Máte zkušenost s nějakou zajímavou nebo třeba i nepříjemnou reakcí okolí na adopci? Myslím tím sousedy, kamarády, lékaře..

Hanka: Ano, k tomu mě hned napadá situace, kdy jsem řešila pro holčičky pediatra. Protože většina maminek to má tak, že si před porodem obvolá pediatry, kteří jsou v okolí, někteří přijímají, jiní ne. Každopádně má na to spoustu času: Já jsem začala hledat pediatra v době, kdy jsme zhruba věděli termín, kdy nám budou holčičky svěřeny do péče. Bylo to zajímavé, protože se mě samozřejmě ptali na termín, kdy budu rodit a já hledala pediatra pro dvě téměř desetiměsíční děti. Navíc jsem potřebovala, aby nás hned vzali na povinnou desetiměsíční kontrolu. První pediatr nás proto odmítl, druhá lékařka nás vzala, ale tu kontrolu jsme nakonec stejně nestihli. Proč to celé ale říkám je, že tam byla ještě zajímavá reakce lékařky. Při několika návštěvách mi zdůrazňovala, jak jsme skvělí, protože jsme ty děti zachránili a adoptovali.

Vašek: Jenže ono to tak není.

No jasně. Tohle je jeden ze stereotypů, se kterými se adoptivní rodiče potkávají. Není myšlen zle. Také se mi to už stalo. Jak se v tom cítíte?

Hanka: No, divně. My jsme je přece nezachránili. Nebylo to tak, že bychom je někde viděli, zamilovali se do nich a řekli si, jé, to je super nápad, tak je adoptujeme. Bylo to přece naopak, chtěli jsme děti a nemohli je mít. A pak nám nabídli holčičky, ano zamilovali jsme se do nich, ale nezachránili jsme je. Prostě takhle to není. 

Vašek: Přesně. Je to zvláštní a je dost těžké na tyhle řeči dobře reagovat.

Tomu rozumím. Pojďme to teď trochu odlehčit. Vím, že máte v zásobě i nějaké legrační reakce okolí…

Vašek: Moc hezká situace nastala, když jsme s holčičkami přijeli na návštěvu ke kamarádům, které vídáme tak jednou, dvakrát do roka. Loni Hanka těhotná nebyla a letos jsme měli s sebou víc jak rok stará dvojčátka. Kamarád to ne a ne pochopit.

Hanka: Tak jsem mu vysvětlila, že to se takhle jednou večer u nás doma v bytě bez předchozího upozornění zjevila dvojčata. Tak jsme si s Vaškem řekli, co s nimi, když už jsou tady, tak si je tedy necháme :-D.

Vašek: Nebo v obchodě se nad holčičkami rozplývala prodavačka. Jak jsou krásné a po kom, že jsou tak nádherně snědé?

Hanka: Tak jsem jí řekla, že jsou snědé po tatínkovi, že ten je tmavší, ale pod tou rouškou to není moc vidět :-D.

Pojďme teď trošku zvážnět, holčičky jsou ještě malé, ale i tak vím, že už Hanka sepsala jejich příběh jako pohádku. 

Hanka: Nakonec je to úplně jinak. Pohádku jsem napsala, dokonce jsem si ji chtěla sama ilustrovat. Ale Vaškovi přišla moc dlouhá a podrobná. Takže jsme ji zatím vůbec nepoužili. Ale o adopci se s holčičkami normálně bavíme.

Vašek: Tady jsme zase rádi za to, že jsme mohli projít vzdělávacími kluby před přijetím dětí. Protože jsme si díky tomu vůbec nevytvořili žádný stres, tlak nebo jakoukoliv negativní energii kolem toho “jak to holčičkám jednou řekneme”. Protože my už jsme to už vlastně udělali. Běžně se před nimi o adopci bavíme. Vůbec jsme si z toho nevytvořili žádné tabu. Jednoduchými větami holčičkám říkáme, že se narodily jiné mamince, pak byly u tety pěstounky a teď jsou u nás. Zatím na to sice nijak nereagují, ani se neptají, ale my víme, že tomu na své úrovni rozumí už teď.

