Anička je čerstvou náhradní maminkou nádherné půlroční holčičky. Leontýnku přijali s manželem z přechodné pěstounské péče jako šestitýdenní miminko do dlouhodobé pěstounské péče s výhledem na osvojení. V Dobré rodině s manželem prošli přípravami a následně, už jako čekatelé na kouzelný telefon, zde začali využívat také podpory své doprovázející pracovnice. Proto v době, kdy jim telefon zazvonil a oni začali Leontýnku přebírat do své péče, na toto krásné, emotivní a také určitým způsobem velmi náročné období, nemuseli být sami. S Aničkou jsme si povídaly o tom, jak a v čem jim byla tato podpora a pomoc přínosná a užitečná.

Aničko, začněme od začátku, jak ses cítila, když vám zazvonil kouzelný telefon a ty si zjistila, že pro vás mají šestitýdenní holčičku, která na vás čeká u přechodné pěstounky?

Byla to euforie, obrovská radost. Na miminko jsme čekali mnoho let a teď to konečně bylo tady! Zároveň nám bylo líto, že i když jsme byli ochotní přijmout miminko hned z porodnice, tak se to s naší malou nestihlo. Minuli jsme se jen o pár dní. Než nás pro ni vytipovali, propustili ji z porodnice do péče přechodné pěstounky. Byli jsme nastavení na to, že přijde miminko z porodnice a my s ním budeme moct být od jeho prvních dní a velmi nás mrzí do teď, že jsme ty první týdny nemohli prožít spolu. Na druhou stranu jsme moc rádi, že místo v porodnici, kde byla sama, mohla být u pěstounky. Měla toho jednoho svého člověka a nemusela se o něj s nikým dělit. Pěstounka k ní byla citlivá a celkem kontaktní, a tak se na tu péči pak dobře navazovalo.

Takže taková směsice pocitů. Jaké to pak bylo, když jste se poprvé viděli?

Náročné. Ale samozřejmě také krásné! Vždyť jsem se poprvé setkali s naší úžasnou dcerou. Poprvé jsme se s Leontýnkou a přechodnou pěstounkou viděli na domluvené schůzce na úřadě, kde byla také doprovázející organizace pěstounky. Takže jsme se tam cítili dost nepříjemně. Bylo to takové formální prostředí, a taky jsme měli pocit, že nás sociální pracovnice sleduje, jak reagujeme a báli jsme se, abychom reagovali správně. Aby třeba nevyhodnotila, že nejsme dost nadšení, zamilovaní a prostě nevznikl nějaký důvod, proč by nám Leontýnku nakonec nechtěli svěřit. S pěstounkou jsme si tenkrát naštěstí „sedli“ a do miminka jsme se totálně zamilovali. A to bylo pro nás důležité.

Využívala si už v té době nějak podporu své doprovázející pracovnice?

Ano. Od chvíle, kdy zazvonil kouzelný telefon, jsme byly ve velmi intenzivním kontaktu. Velmi často jsme si volaly a já mohla otevřeně mluvit o tom, jak se cítím, co mě trápí, čeho se bojím. Když jsme začali řešit svěření Leontýnky do naší péče, tak nám moc pomáhala a vedla nás, radila, co máme kdy a jak udělat apod. Ale hlavně nás opravdu velmi silně uklidňovala, protože jsem s ní mohla sdílet mnoho myšlenek a pocitů, které se ani s rodinou sdílet nedaly a tím pádem jsem v tom procesu necítila tak sama a ztracená.

Předávání nejdřív probíhalo poklidně, ale pak vám to celé dost nepříjemně zkomplikoval covid…

Přesně tak. My jsme začali Leontýnku navštěvovat doma u přechodné pěstounky, kde jsme se s ní pomalu seznamovali, učili se o ni pečovat a prostě spolu navazovali vztah. Přechodná pěstounka se nám snažila dát prostor, abychom si péči co nejlépe zažili a zároveň podporu, když jsme ji potřebovali. I tak to pro nás bylo v určitém směru náročné. Přece jen jsem se necítila dobře, když jsem se o Leontýnku učila pečovat v prostředí domácnosti pěstounky. Bylo to jako bych byla stále na návštěvě u nějaké známé, takže jsem byla v napětí a bála jsem se, abych něco neudělala špatně. Moc jsme se těšili a potřebovali už být s Leontýnkou u nás doma a navazovat se v klidu v našem prostředí, sami.

