Dítě ve vlastní fungující rodině nepochybuje, že ho rodiče mají rádi. Dítě v náhradní rodině pochybuje neustále.
Ve svém životě si dítě prošlo něčím velmi vážným, kvůli čemu nemohlo nebo nemůže vyrůstat se svojí mámou a tátou.

Pro naše děti je velmi těžké, že se svými rodiči nežijí. Jejich kamarádi a spolužáci přece s rodiči vyrůstají. Dítě se cítí jiné, chybí mu důvěra v sebe i v ostatní lidi.

Takové dítě pak všechno vztahuje na sebe – i pohledy, poznámky nebo úplně běžné “povzdechy”, které se ho netýkají. Každou naši výčitku nebo třeba jen špatnou náladu vnímá jako útok proti sobě a projev našeho nepřijetí.

Cítí se odpovědné za špatné počasí, únavný den pěstouna v práci nebo došlou zubní pastu v koupelně.

Ale co s tím? Péče o přijaté děti přináší náročné situace. Je jasné a úplně normální, že je toho na nás někdy prostě moc a zmítají námi emoce. Když vybuchneme, je potřeba vztah opravit, ujistit dítě o našem vztahu („Neboj se, všechno je v pořádku, mám tě pořád rád“) a dobře popsat, co mě naštvalo – ať už se to dítěte týkalo, nebo ne. Aby se dítě v našich emocích vyznalo.

Zatěžující formulace, pohledy nebo povzdechy („Ach jo!“) ale někdy používáme, aniž bychom tím potřebovali něco sdílet nebo vyjádřit. Prostě „jen tak“, protože jsme na to zvyklí. Naše děti jsou ale právě na tato zatěžující sdělení velmi citlivé.

Je určitě hodně těžké měnit něco tak zaběhnutého, ale stojí to za to.

Zkusme si uvědomit, kdy taková zatěžující sdělení používáme, a vymyslet, co bychom mohli použít místo nich. Každý určitě přijde na něco jiného a je to tak dobře. Dítě vždycky pozná, že nemluvíme naučeně, ale autenticky a s opravdovým zájmem.

V každém sdělení dítě potřebuje vnímat, že jsme s ním na světě rádi a že nás jeho přítomnost i péče o něj těší.

Chcete vědět víc?

Obraťte se na svého doprovázejícího pracovníka. Na některé otázky vám přímo odpoví, jiné můžete řešit na seminářích, které vám doporučí.