Nádhera. Jsem ráda, že vám semináře pro osvojitele byly užitečné. Napadá mě, máte pro ostatní adoptivní rodiče nějaké tipy a rady, pro lepší budování vztahu s jejich přijatými dětmi, které se vám osvědčily? Co mě napadá na první dobrou je společné spaní, znakování…

Hanka: O společném spaní můžeme mluvit dlouho. U nás byl ten vývoj opačný než u většiny rodičů. Protože ti se snaží postupně děti osamostatňovat a dávat od vlastních pokojíčků, ale u nás to bylo naopak. Když jsme si holčičky přivezli, tak byly naučené od pěstounky spát samy, každá ve své postýlce. Uspávali jsme tak, jak nám to ukázala pěstounka-dát do postýlky, zavřít dveře a jít. Zpočátku nám na nějakou dobu na uspávání pomáhal šátek, ale bylo to hodně náročné (jedna z holčiček hodně plakala, zatímco druhá spala ještě s nohama nahoře). Pak tam byla asi po půl roce fáze, kdy jsem s nimi já nebo Vašek leželi v pokojíčku na zemi, a postupně je zklidňovali a čekali až úplně usnou, což někdy trvalo víc než hodinu. Hodně pomáhalo buď zpívat nebo převyprávět dění celého dne. Bylo období, kdy pro mě uspávání bylo opravdu moc náročné, různě jsme se s Vaškem střídali, abych to zvládla a tak. Po pár měsících se to ale posunulo ještě dál-děti se budily během noci čím dál častěji a já většinou usnula na zemi mezi postýlkami. Takže jsme dali mezi postýlky matraci a začala jsem s nimi spát v pokojíčku. Teď už máme v pokojíčku celou manželskou postel a spíme tam oba.

Vašek: No a taky jsme teď, když holčičkám budou dva roky, dospěli do bodu, kdy nechávám vyrobit obrovskou postel, do které se vejdeme všichni čtyři. Holčičky, se nám totiž začaly během noci stěhovat do naší postele a ta je pro nás všechny malá. Takže holky se vyspí dobře, ale já s Hankou jsme po takových nocích hrozně rozlámaní. 

Takže jdete opravdu opačným směrem než ostatní rodiče. Jestli to chápu dobře, cítíte, že holčičky to společné spaní teď moc potřebují a že to všem prospěje.

Vašek: Přesně tak, myslím že dřív než v tuhle dobu, by holčičky s námi spát nemohly, ještě jsme na to všichni nebyli nastavení nebo připravení. Sami jsme zvědavi, jak nám to bude všem vyhovovat. Kdyby to nebylo ono, máme postel technicky vymyšlenou tak, že se z ní snadno dá vytvořit jedna manželská a dvě menší postele. Prostě jsme připraveni na všechny varianty a budeme se řídit tím, jak to potřebují holky a taky našimi potřebami.

A to mi připadá jako to nejdůležitější, hledat cesty, jak ten vztah s dětmi co nejvíce utužovat. Máte ještě nějaké další rady, tipy..

Hanka: Já myslím, že úplně nejdůležitější je děti neporovnávat. Nenechat se znejistit řečmi babiček, kamarádek apod. o tom že jejich jiné dítě v tomhle věku umělo, dělalo už tohle a tamto. Způsobuje to pak zbytečný stres a tlak na nás a děti, a to nikomu a ničemu neprospívá.

S tím souhlasím, a musím říct, že pro adoptivní rodiče tohle bývá dvojnásob těžké. Tím, že se ty naše děti mnohokrát nevyvíjí úplně tabulkově, je tam mnoho neznámých z období těhotenství a třeba prvních týdnů života. 

