Klára s Petrem bydlí v rodinném domě se zahradou a rybníkem na kraji malého jihočeského města. Společně vychovávali pět vlastních dětí. Tři jsou již samostatné a mají vlastní rodiny. Dvě děti s nimi stále žijí v domácnosti. Kromě toho jsou ale také pěstounskou rodinou, čtyři děti dovedli do dospělosti a o dvě stále pečují. Nejmladšího Martina, které mu je šest let, přijali do pěstounské péče na začátku roku.

Vlastně by mě jako první zajímalo, jaká byla vaše původní motivace pro to stát se pěstouny?

Na letním táboře, kde jsem byla s manželem jako vedoucí, jsme se seznámili s dvěma chlapci. Staršímu Lukášovi bylo v té době osm let a Tomášovi čtyři roky. Kluci v té době byli krátce v dětském domově, protože jejich tatínek umřel a babička už péči o ně nezvládla, o mamince tehdy moc nemluvili. Další dva roky jsme pak viděli, jak na ně to prostředí dětského domova špatně působí a jak se mění. Když jsme je poznali, tak to byly normální děti, pak začali mluvit sprostě, dělat si, co chtějí a podobně. Ty dva roky jsme si je brali na víkendy a jezdili jsme za nimi. Po dvou letech jsme už ale nechtěli jen zpovzdálí pozorovat, jak se mění. Podali jsme si žádost na soud o svěření chlapců do pěstounské péče a současně jsme absolvovali přípravy na přijetí dítěte do rodiny.

Takže ta naše první motivace byla dána setkáním s konkrétními kluky a s jejich příběhem. Vlastně se nám to takto také stalo s naším posledním dítětem. U Martina, které jsme potkali v jeho pěti letech, to bylo podobné.

Jasně, ale prvotní nadšení asi jenom nestačí, ne?

Zpočátku ty děti, když jsme si je vzali domu, šly strašně rychle nahoru, začátek byl docela optimistický, děti v rodině dělaly velké pokroky a velké změny a tím jsme měli pocit, že máme dost velkou kapacitu o ně pečovat. Pak se ale ten vývoj trochu zpomalí, přijde puberta.

A jakou máš tedy zkušenost s pubertou u dětí, o které jsme pečovali?

Puberta je u každého dítěte jiná, ale to neovlivníš ani u vlastních dětí. Samozřejmě záleží na tom, mezi jakou partu se děti dostanou, je zde také asi nějaká genetická dispozice a to jsou věci, které lze těžko ovlivnit. Když přijeté děti začnou v pubertě vyvádět, tak nevíš, jestli je to po jejich rodičích nebo po někom jiném, nebo jestli jsme udělali něco špatně.

Zůstali jste v kontaktu se všemi dětmi, které jste měli v pěstounské péči?

S některými ano, s některými v kontaktu nejsme. Mám pocit, že jsme dělali, co jsme mohli, dělali jsme to podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. A jak to nakonec dopadne, to už se nedá úplně ovlivnit. Není to ale o nějakém vděku – ten vůbec neočekávám, že by děti přišly a děkovaly mi. Spíše mě zajímá, jak se mají, co dělají, jak žijí… Ale myslím si, že všechny děti, o které jsme pečovali, vědí, že tady mají dveře otevřené a jestli se ozvou nebo neozvou, to už je hodně na nich. Ostatně, jedna již dospělá dívka, kterou jsme měli v pěstounské péči, tu teď zase půl roku bydlela.

Jak se Vám vlastně podařilo skloubit péči o děti, které se vám narodily a péči o přijaté děti?

Když jsme přijímali do pěstounské péče ty první děti, tak je naše děti znaly z letního tábora a prožívali to s námi. Nejstarší syn byl o dva roky starší než přijatý chlapec. Naše děti to hodně vnímaly a viděly to také, jak to na ně působí v tom děcáku. Nikdy bychom to nedělali proti vůli našich dětí, ptali jsme se jich, co si o tom myslí a ony byly pro. Měly také rozhovory s dalšími odborníky, se kterými to mohly ještě probrat.

Co ti pomáhá být pěstounkou?

Třeba někdy někam vypadnout, jít vyvenčit psa, moc si nepřipouštět ty těžší věci, nebrat si problémy osobně a nedělat z toho drama. Například, to že dítě v pěstounské péči zabije slepici je sice průšvih, ale ještě jich tam devět je, navíc z té zabité pak můžeme udělat polévku. Důležité je pak umět s tím dítětem o té situaci mluvit a vysvětlit mu, co udělalo. Také mi pomáhá spolupráce s dalšími odborníky. Například teď mám dobrou zkušenost, kdy jsme se sešly já, pracovnice sociálního odboru a sociální pracovnice z mé doprovodné organizace nad individuálním plánem našeho dítě – bavily jsme se co a jak dál, jaké má dítě potřeby a jak je naplňovat. Takhle by to podle mě mělo fungovat.

Hodně lidí, kteří by třeba chtěli být pěstouny, taky zvažuje svůj věk, jak jste to měli vy s manželem?

Když jsme přijímali ty první dvě děti do péče, tak mě bylo 31 let a manželovi 38. A když jsme přijímali posledního Martínka, tak mě bylo 49 a manželovi 56 let. Staří se na výchovu děti rozhodně necítíme, protože to bychom do toho vůbec nešli. Máme příbuznou, které se narodilo dítě ve 45 letech, tak to vlastně není takový rozdíl.

Co ti to dává, být pěstounkou?

Mně osobně dává pěstounství spoustu zkušeností, pořád mě to nutí k aktivitě, já třeba ani nemůžu dovolit být nemocná. Co bych dělala, kdybych neměla tolik dětí kolem sebe – leda bych ležela na kanapi, koukala se na televizi, řešila své nemoci a cpala se dobrotami – a to nechci.

Máš vůbec nějaký volný čas?

Určitě, a to taky díky manželovi, který je hodně zapojený do výchovy. Když mám čas, tak ho vlastně chci využít aktivně, někam jet na výlet, jít na nějakou kulturu, spíš než být doma a nedělat nic. Výhoda je, že díky pěstounství můžu být víc doma, pracuji jen na poloviční úvazek. Takhle jsme si to pro sebe srovnala a to mi vyhovuje.

Vím o tobě, že také doprovázíš další pěstounské rodiny, nejseš pak v dvojí roli?

Tím, že doprovázím pěstounské rodiny a bavím se o situacích v jejich rodině, tak můžu použít to, že jsem prožila podobné věci ve vlastní rodině. Spoustu věcí mám sice načtených z knížek, ale spoustu věcí zjišťují až v praxi. V odborné literatuře jsou ty věci černé na bílém, ale pak je někdy obtížné pronést je do praxe. Mě vlastně hodně baví předávat mé zkušenosti a znalosti dalším pěstounským rodinám.