Pomáhali jste s manželem svým dětem nějak speciálně budovat identitu v kontextu jejich romských/poloromských kořenů? Pokud ano, jak?

Vždycky od nás ta nabídka byla. Pro děti ale bylo těžké být hrdé na své romské kořeny, když je v české společnosti pozice Romů tak složitá. Navíc vyrostly v naší rodině, která romská není, takže autentické předávání romské kultury nebylo možné. Kulturu přebíráme z prostředí, ve kterém vyrůstáme.

Seznámili jsme je s jednou báječnou velkou romskou rodinou, ale děti si nakonec vyhledávaly své kamarády jinde – ve škole a na různých aktivitách, kterým se věnovaly. Bylo pro ně možná ale fajn, že viděly, že my se s Romy normálně přátelíme, že my sami nemáme žádné předsudky.

Děti samy o nějaké hlubší informace nestojí. Vidím, že to postupně lépe přijímají, ale ještě mají kus cesty před sebou. Když s nimi o tom mluvím, mám pocit, že to je podobné, jako bychom jim chtěli předávat tradice lidové kultury. Na to já jsem v pubertě rozhodně taky neměla myšlenky. Možná to je podobné i třeba s dětmi emigrantů, které se většinou cítí být více Američany než Čechy. Nemají zatím čas na hledání českých kořenů. Třeba to přijde později.

K tomu mě napadá, že pokud už jsou žadatelé o adopci ochotni přijmout dítě romského etnika, pak chtějí děti poloromské nebo čtvrtromské, na kterých to není vidět. Je u takových dětí vůbec nutné nějak tu romskou identitu budovat? Je vůbec nutné je tím zatěžovat?

Připadá mi fajn, aby děti věděly, jaký mají původ. A aby viděly, že my jsme s tím v každé své reakci v pohodě, že původ pro nás není tématem, podle kterého bychom třídili lidi.

Máme celkem velkou rodinu. Mezi lidmi se stejnými geny se objevují všechny možné strategie chování. Na některé příbuzné jsme pyšní, na některé moc ne. A tohle se snažíme předávat dětem – že mají volbu, jaké strategie zvolí pro svůj život, s kým si chtějí být blízké, od koho si chtějí získat respekt, jaké mají ony samy hodnoty a postoje. Snažíme se je vést k tomu, aby si sebe vážily. Tak si jich bude moci vážit okolí. A je v pořádku, když je nemiluje úplně každý.

Četla jsem jednu studii (omlouvám se, zdroj nevím), že adoptivní matka má s dcerou více společných genů, než má osvojená dcera se svým biologickým otcem. Podle dané studie se geneticky lišíme více tím, zda jsme muž či žena než tím, jakého jsme etnika.

Měli by se náhradní rodiče více bát romských/poloromských kořenů nebo toho, že dítě bylo v ústavu?

Naše děti svůj život začínaly v ústavním zařízení. A více než nějaké špatné či dobré geny řešíme následky několikaměsíčního pobytu. Jejich specifické potřeby byly podobné dalším dětem v náhradní rodinné péči (bez ohledu na etnikum) s ústavní zkušeností.

Jak se třeba tyto specifické potřeby projevovaly?

Starší z dětí bylo úzkostné, bálo se, aby o nás nepřišlo. Až nezdravě se snažilo, abychom se nezlobili, uklízelo po sobě, stále nabízelo pomoc. Nebylo vůbec myslitelné, aby šlo do školky. Až do 12 let nechtělo nikam bez nás (třeba na tábor nebo školní výjezd). Večer, když usínalo, museli jsme v prvních letech být až do usnutí u něj. A pak už bylo ochotné být ve své posteli, ale ujišťovalo se, že jsme nikam neodešli, takže každých pár minut volalo: „Dobrou!“ a potřebovalo, abychom odpověděli také: „Dobrou!“ Bálo se selhat. Když tedy dostalo svou první pětku ve škole, udělali jsme slavnostní večeři. ☺

Mladší dítě po celé měsíce naopak nesneslo, abychom ho chovali v náručí. Stálo hodně o povídání a blízkost, ale jedině tak, abychom ho nedrželi v náručí. A později bylo vysoce citlivé na kůži, reagovalo neobvykle na dotyky, nesneslo boty.

Romských či poloromských kořenů se podle mne přece není třeba bát. Ty samy o sobě nejsou dobré nebo špatné. Panuje v tom spousta klišé. Když se ve třídě ztratí stokoruna a zjistí se, že ji ukradlo romské dítě, možná někdo řekne: „To se nediv, když je to Rom.“ Když ale někdo vytuneluje banku, nikdo neřekne: „To se nediv, když je bílej.“

Měla bys, prosím, k tomuhle tématu pro žadatele nějakou radu, doporučení?

Aby se nebáli kořenů, ale spíše toho, aby jako rodiče dokázali svoje děti dostatečně ujistit, že si z předsudků ve společnosti nemají nic dělat. Že ty vždycky proti nějaké skupině byly a budou. Že je důležité, aby se přijaly děti se vším všudy. A že v každém etniku jsou lidé, kteří sdílejí naše hodnoty a pak lidé s jinými hodnotami.

Každé dítě v náhradní rodině může svoje potíže a neúspěchy svádět na všechno možné – na zdravotní stav, na těžký začátek života, na neschopnost původních či adoptivních rodičů… Když dítě používá strategie výmluv a omluv, etnikum bude jen další v řadě. Spíše záleží na tom, jak se děti cítí v rodině přijaté. A to jim pomáhá překonávat i své slabší stránky. Snažíme se děti učit, že chyba není tragédie, ale příležitost ke změně něčeho, co jsme objevili jako nefunkční.

První díl rozhovoru najdete zde: https://dobrarodina.cz/2019/06/nasim-detem-vzdycky-nejvic-zalezelo-na.html