Monice bylo devatenáct, když se Martin narodil. Už když jí bylo deset a rodiče se rozváděli, představovala si, že až bude velká, bude mít hezkou rodinu, několik dětí, hodného muže a že své děti nikdy nevystaví tomu, co musela prožívat ona sama. Když jí bylo čtrnáct a prožívala první lásku, v partě, se kterou po dlouhé době zažívala pocit bezpečí a sounáležitosti, představovala si, že to bude právě její kluk, se kterým tu vysněnou rodinu jednou založí. Když se po pár měsících rozešli, měla pocit, jako by se jí svět zhroutil znovu a tentokrát ještě bolestivěji. V té době už pravidelně kouřila marihuanu, s pocitem bezmoci jí ale moc nepomáhala, potřebnou úlevu jí přinesl pervitin.

Pervitin byl dražší a kapesné od táty jí nestačilo, od mámy žádné peníze nedostávala, měla platit alimenty, ale neplatila a Monika se s ní ani nevídala. Zpočátku stačilo brát potají peníze doma tátovi, z kapes, z peněženky, vymýšlela si také, že potřebuje peníze na učebnice a další pomůcky do školy. Neměla z toho dobrý pocit, ale když si šňupla, rozplynul se na chvíli krom jiného i pocit provinění a vše se zase zdálo v pořádku. Táta si úbytku peněz dlouho nevšiml, když na Moničiny krádeže přišel, dostala domácí vězení, ale vzhledem k tomu, že táta pracoval na směny, nebyl zas takový problém se dostat ven, bydleli v přízemí a když jí táta vzal klíče, utíkala přes balkon.

Když si šňupla, na chvíli bylo zase všechno v pořádku.

Doma už se pak k penězům nedostala. Občas vzala nějaké peníze ve škole z kapes spolužáků, ale bylo to hodně rizika za málo peněz, začala tedy s kamarády podnikat drobné krádeže. Dobrý pocit neměla ani z toho, ale přestat nechtěla. Konečně někam patřila, v partě si připadala přijímaná a oblíbená a chvíle, kdy byla sjetá, představovaly ostrůvky úlevy v pro Moniku jinak tak bezútěšném světě. Její táta se snažil nejlépe, jak uměl. Chodil do práce, aby je uživil, brával směny navíc a když měl volno, buď odpočíval u televize, nebo šel s kamarády do hospody.

V době, kdy Moniku poprvé chytili ve škole při drobné krádeži, si táta našel novou partnerku. Na nový vztah se upnul, doufal, že podruhé by se už nemusel spálit, Moniku považoval za velkou holku, bylo jí už skoro patnáct a připadalo mu, že se mu odcizuje a že už ho moc nepotřebuje. Monice krádež vynesla dvojku z chování a pohovor s kurátorem na OSPOD, ale protože končila devátou třídu, víc to nikdo neřešil. Nastoupila na učňák. Než být doma s tátou a jeho novou partnerkou, která se k nim po roce nastěhovala, začala čím dál častěji přespávat u svého nového kluka, bylo mu přes dvacet, bydlel s kamarády v bytě na Jižáku, prodával trávu a i k dalším drogám měl dost snadný přístup.

ČÁST DRUHÁ

Pro tátu byla Monika už velká holka. Bylo jí skoro patnáct.

Pro Moniku to bylo zlomové období. Nějaký čas se snažila chodit do školy, ale motivace dostudovat byla čím dál menší. Do druháku už nenastoupila. Když v sedmnácti otěhotněla, podařilo se jí sehnat peníze na interrupci. Připadala si v pasti, její přítel dítě nechtěl a ona zase nechtěla přijít o něho. Z té doby si toho moc nepamatuje. Přítel se s ní rozešel po několika měsících, zůstala u něj bydlet a prázdnotu se snažila zaplnit dalšími známostmi. A brala čím dál víc.

Když v osmnácti otěhotněla znovu, znamenalo to pro ni velký impuls; zašla na OSPOD, vyřídila si bydlení v azylovém domě a snažila se přestat brát drogy, v té době užívala pervitin nitrožilně a vzhledem k dávkám, na jaké její tělo bylo zvyklé, bylo odvykání velmi náročné. Monika nevěděla, kdo je otcem dítěte. Co se miminka týkalo, už od začátku tušila, že to bude kluk a vybrala mu jméno Martin. Tak se jmenoval její mladší brácha, se kterým se neviděla od rozvodu rodičů.

Druhé těhotenství bylo impulzem ke změně.

První měsíce po porodu to šlo. Monika se sice cítila hodně fyzicky oslabená, ale Martin jí dělal radost, ráda se s ním mazlila, tiskla ho k sobě, těšilo ji, že ji někdo potřebuje, že někomu dělá dobře její blízkost. Martina prakticky nedala z ruky. Jakmile trochu povyrostl, vyžadoval přes den více pozornosti, péče o něj začala být namáhavější, náročnější. Martin navíc začal vyžadovat více vlastního prostoru, už neusnul v její náruči, ale v postýlce, nevyžadoval tak těsnou blízkost, jako dříve a Moniku péče o něj pomalu přestávala naplňovat.

Pořád měla Martina stejně ráda. Ale jeho odpoutávání ji znejišťovalo; cítila, jako by ji pomalu opouštěl, stejně, jako ji opustil každý, koho kdy měla ráda. V denním cvrkotu nebylo pro Moniku tak těžké to zvládat, ale když přišel večer, Martin usnul a byt ztichl, propadala Monika čím dál častěji zoufalství. Cítila se opuštěná, marná, bez budoucnosti. Bála se, že to nezvládne, že se o Martina nepostará, že mu nebude dobrou mámou.

Často myslela na svoji mámu, která ani nevěděla, že je babičkou, Monika by byla ráda, aby to máma věděla, ale nebyla schopna ji vyhledat, aby jí Martina ukázala. To, že s ní máma přerušila kontakt, mezi nimi vyhloubilo propast, přes kterou nevedl žádný most. Moničin táta je zpočátku navštěvoval několikrát do měsíce, vzal Martina ven v kočárku, přinesl Monice nějaké peníze, zeptal se, zda něco nepotřebuje. Monika měla vždy pocit, jako by všechno uvnitř ní křičelo: „Potřebuju Tebe!“, ale nahlas vždy řekla něco vyhýbavého. S každým měsícem tátovy návštěvy řídly, jeho druhá žena neviděla ráda, když dceru navštěvoval, a on ji nechtěl pohněvat.

Monika na všechno zůstala sama.

Když přišly první Vánoce, bylo Martinovi třičtvrtě roku. Monice bylo doma tak teskno, že vzala Martina a šla navštívit svého bývalého přítele, u kterého dříve žila. Od té chvíle bylo všechno špatně. Monika znovu začala brát drogy, z azylového domu se přestěhovala zpět do bytu bývalého přítele, několik měsíců tam žili společně s Martinem, pak jednoho dne zazvonila sociální pracovnice a vzhledem ke stavu, v jakém našla Moniku i Martina, netrvalo dlouho a Martina jí odebrali. Pro Moniku to byla vlastně úleva. Potvrdilo se jí, že opravdu je špatná matka, že nikdy nic nezvládne a že promarnila svoji šanci. Martin šel do dětského domova. Byl mu rok a čtvrt.

#dětidorodin

Přemýšlíte, jestli byste také vy nemohli pomáhat dětem jako pěstouni? Rádi vám představíme náhradní rodičovství zblízka, napište nám do komentářů e-mail nebo se ozvěte na mamdotaz@dobrarodina.cz, pošleme vám nezávazně víc informací.