Vzpomínám si na jednu moji klientku, pěstounku, která kdysi přišla na psychologické vyšetření s dvou a půl letou holčičkou. Holčička byla odebraná z biologické rodiny kvůli zanedbávající péči. Ve svém věku téměř nemluvila. Říkala pouze pár slov a měla i hodně špatnou výslovnost. Za běžných okolností nemusí takový řečový vývoj u dítěte v tomto věku ještě nic znamenat. Nicméně tím, že to byla holčička vyrůstající v nepodnětném prostředí, kde se jí biologičtí rodiče prakticky nevěnovali, zaměřily jsme na to s pěstounkou pozornost. Pěstounka s holčičkou hodně prohlížela a četla knížky, povídala si s ní, popisovala jí běžné činnosti třeba při vaření nebo když spolu nakupovaly. Taky spolu hrály maňáskové divadlo, zpívaly písničky a říkaly si básničky. Zároveň jsme i ve spolupráci s pediatričkou byly s pěstounkou domluvené, že pokud se vývoj holčičky nezačne zlepšovat, dá jí dětská doktorka ve třech letech pro jistotu žádanku na logopedii. Šlo o to, abychom holčičku zkusily rozvíjet, co se řeči týká, ale abychom ji zároveň nezatěžovaly hned dalšími vyšetřeními. Nechtěly jsme ale ani nic zanedbat. Po několika měsících ke mně přišly na kontrolu a byla to úplně jiná holčička. Udělala veliký pokrok, začala říkat spoustu nových slov, spojovala je do jednoduchých vět. Šlo tedy o nerovnoměrný vývoj řeči v důsledku nedostatečné péče biologických rodičů, a ne o logopedickou vadu. 

Veliké přání mít zdravé dítě spojuje jak rodiče, kteří jsou v natěšeném očekávání narození dítěte, tak rodiče, kteří jsou v natěšeném očekávání přijetí dítěte. Nemluvíme ovšem pouze o zdraví fyzickém ve smyslu absence různých tělesných handicapů, vad či onemocnění. Mluvíme také o zdravém psychomotorickém vývoji. Spousta rodičů si tak klade otázky, jaký bude vývoj jejich dítěte po narození. Možná o něco více si tyto otázky kladou náhradní čili adoptivní a pěstounští rodiče, kteří vstupují do života dítěte až po nějaké době od jeho narození. Tím, že nejsou u samotného počátku tohoto nového života, nemohou ovlivnit to, jak se bude biologická matka jejich budoucího přijatého dítěte chovat v těhotenství a jaký životní styl bude vést. Zda bude pravidelně docházet na lékařské kontroly, zda a jak se bude připravovat na porod, a jak se bude k dítěti chovat po narození. Náhradní rodiče tedy mohou mít různé otázky týkající se toho, zda bude vývoj jejich dítěte v pořádku.  

Psychomotorický vývoj popisuje to, jak se z malého miminka, které je zpočátku zcela závislé na druhých, postupně stává čím dál více samostatné dítě. Na začátku je novorozenec, který potřebuje neustálou péči dospělých. Postupně jak roste, učí se ovládat svoje tělo, takže se nejdříve třeba přetočí, pak se naučí lézt, sedět, a nakonec udělá první krůčky vpřed. Současně se rozvíjí i jeho duševní schopnosti. Dítě se učí mluvit, přemýšlet, a díky kontaktu s ostatními začíná chápat svět kolem sebe, zapojovat se do něj a postupně se tak buduje jeho osobnost.   

Někteří budoucí adoptivní a pěstounští rodiče přinášejí téma toho, jakým směrem se asi bude ubírat psychomotorický vývoj jejich přijatého dítěte, již do přípravných kurzů. Často sdělují nejrůznější obavy, které mají, a které se většinou týkají toho, jaký vliv na dítě může mít například to, když biologická matka užívala v těhotenství drogy nebo alkohol. Na tyto otázky nelze odpovědět zcela konkrétně, neboť každé dítě je jedinečné, vyvíjí se odlišně a nelze předem predikovat, zda a jaké konkrétní důsledky se mohou objevit u konkrétního dítěte. 

 Obecně je pochopitelně lepší, pokud biologická matka v průběhu těhotenství žádné návykové látky neužívá, protože jejich užívání žádnému dítěti neprospívá.  Dítě, které mělo složitější start do života – ať už kvůli událostem před narozením nebo po něm – může mít vývoj nerovnoměrný. Rané ztráty mohou vývoj dítěte ovlivnit tak, že potřebují trochu více času na rozvoj některých dovedností a z hlediska dalšího života to vůbec nemusí nic znamenat.  

