Při přípravě článku, který právě čtete, jsem jako dvojnásobná adoptivní maminka dostala zásah přímo do srdce. Proč? S Petrou Pávkovou, která se dětem v adopci věnuje už mnoho let, jsme mluvily o velké a skryté bolesti našich milovaných přijatých dětiček. O takové Pandořině skříňce, kterou pečlivě ukrývají ve svých duších.
Uvědomila jsem si, jak moc jsou ty naše přijaté dětičky uvnitř křehké. Jak moc jsou zraněné, i když to není třeba na první ani druhý pohled očím viditelné. Článek mi dovolil si uvědomit, že ztráta biologické rodiny není jen tak něco, ale je to naopak velká věc, která se vine v různých formách celým životem našich dětí jako ošklivá černá nit.
Došlo mi, že bez uvědomění a znalosti této problematiky se nám může často stát, že svým dětem a jejich projevům vlastně vůbec nerozumíme. Jen láska nestačí. Je třeba chápat, vnímat a rozumět.
Péťo, proč vlastně mluvíme u dětí v náhradní rodinné péči o „syndromu špatného já”? Jak vlastně vzniká?
V angličtině je někdy dokonce používán výraz „defective self” – defektní já. Jde o to, že přestože ke ztrátě biologické matky dojde většinou v době, kdy jsou děti velmi malé, toto oddělení plně vnímají, byť na nevědomé úrovni. Tato ztráta je jakoby vtisknuta do celé jejich bytosti, buněk, mysli.
Vztah k mamince je výlučný a je to nejdůležitější vztah pro nás všechny. Pokud je tento vztah přerušen, je to pro dítě obrovské trauma. Dítě vnímá a cítí, že bylo odloženo, tedy nebylo chtěné (bez ohledu na realitu, která se mohla odehrávat zcela jinak) a tenhle prožitek ho pak pronásleduje dál dětstvím. Pokud mě někdo odložil, nechtěl, tak to znamená, že jsem špatný. Jde o velmi hluboké zranění, které sice není vidět, ale hluboko uvnitř je.
Proč se s tím vlastně tak špatně žije?
Vnímat sebe jako špatného je natolik těžké a nedá se s tím žít, že většina dětí tento pocit potlačí. Zároveň vklouznou do role, kterou pro ně mají jejich adoptivní rodiče: hodné, spokojené, šťastné dítě, kterému nic nechybí, protože má své skvělé rodiče. Ale pocit „špatného já” zůstává a vědomě či nevědomě se tyhle děti nemají rády, necítí se dobře ve svém těle, nejsou rády samy se sebou. To vytváří vnitřní konflikt, který navíc způsobuje, že dítě se vnímá jako divné a necítí se dobře.
Pak je ještě druhá skupina dětí a to jsou děti, které pocit „špatného já” vede k neustálému testování rodičů, zda to s nimi myslí vážně a nevrátí je. Ty mají tzv. poruchy chování, jsou agresivní, drzé, ničí věci apod. Jako by se snažily donutit rodiče, aby je opravdu opustili, vždyť si to zaslouží.
Tohle je velmi těžké žít. Pokud se uvnitř cítíš nechtěný, špatný, ošklivý, prostě se nemáš rád, stojí tě pak mnoho energie „vyrobit” to dobré já, které je přijatelné pro tebe i okolí.
V budoucnosti pak má negativní vnímání sebe vliv na to, jakým způsobem adoptovaní utvářejí a udržují vztahy. Nevyléčené “špatné já” a zmíněný vnitřní konflikt může v dětství a pak v dospělosti vést k úzkostem, problémům v blízkých vztazích, někdy až k depresím.
To je moc silné. Jak můžeme těm našim dětem v tomhle pomoci? Říkat jim, že je máme rádi, je asi málo, viď?
