Bylo už jedenáct, ale Martin ještě nespal. Ležel tiše pod přikrývkou a těkal očima po všech koutech temného pokoje. Rozsvítil si lampu, došel k zásuvce a zapojil do ní malé noční světýlko, pak zase zhasl a lehl si do postele. Světýlko ho uklidňovalo. Někdy měl pocit, jako by podobné světlo vycházelo z Hanky. Přál si, aby mu takovým světýlkem svítila na cestu i jeho máma; z ní ale žádné světlo nevycházelo.

Martin byl rád, že se s mámou setkali. Máma mu pořád opakovala, jak je krásný a šikovný. A několikrát zmínila, že je ráda, že se o něho stará právě Hanka s Tomášem. To bylo pro Martínka hodně důležité; když se dozvěděl, že se s mámou potkají, měl radost i strach a dalších milion pocitů naráz. A kromě jiného se bál, že mámě bude vadit, že bydlí s Hankou a Tomášem. Bál se taky, jak se bude na mámu tvářit Hanka.

Martínek měl strach, že bude mámě vadit, že bydlí s Hankou a Tomášem.

Nakonec se na ni tvářila moc hezky a když pak přijeli domů, Hanka se Martínka už mezi dveřmi ptala, kam si chce pověsit obrázky od mamky. Jeden pověsili do Martinova pokoje a druhý do kuchyně kousek od jídelního stolu, na síť na zdi, na kterou Martin věšel své výkresy a taky pohledy od kamarádů z cest, které chodily Hance a Tomášovi a občas už i samotnému Martinovi. Martin si pak často obrázky prohlížel. Někdy mu pak bylo smutno po mámě, někdy se o ni obával, ale většinou převážil pocit naplnění. Jako by vše najednou začalo dávat smysl. Jako by někdo zalepil ránu v jeho srdci.

Změny si všimli i ve školce. Hanka jednou stěží zakrývala dojetí, když jí paní učitelka líčila, jak Martin u svačiny vykládal ostatním dětem, že má vlastně dvě maminky. Ta první je Monika a nosila ho v břiše, ale Martin s ní nebydlí. Ta druhá je Hanka a Martin se jí nenarodil, ale bydlí spolu a mají se rádi. Verunka, která seděla vedle Martina, začala vysvětlovat, že ona má dva tatínky. A Páťa, který se do té doby zachmuřeně věnoval chlebu s pomazánkou, se nadechl a všem řekl, že on zase žije s babičkou a dědou a rodiče za ním jezdí jen na návštěvu. Během dopolední svačiny tak proběhl skupinový „comig out“.

ČÁST DRUHÁ

Paní učitelka pak s dětmi mluvila o tom, že lidská srdce jsou velká a vejde se do nich spousta lidí, které má člověk rád, a každý ze třídy si pak namaloval své srdce a naplnil ho obrázky svých milých. Na Martinově výkresu byl Martin, držel za jednu ruku Hanku a za druhou Toma. A kousek od nich byla Martínkova máma. A kousek od Hanky a Toma jejich velké děti. A taky tam byla Verunka ze školky. A paní učitelka. A sousedovic kokršpaněl, se kterým se Martin kamarádil.

Martin se převaloval a nemohl zabrat. Měl plnou hlavu různých myšlenek, které se mu honily sem a tam. Chvílemi měl pocit, jako by ho napadaly samé divné věci, takové, se kterými se ani nechtěl nikomu svěřovat. Jen občas něco z toho řekl méďovi. A dnes odpoledne si vzal na zahradu sousedovic Andyho a šeptal mu do jeho dlouhých plandavých kokršpanělích uší, že je mu líto, že ho v břiše nenosila Hanka. Představoval si, jak by mohl vypadat jako malé miminko, jak by ho Hanka nosila v náručí, jak by se nad ním s Tomem skláněli nad postýlkou a jak by to bylo všecko fajn. A měl by jen jednu maminku a neměl by starosti s maminkou druhou. Poslední dobou se o mámu Moniku bál, protože se zase někam ztratila. A taky se na ni zlobil, že se mu neozývá a on se o ni musí bát.

Jaké by to bylo, kdyby mě v břiše nosila Hanka?

Bylo mu horko a pak zase zima. Myšlenky v hlavě se točily v bouřlivém víru a Martin už už upadal do neklidného spánku, když ho vzbudila chladná ruka na čele a starostlivý šepot Hanky, která sdělovala Tomášovi, že Martin má snad čtyřicítku horečku. Dali mu s Tomem ledový zábal a když ho ukládali zpátky, lehla si Hanka k Martínkovi do postele a četla mu pohádku. Martínek se stulil k Hance na břicho do klubíčka jako kotě, přetáhl si peřinu přes hlavu a za chviličku usnul. Hanka ležela bez hnutí, byla ráda, že Martin zabral.

Dívala se na vyboulenou peřinu na svém břiše a vzpomínala na dobu před pětadvaceti lety, kdy čekala dvojčata. Kdyby se později rozhodli mít ještě další vlastní dítě, Martin by tu s nimi nebyl. Byl by tu někdo úplně jiný, někdo, kdo by na ně zavolal, kdyby mu bylo špatně nebo kdyby se bál. Někdo, kdo by měl jen jednu mámu a jednoho tátu a nepochyboval by o jejich lásce. Hanka si vzpomněla, jak obě jejich holky, když byly zhruba v Martinově věku, stávaly před zrcadlem a volaly „já jsem já“ a smály se u toho. Hance zatrnulo při myšlence, že Martínek si možná přes všechnu snahu nikdy nebude úplně jistý svým „já“. Zlehka Martina přes peřinu hladila po zádech. Pořád topil jako kamna a jí bylo horko, ale bylo jí to jedno.

Oč by to bylo jednodušší, kdyby ho nosila v břiše stejně jako holky, napadlo ji. Ale pak by to zas nebyl Martin, ale někdo jiný. Měl by možná její oči a Tomášovo uši nebo naopak, bůhví, jak by vypadal a jaký by byl. Ale nebyl by to Martin. Martínek. Někdy by Hanka Martina nejradši přetrhla, někam se před ním zamkla, poslala ho (nebo sebe) na dva roky prázdnin… A zároveň vnímala, že jejich život neuvěřitelně obohatil. A že kdyby se měli s Tomem rozhodovat znovu, rozhodli by se úplně stejně. Pro Martina.

#dětidorodin

Přemýšlíte, jestli byste také vy nemohli pomáhat dětem jako pěstouni? Rádi vám představíme náhradní rodičovství zblízka, napište nám do komentářů e-mail nebo se ozvěte na mamdotaz@dobrarodina.cz, pošleme vám nezávazně víc informací.