Máma byla pro Martina tou nejkrásnější bytostí na světě. Když za ním občas přišla do domova, bylo to přinejmenším, jako by zavítal Ježíšek. Jeden z největších trestů v domově si vysloužil za to, že uhodil Petříka, o rok staršího souputníka; praštil ho do obličeje velkou encyklopedií zvířat, až Petřík odletěl překvapivě daleko od místa, kde stál a dožvýkával čokoládovou figurku.

Tu figurku přinesla Martinovi máma a on ji schraňoval jako poklad, když mu na ni Petřík přišel a snědl ji, měl Martin černo před očima a duši plnou zoufalství. Byla to jediná věc, kterou mu máma do domova přinesla. A Petřík klidně přijde a figurku, kterou Martin opatroval jako oko v hlavě, sežere.

Hanka byla taky hezká, ale nebyla to máma.

Hanka, jak ji Martin začal asi po týdnu oslovovat, byla taky hezká, ale nebyla to máma. Prvních pár dní se Martin vyhýbal oslovování, párkrát mu uklouzlo „teto“, ale vždy se opravil, nechtěl, aby Hanka byla další tetou. Vlastně nevěděl, kým by měla být. Vůbec tomu nerozuměl. Když se osmělil a začal objevovat různá zákoutí v domě, skoro u každého předmětu si říkal „to by se líbilo mámě“.

Někdy ho napadalo, jak je to celé nespravedlivé a že mohli s mámou taky bydlet v takovém domě, kdyby ho nedali do děcáku. Hanka věděla z Martinovy dokumentace, že jeho máma je závislá na drogách, ale s Martinem o tom nikdy nikdo nemluvil. Měl někde hluboko uvnitř silný pocit nespravedlnosti. Říkal si, jak jeho mámě ublížili, když ho odvedli z jejich bytu. A jak jí ublížili, když ji za ním pouštěli tak málo. To přece při jedné návštěvě mamka říkala, že by chodila častěji, ale že nemůže.

Nervozita z toho klidu

S Hankou to bylo celé takové jiné. Hodně se usmívala, za nic mu nenadávala a šel z ní takový klid, až to Martina mátlo a nedělalo mu to dobře. Jestli se za svůj život něco doopravdy naučil, bylo to být neustále ve střehu. U Hanky a Tomáše najednou cítil klid a potřeba být ve střehu se zmenšila, když si to ale uvědomil, najednou se cítil v ohrožení. Ve střehu by měl být člověk pořád. Aby nebyl nepříjemně překvapen.

ČÁST DRUHÁ

Když odcházel z domova a nastupoval k Hance a Tomášovi do auta, vyprovázela ho teta Eliška a než za ním zavřela dveře, neopomněla mu zopakovat, aby byl hodný a nezlobil. Pokaždé, když pak měli s Hankou a Tomášem nějaké pěkné chvilky, si tato slova Martin vybavil a celý svět kolem něj zase potemněl; napadalo jej, že to určitě říkala proto, aby ho nevrátili. „Takže až něco provedu, Hanka s Tomem se naštvou a odvezou mě zpátky…“ Běželo mu hlavou při společných večeřích a výletech a odpočívání na zahradě. Mlčky je sledoval. A říkal si, že to není fér, že si hrají na spokojenou rodinu a přitom mu můžou kdykoli sbalit věci. Držel si odstup. Nechtěl, aby ho to zbytečně bolelo, až ho budou vracet.

„Až něco provedu, odvezou mě zpátky do domova.“

Někdy si říkal, že by bylo fajn, kdyby s nimi bydlela i máma. Té by se taky líbilo cpát se bábovkou v houpací síti. Malovat křídami na chodník kolem domu. Bydlet v čistém a hezkém domě. Myslel na mámu čím dál častěji. A netroufl si se zeptat. Když se na mámu ptal v domově, odbývali ho. Prý že přijde. Když s tím byl už hodně otravný, říkali, že mu to máma vysvětlí, až přijde. Ale ona moc dlouho nepřišla. Pak se najednou objevila a Martin byl tak rád, že ji vidí, že poslední, na co by si vzpomněl, bylo se jí na cokoli zeptat. Když přišla naposledy, vypadala jinak, byla hubenější, jen kolem břicha přibrala, měla tmavé fleky pod očima a neustále pohybovala rukama. Říkala mu miláčku a zlatíčko a Martin byl v sedmém nebi. Netušil, že máma je těhotná a že si krátce před návštěvou píchla pervitin.

Oči po mámě

Hanka se houpala v síti a poslouchala, jak si Martin hraje s figurkami na písku. Nejčastěji sváděl bitvy, Hanka vždy zaznamenala, že kdosi ohrožuje princeznu a prince a pak je někdo velký zachraňuje. Ten den byla zachráncem velká figurka dinosaura, Hanka odtušila, že je to něco jako hodný drak. „Maminka i Martin jsou zachránění!“ radoval se Martin a Hanka se přidala a využila situace. „Ta princezna má vlasy trochu jako Tvoje mamka, viď?“ Martin se zarazil. O mámě s Hankou zatím nemluvili. On o ní nemluvil, protože si myslel, že ji nebudou mít rádi. A oni o ní nemluvili, protože nevěděli jak. „Jo, ale máma je hezčí.“ řekl opatrně. „No jasně, že je hezčí, máma je vždycky nejhezčí, viď?“ Martin byl zmatený. Má se bavit s Hankou, která si hraje na jeho mamku, o jeho mamce? „Ty ji znáš?“ „Nikdy jsem ji neviděla, ale teta Eliška říkala, že máš po mámě oči a vlasy.“ „Hm.“ „Myslíš na mámu?“ „Jo.“ „Mně by se asi stýskalo, kdybych byla na Tvém místě.“ „Jo. Mně se taky stejská, ale tady je mi taky dobře,“ dodal rychle, aby se Hanka nezlobila. „Martine, já znám jednu paní, která Tvojí mamku taky zná, zeptáme se jí zítra, jestli o mamce něco neví, jo?“

„Zeptáme se, jestli o mamce něco neví, jo?“

Hance se ulevilo, že to téma konečně otevřeli. Když Martin usnul, povídali si s Tomášem v kuchyni, co vlastně budou dělat, když máma bude chtít Martina vidět. Přišlo jim hloupé ji nepozvat na návštěvu, přišlo jim ale ještě hloupější ji na návštěvu pozvat, protože se toho báli. Říkali si, jaký je to paradox: o kolik by to pro ně bylo jednodušší, kdyby máma o návštěvu zájem neměla. A o kolik těžší by to bylo pro Martina.

#dětidorodin

Přemýšlíte, jestli byste také vy nemohli pomáhat dětem jako pěstouni? Rádi vám představíme náhradní rodičovství zblízka, napište nám do komentářů e-mail nebo se ozvěte na mamdotaz@dobrarodina.cz, pošleme vám nezávazně víc informací.