Hanka: Přesně tak, proto tohle téma otvírám. Kromě psychomotorického vývoje vědomý náhradní rodič řeší také to, zda se v určitých situacích ty naše děti neprojevují jinak než ostatní. Třeba my konkrétně jsme u holčiček řešili situaci, která nás hodně znejistěla. Trochu jsme se báli, že by to mohl být projev poruchy citové vazby. Když holčičkám byl asi rok a půl a obě už krásně běhaly, tak jsme s nimi chodili dost často na blízké dětské hřiště. A tam se nám stávalo, že nám holčičky byly schopné utéct, nebo odejít za ruku s cizí maminkou. Vůbec se tenkrát těch lidí nebáli. 

To chápu, že Vás znejistělo. Jak to nakonec dopadlo?

Vašek: Hledali jsme odpovědi-ptali jsme se nejdřív naší poradkyně pro rodinu a pak i na semináři pro osvojitele. Ale byly tam dvě možnosti, ta první byla, že se jedná o běžný projev zdravého dítěte, jakousi fázi osamostatňování. A ta druhá, že by to projev poruchy attachmentu opravdu mohl být.

Hanka: Takže jsme byli nakonec vděční za možnost, absolvovat online individuální konzultaci s psycholožkou, která se dětem v NRP věnuje a celou situaci s ní rozebrat. Zjistili jsme, že je tam spíš problém v tom, jak celou situaci komunikuji já nebo Vašek směrem k dětem a jak ji řešíme. Já jsem například měla tendenci, ze strachu holčičkám vyhrožovat trestem.  Takže jsme dostali rady, jak to s holčičkami komunikovat líp. A hlavně jsme byli ujištěni, že jsou holčičky v tomhle směru zdravé a dobře navázané, a to nás moc uklidnilo.

Skvělé. Napadá mě, že takových a podobných situací řeší osvojitelé mnoho a někdy je opravdu těžké, když je na ty pochyby a nejistoty člověk sám.

Pojďme si závěrem dnešního rozhovoru ještě říct pár slov o znakování. Já totiž, znakování považuji za další dobrý nástroj k tomu, aby se náhradní rodič přiblížil a více porozuměl potřebám a vlastně všemu, co dítě chce sdílet a komunikovat.

Hanka: My jsme se znakováním začali krátce po tom, co k nám holčičky přišly. To jim bylo těch deset měsíců. Kdo vůbec netuší, o co jde, tak lehce vysvětlím. Jde o to, že děti ještě před tím, než začnou mluvit, už dobře rozumí situacím kolem nich. Nedokážou se k nim zatím ještě slovně vyjádřit. Existuje sada znaků (podobných jako pro lidi se sluchovým postižením) upravených tak, aby je motoricky zvládla batolata kolem jednoho roku. A těmito znaky můžou děti s rodiči komunikovat dlouho před tím, než znaky nahradí slova. U nás to bylo až překvapivě rychlé, protože holčičky jsou velmi bystré. Takže jsem nabídla pár znaků, a ještě ten den začala jedna z holčiček znak používat! Bylo to super! Tak rychlou odezvu jsme opravdu nečekali! Postupně jsme přidávali znaky, které nám přišly užitečné v běžné životě a časem si holčičky začaly znaky vymýšlet samy. A to byla legrace, protože jsme pak s Vaškem museli zjistit, co ten znak, který vymyslely a používají přesně znamená.

Vašek: Mně na tom přišlo super, že si holky dokázaly říct o svoje potřeby bez toho, aby musely plakat nebo jinak složitě naznačovat, co chtějí. 

Hanka: Myslím, že je dobré ještě doplnit, že pro dítě je vždy jednodušší říct slovo než použít znak, takže holky, jakmile k dané věci uměly slovo, tak už znak přestaly používat. To jen na vysvětlení, protože jsem se občas setkala s lidmi, kteří se mě ptali, zda holky díky tomu nezačnou později mluvit.

Moc děkuji za krásný, otevřený a přínosný rozhovor! Věřím, že se za rok zase potkáme a budeme si povídat o tom, jak se váš život s dětmi krásně posouvá!