka přemítala, jak Martin přišel na ten kriminál. Představila si jej, jak v noci vymýšlí, jak to zaonačit s tou dekou, aby se nezlobili. Vzpomněla si, jak byla jako malá v nemocnici a od té doby cítila hrozný neklid, kousala si nehty a trhala kůži kolem nich, rodiče jí na prsty dávali pepř a různé vodičky, aby jí to přešlo, a jí už tehdy připadalo, jak je to nespravedlivé, že jí nikdo nerozumí. Zaplavila ji vlna citu a pochopení, nejradši by Martina stiskla v náručí, ale nebyl na to zvyklý a musela na něho pomalu. Sedla si k němu na okraj pískoviště. Martin tam právě připravoval velkou bitvu. „Můžeš si půjčit tady toho koně,“ podíval se na ni. „Tak jo…“ přidala se Hanka do hry a v duchu si pomyslela, že celý dosavadní Martinův život jí připadá jako jedna velká bitva. A že bude fuška přesvědčit jej, že to může být i jinak.

#dětidorodin

Přemýšlíte, jestli byste také vy nemohli pomáhat dětem jako pěstouni? Rádi vám představíme náhradní rodičovství zblízka, napište nám do komentářů e-mail nebo se ozvěte na mamdotaz@dobrarodina.cz, pošleme vám nezávazně víc informací.