Máš pravdu, tohle bohužel nestačí. Tím, že dítěti řekneš: „Ne, neříkej, že jsi zlý, jsi přece prima!” jen sděluješ, že nerozumíš tomu, co prožívá. Vlastně se myšlenkově úplně míjíte. „Špatné já” je dost rezistentní záležitost a bojovat proti němu je těžké, ale ne nemožné. Problém je, že většina dětí ho opravdu poctivě schovává a projevuje se jen záblesky, nebo ve vypjatých situacích.
Aha, jak konkrétně?
Jeden adoptovaný chlapeček, kterého jsem znala, si třeba o samotě pozpěvoval: „Jsem debil, jsem kretén, jsem blbej.” Navenek ale působil jako spokojené a šťastné dítě. Jiná adoptovaná holčička ve chvíli, kdy měla záchvat vzteku, na svou maminku křičela: „Proč jste si mě brali? Když jsem špatná! Jsem hrozná, neměli jste si mě vůbec brát! Měla jsem v tom ústavu zůstat!”
A co tedy pomáhá? Co je opravdu léčivé?
Musíte na to jít ve více rovinách. Přijímat dítě vždy za každých okolností takové, jaké je. Neodepírat mu vztah, blízkost, lásku, protože se chovalo nějak nevhodně nebo něco provedlo. I ve chvílích, kdy je potřeba dítě limitovat, stále dávat najevo, že dítě samotné přijímáte, jste s ním.
Vědomě se snažit trávit co nejvíc pozitivních chvil s dítětem. Takové to trhání kytiček na louce, spontánní hraní si. Prostě chvíle, kdy dítě intenzivně vnímá naši lásku, přijetí, vnímá, že jsme s ním rádi. Tyto momenty jsou velmi léčivé. Dítě zažívá, že rodič je s ním šťastný. Když je šťastný, tak to znamená, že jsem láskyhodný.
Mám tu od tebe jeden moc krásný příklad takové komunikace:
„Myslíš si, že když uděláš chybu, tak jsi špatný člověk? Tak to se nedivím, že je pro tebe těžké říkat pravdu. To už chápu, že tě vždy rozčílí, když ti řeknu, že jsi něco udělala špatně. To jsem nevěděla. Je mi líto, že se tak cítíš. To musí být opravdu těžké, když se tak cítíš. Tvůj život musí být těžký, když pokaždé když ti někdo řekne, že si něco udělala špatně, tak to vnímáš tak, že ty jsi špatný.
Zajímalo by tě, co si myslím já? Já v tobě vidím spoustu skvělých věcí, ale bojím se, že ty je zatím nevidíš. A doufám, že jednoho dne to uvidíš jako já. Jsi velmi odvážný, jak bojuješ s těmito pocity.”
Celé to ještě souvisí s tím, jak moc se u nás děti cítí v bezpečí, viď?
Naše děti potřebují ještě mnohem více, než děti biologické, vnímat, že jsou v naší rodině v bezpečí. Je potřeba být opatrný na to, jak a co dítěti sdělujeme. Pokud biologickému dítěti řekneš: „Ty jsi ale nemožný!” tak si z toho dítě pravděpodobně nic moc dělat nebude. Pokud, ale to samé řekneš adoptovanému dítěti, pak mu tato hláška nasedne přímo na jeho „špatné já” a jen mu ho potvrdí, přiživí mu ho. Dítě totiž slyší: „Jsi špatný, nemám tě ráda.”
Takže to by znamenalo, že pro ty naše děti obecně není taková ta výchova, která je v České republice běžná, úplně dobrou volbou, že?
Bohužel není. Běžný styl výchovy a třeba fyzické tresty opravdu poctivě přiživují „špatné já”. Terapeutické rodičovství je léčivé rodičovství a to naše děti potřebují, aby mohly vyrůst ve zdravé dospělé. Naučit se terapeutické rodičovství trvá a člověk se musí sám měnit. Musí se naučit nebrat si věci osobně, být napojený na dítě a vnímat, co se s ním děje, rozumět mu a ještě být vytrvalý. To vše vyžaduje čas, tedy přesněji co nejvíce času stráveného společně s dítětem.