Všechno to docela hezky plynulo a my se už těšili na to, až si malou přivezeme konečně domů a budeme rodina!

Jenže pak jsem dostala covid. Průběh u mě nebyl nijak dramatický, ale museli jsme na čtrnáct dní návštěvy přerušit. To bylo už samo o sobě moc těžké a náročné, protože jsme v tu dobu byli už dávno do naší holčičky zamilovaní a velmi nám ty dny chyběla. V mezičase naštěstí proběhl soud, my dostali Leontýnku formou předběžného opatření do péče a tím pádem jsme měli už konkrétní datum, kdy se mělo předávat.

Jenže přechodná pěstounka se bála, jak maličká po té pauze brzké předání zvládne, aby ji to nezranilo a taky tam byl strach z covidu.

Ano. Proto nám to předání začala oddalovat. Leontýnka nám soudně sice svěřená byla, ale pěstounka posouvala termín předání s tím, že má starost o malou. Nejdřív abych ji ještě nenakazila a pak, aby ji předání v pár dnech po té pauze nezranilo.

A to bylo moc těžké. Tak moc jsme už chtěli být rodina! Tak moc jsme už potřebovali být jen spolu. Po těch letech jsme si už moc přáli zažít ten pocit, kdy odjíždíte domů s vaším vysněným miminkem a těšíte se na ten společný život, který vás čeká. Přeneseme ji přes práh, natočíme si video a jednou s ní tuhle nádhernou vzpomínku budeme sdílet.

Věděla jsem, že jsem zdravá a už pro ně nepředstavuju žádné riziko. Že je nenakazím. Ale těch strachů o Leontýnku tam měla pěstounka asi víc. Každopádně pro nás tahle doba byla tou nejtěžší v celém procesu. Protože jsme všichni byli ve velkých emocích, začala nám komunikace s pěstounkou drhnout. Celkově se nám ten vztah pokazil. Myslím, že jsme všichni měli své velké strachy a nejistoty, které se nám špatně dařilo mezi sebou komunikovat.

A právě v těchto chvílích vám pomohla vaše doprovázející pracovnice?

Přesně. Tam bylo skvělé, že ona v těch emocích s námi nebyla, ale měla všechny informace. Měla nadhled a dokázala nás těmi situacemi krásně provést. Byla tím úžasným, klidným prostředníkem, který nám pomáhal se dobře domluvit a najít nejlepší řešení. Na většině schůzek s námi byla a byla nám velkou podporou. Dokázala za nás mnoho věcí krásně vykomunikovat, ošetřit mě i pěstounku, řešila za nás také jednání směrem k úřadům.

Když následně došlo k předání Leontýnky do naší péče, tak zase byla u toho a vše krásně zahlazovala. Díky tomu jsme se opravdu mohli soustředit jen sami na sebe a naši dceru a nemuseli jsme vynakládat obrovské množství energie jinam. Pomáhala nám následně nastavit také frekvenci návštěv s přechodnou pěstounkou a jejich průběh po předání. Vše s velkým respektem a ohledem na naše potřeby, a především potřeby našeho miminka.

Jaké by to bylo bez ní?

Mnohem těžší. Myslím, že i ty vztahy s přechodnou pěstounkou by byly mnohem složitější, nejen během předávání, ale i po něm. Celé předávání a první dny, které jsme trávili jako rodina, bychom museli řešit ještě spoustu jiných věcí jak směrem k úřadům, tak směrem k přechodné pěstounce, ze kterých bychom byli mnohem více ve stresu. A to celé by velmi dobře vnímala naše dcera. Takže by se s námi cítila mnohem méně v pohodě a bezpečí. Vždyť už podruhé během svého krátkého života zažila velkou životní ztrátu.

Pro děťátko je během procesu předávání velmi důležité, aby předávající i přebírající osoby byly v co největší pohodě a souladu. Tito lidé v tuto chvíli tvoří takový pomyslný most, po kterém dítě obrazně přechází z jedné rodiny do druhé. Jak se cítí dospělí, tak se cítí i dítě. Situace předávání je velmi intenzivní proces, a proto předávající i přebírající rodina potřebuje velkou podporu. Třecí plochy mohou nastat, i když jsou obě rodiny skvělí lidé, kteří by si za jiných okolností dobře rozuměli, ale tato situace je natolik citlivá, že je velmi vhodné nebýt na to sám.