Z motorického hlediska – může se třeba stát, že začne později lézt, chodit nebo projevovat snahu o samostatný pohyb. Také můžeme pozorovat opoždění v psychickém vývoji, například ve vývoji řeči či v navazování kontaktu dítěte s dalšími dětmi či dospělými. To však zdaleka neplatí pro všechny děti, které přicházejí do náhradní rodinné péče. A naopak nelze předpokládat, že děti, které se nám narodí, budou mít automaticky psychomotorický vývoj zcela v normě. Do hry vstupuje totiž celá řada dalších faktorů, jako je namátkou například genetika, temperament dítěte, samotný průběh porodu, a další, což jsou faktory, které nemůžeme příliš ovlivnit. Fakt, že děti, které přicházejí do náhradní rodinné péče, jsou děti křehké a často zraněné, ještě neznamená, že každé takové dítě má nutně opožděný psychomotorický vývoj.  

Je také otázkou, s kým nebo s čím vývoj našeho přijatého dítěte srovnáváme. Budeme-li se dívat na tabulky, v nichž je popsán adekvátní psychomotorický vývoj, tedy to, co by mělo dítě v daném věku umět a jaké vývojové milníky by mělo v určitém věku zdolat, zjistíme, že se jedná o statistickou normu vypočítanou jako určitý populační průměr.  Téměř žádné dítě, ať je již naše biologické či přijaté, neodpovídá svým vývojem vždy ve všech sledovaných kategoriích této normě naprosto stoprocentně. Naopak je zcela normální a běžné, že dítě v některých hodnocených kategoriích umí to, co umět má, v něčem může být mírně pozadu a v něčem naopak mírně napřed.  

Pokud tedy mluvíme o psychomotorickém vývoji u přijatých dětí, je dobré vědět, že takové děťátko může mít svůj vývoj nerovnoměrný oproti svým vrstevníkům, kteří měli start do života o dost jednodušší. Ale zrovna tak u něj k žádnému opoždění psychomotorického vývoje dojít nemusí. Prvním, kdo si může všimnout, že se dítě v některé oblasti svého vývoje opožďuje, je jeho nejbližší pečující, ten, kdo s dítětem tráví nejvíce času a nejlépe ho zná. V případě náhradní rodinné péče to může být například pěstoun na přechodnou dobu, u něhož dítě bylo doposud, než přešlo do své finální rodiny. Pokud si pečující u svého přijatého dítěte všimnou, že dítě v některé oblasti svého vývoje potřebuje pomoci, aby se mohlo dále zdárně rozvíjet, je důležité vědět, že se mohou obrátit o pomoc. Nápomocný bývá často pediatr, tím spíše, pokud je od narození dítěte neměnný a dítě už také trochu zná. Ostatně hodnocení psychomotorického vývoje je součástí dětských preventivních prohlídek. Pomoci může také doprovázející pracovník, který může dodat podporu, potřebné informace a může se stát jakousi spojnicí mezi pečujícím a dalším odborníkem, ať už to bude dětský logoped, fyzioterapeut (ideálně se znalostmi specifik náhradní rodinné péče) či například dětský psycholog. Důležité je tedy vědět, že na to adoptivní a pěstounští rodiče nejsou sami, a že existuje podpůrná multioborová síť odborníků, kteří jsou zde pro ně a pro jejich děti. Nikdy se nebojte vaše obavy konzultovat. 

Autorkou článku je PhDr. Mgr. Zuzana Kapilová

Lektorka Zuzana Kapilová vystudovala jednooborovou psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde následně absolvovala rigorózní řízení, a také sociální pedagogiku na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové. Vedle univerzitního vzdělání má výcvik v kompletní krizové intervenci a v nedirektivní terapii hrou, dále absolvovala řadu odborných vzdělávacích kurzů a workshopů zaměřených na práci s dětmi s traumatem, s dětmi s poruchami attachmentu, na práci s tělem (bodyterapie, biosyntéza, focusing) a další. Pracuje s dětmi od kojeneckého věku až po dospělost a také s dospělými klienty. V Dobré rodině působí jako psycholožka a jako lektorka vzdělávacích seminářů.