Vyrůstala jsem v děcáku. Mámě jsem to strašně vyčítala. Jak mě tam mohla nechat, když jsem byla tak malá. Můj syn skončil v děcáku taky.

Mám dvě děti, Lukyho a Máju. Holka je ještě malá, Luky už chodí do školy. Je to vtipný, ještě loni jsem chodila do školy taky. Už mám blíž ke třiceti než ke dvaceti, ale dodělával jsem si maturitu.

Teda poslední ročník, kterej jsem asi čtyřikrát začala a nedochodila. Někdy od šestnácti jsem měla hodně jiný starosti. Drogy a tak. Můj tehdejší kluk v tom jel hodně, já míň, ale stejně jsem byla dost mimo. Žili jsme tak různě na ulici a tak. Bez prachů to nešlo a žádný jsme neměli, tak jsme kradli. Za to se stydim. Někdy si na to vzpomenu, když třeba jdu okolo obchodu, kde jsme kradli.

Taky mi dávala peníze máma, i když jsem z domova odešla. Asi to se mnou bylo hodně těžký. Trochu se bojim, aby mi Mája neudělala to stejný. Ještě mám bráchu a ten je v pohodě, tak třeba to kluci nedělaj. I když jsou mámy, co kluky nechávaj v děcáku.

Já byla v děcáku dva roky. Byl to vlastně kojeňák. Tátu si moc nepamatuju a máma vždycky říkala, že to byl hajzl. Ke třináctejm narozeninám mi poslal dárek, takovej penál pro prvňáka. Můj první a poslední dárek od táty.

Do kojeňáku jsem se dostala, když mi byly čtyři dny. Nepamatuju si to, to je jasný, ale prej jsem hodně brečela. Byla jsem takový nespokojený mimino, v porodnici jsem furt řvala a řvala, říkala máma. Domů si mě odnést nemohla. Neměla na mě žádný oblečky a peníze na plíny a táta taky nepřijel, když měl. Nakonec sociálka řekla, že domů nemůžu. Máma brečela. Ale nešlo to.

ČÁST DRUHÁ

Do kojeňáku za mnou máma přijela hned ten stejnej den. Jenže jí dovnitř nepustili. Druhej den taky ne a až třetí jo. Pak viděli, že je normální, a mohla tam obden.

Máma jezdila skoro vždycky, ale někdy ne. Můj děcák byl 35 kilometrů daleko a neměla prachy. Bylo to taky blbý, protože za mnou mohla jenom od osmi do deseti a pak od dvou do čtyř. A s tím se blbě sháněla práce, i když máma měla maturitu. Ale stejně skoro vždycky přijela.

Po roce a tři čtvrtě přišlo do děcáku další mimino. Můj brácha.

Když mi byly dva roky, měli jsme my tři strašný štěstí. Máma dostala hodně levně byt a mohla se přestěhovat z ubytovny. Tam spala v pokoji s dalšíma pěti lidma a nás tam mít nemohla.

Byli jsme pak normální rodina. Občas měla máma nějaký chlapy, ale někdy nám je ani neukázala. Pamatuju si hodně výletů a taky neděle, kdy jsme vždycky mohli k mámě do postele a bejt tam až skoro do oběda. Nesnášela jsem to akorát ve škole. Nebavilo mě to tam a často jsem se hádala se spolužákama i s učitelama. Mnohem radši jsem byla doma. Máma byla skvělá.

Pak se to ale zkazilo i doma. Začaly jsme se s mámou hodně hádat. Když mi bylo 12, dostala jsem od ní první facku. Myslim, že jsem si jí zasloužila. Hrozně jsem držkovala. Pořád jsem mámě vyčítala ten děcák. Pamatuju si, jak jsem na ní řvala, že je kráva, že ji nesnáším a i horší věci.

Poprvý jsem utekla ve čtrnácti. A pak ještě hodněkrát. Dva dny před šestnáctejma narozeninám jsem poprvý zkusila drogy. Nechci říkat jaký.

Bylo to s mým prvním klukem.

Když jsme se sjeli poprvý, bylo to skvělý. Měli jsme hrozně divokej sex potom. A ráno jsem blila, ze všeho.

Rok to šlo postupně a pak už strašně rychle.

__________________________________

Autentický příběh Táni (jméno bylo změněno). Fotografie je ilustrační.

Druhý díl: Rodila jsem zfetovaná, nikdy si to neodpustím

Třetí (poslední) díl: Mám dluhy. Bez bydlení jsi v háji a s dětma nemáš šanci

Zajímá vás více o ohrožených dětech a jejich příbězích?

Lajkněte facebookovou stránku našeho projektu Dobrý start, podepište petici za omezení ústavní péče pro nejmenší děti nebo nám napište. Za vaši podporu děkujeme!