Začali jsme s tím na našich pobytech v Krkonoších. Jezdili jsme tam s partou maminek a dětí. Někdy bylo vpodvečer znát, že děti už nevědí, co se sebou. I já sama jsem už měla po celém dni někdy dost. Aby se moje děti nepřidaly ke vztekání ostatních dětí, vytáhla jsem je večer na neobvyklou procházku s tím, že půjdeme sledovat zvířátka. A že abychom nějaké viděli, musíme šeptat.

Také jsme se snažili až divadelně tiše našlapovat. Jako zázrakem jsme opravdu hned na první procházce viděli srnku. To děti motivovalo a moc se na tyhle šeptavé procházky začaly těšit. Pak jsme se naučili chodit na šeptavé podvečerní procházky i jinde. Dokonce to jde i v Praze. Když se začne stmívat, jsou parky už bez lidí a je šance, že třeba uslyšíte ptáčky.

Hru vám přinášíme s laskavým svolením autorky knihy “Manuál hravého rodiče” Alžběty Hláskové, ze které vychází.