Když se po roce a půl čekání ozval kraj s nabídkou osvojení holčičky z babyboxu, změnil se život celé rodiny během několika dnů. Osobní výpověď adoptivní maminky přibližuje radosti i výzvy přijetí dítěte, budování bezpečného vztahu, respekt k jeho biologickým kořenům a citlivé hledání odpovědí na otázky, které s příběhem odloženého dítěte přicházejí.
Přípravy a první dny s dcerkou
Naše rodina má čtyři členy, rodiče, biologického syna a osvojenou holčičku. Dnes už je to z našeho pohledu delší doba, co jsme procházeli přípravami. Při jejich zakončování jsme si měli definovat své představy a limity ohledně dítěte. Tehdy nám to připadalo velmi zvláštní, postupně jsme ale pochopili, že právě tímto způsobem si mohou rodiče uvědomit své možnosti a hranice. Například, jsme si přiznali, že děťátko s určitými zdravotními handicapy bychom si do života přivést nechtěli. Máme vlastní zkušenost s péčí o nemocné dítě a víme, že vyžaduje každodenní plnou přítomnost.
Naší cestou a rozhodnutím bylo, že jsme se naklonili k osvojení děťátka z babyboxu (BB). Synovi bylo v té době 4,5 roku a tato varianta pro nás byla nejbližší i s ohledem na věkový rozdíl mezi dětmi. Přáli jsme si pečovat o miminko, a věřili jsme, že tak pro syna bude snazší nového sourozence přijmout. Přesto nás překvapilo, když se nám asi po roce a půl ozval kraj s tím, že má pro nás vytipovanou holčičku z BB. Vše proběhlo velmi rychle, po krátkém seznámení v porodnici jsme si dcerku vezli domů. V nemocnici nám byla k dispozici sociální pracovnice, za což jsme byli velmi vděční, protože vše pro nás bylo nové a měli jsme obavy. O doprovodných organizacích jsme tehdy neměli žádné informace.
Dcerku jsme si vezli domů už druhý den po seznámení. V rodině se objevovaly otázky, zda se neozve její biologická maminka nebo někdo jiný. Postupně jsme v sobě přijali představu, že rodič, který se rozhodne dát své dítě do babyboxu, se už zřejmě neozve, a dovolili jsme si prožívat radost z přítomnosti nového člena naší rodiny.
V našem případě se nikdo neozval a dcerka je s námi.
Dcerka byla nádherná, maličká bytost, kterou jsme přirozeně zapojili do chodu rodiny. Zajímavé pro nás bylo sledovat reakce okolí. Někdo byl překvapený, hodně lidí nám vyjadřovalo obdiv. Velkou podporu jsme cítili v tom, že naše okolí respektovalo naše fungování, nezasahovalo do našeho chodu domácnosti a nedávalo nám nevyžádané rady. Postupně se nám vracela rodičovská jistota, kterou jsme zažívali se synem. Naskočili jsme do podobného režimu – dcerka je odnošena v šátku, spala a stále spí s námi v posteli, když k nám přišla, tak jsme spali v posteli všichni i se synem. Byli jsme tak v neustálém kontaktu. Díky tomu, jsme mohli citlivě reagovat na její potřeby.
Adoptivní kojení a darované mléko od dárkyň
Protože jsem syna kojila, přišlo mi to naprosto přirozené, pokusila jsem se o kojení i u dcerky. Ve spolupráci s laktační poradkyní se to částečně podařilo ale mléka jsem neměla tolik, abych dcerku uspokojila. Oslovila jsem proto další maminky a dostávali jsme pro dcerku mateřské mléko od dobrovolných dárkyň. Propojila jsem se s maminkami, které měly zájem touto cestou nám pomoci, bylo to neuvěřitelné. Měli jsme mléko z různých koutů republiky, dokonce i ze Slovenska, seznámila jsem se s různými ženami, pověděly jsme si různé zajímavé příběhy a vytvořily jsme přátelství. Některá přetrvávají dodnes a jsem moc ráda, když vidím, jak děti těchto kamarádek rostou a společně si naše děti hrají.
Dceři vyprávíme její příběh od malička
Dcerce o cestě do naší rodiny vyprávíme prakticky od začátku, úplně si vybavuji situaci, kdy jí bratr řekl, že se má, neboť má hodně babiček a dědečků. Uvědomujeme si, jak je důležité znát kořeny, přáli bychom si, aby jednou měla možnost poznat svou biologickou maminku, mít její fotografii nebo o ní získat informace. Uvědomujeme si, že se to nemusí podařit, přesto děláme, co je v našim možnostech. Absolvovali jsme DNA testy a hledáme zde naši shodu, vyhlížíme, kam se můžeme dostat nejblíže v kořenech, dále jsme se propojili s organizací SEFAM, s panem Hessem zakladatelem BB, zda nám nemůže jakkoli pomoci. Bybyboxy od určité doby začaly pořizovat fotografii rukou, které děťátko do BB vložily. Bohužel náš BB toto začal praktikovat až po vložení naší dcerky. Cestu nevzdáváme a doufáme jen a jen v to dobré.
S dcerkou o jejím příběhu mluvíme při různých příležitostech, při čtení, rádi čteme pohádky, ať už terapeutické nebo klasické, při tom, když tančí, když se směje. Dá se při tolika situacích povídat si o tom, jaká může být její maminka.
Pro některé lidi z našeho okolí bylo těžké přijmout, že tak krásná holčička byla odložena do BB. Vždy jsme stáli na straně biologické maminky a zdůrazňovali, že nevíme, jaká byla její situace a jak těžké rozhodnutí to pro ni muselo být. Vysvětlujeme, proč není dobré soudit někoho o kom nic nevíme. Zároveň si uvědomujeme, že právě díky tomuto rozhodnutí může být naše dcera s námi. Uvědomujeme si, jak moc důležité je, aby nikdo slovně neurážel biologickou maminku naší dcery, necháváme v jejím srdci pro ni prostor a snažíme se s láskou zaplnit zase tu naši část v jejím srdci.
Biologické a adoptivní rodičovství
Zpočátku jsem měla pocit, že mateřství je jiné než u syna, brzy jsem ale zjistila, že ve své podstatě je velmi podobné. Rychle jsem naskočila do péče, do radosti, že mohu pečovat o miminko, každý okamžik jsem jí vyprávěla, těšili jsme se všichni z její přítomnosti. Z počátku jsem měla pocit, že je tak maličká, tak křehká a měla jsem obavy, aby nestrádala.
Hodně jsem se zamýšlela, nad její biologickou maminkou, na každé narozeniny dcerky přemýšlím, jaké to je pro její biologickou maminku, vědět, že dítě je zase o rok starší a pečuje o něj někdo jiný. Často jsem na dcerku mluvila a ať už slovně nebo v myšlenkách jsem ji sdělovala, že u nás už zůstane, že u nás je napořád a že si ji moc vážíme.
S tím, jak dcerka roste, si více uvědomuji i náročnější stránky. Vidím, jak rozdílně přijímá svět, jak jsou pro ni těžké nepředvídatelné situace, jak potřebuje mít nás rodiče stále jako jistotu u sebe. Zároveň vnímáme, jak je živá, energická, někdy až divoká a my toto jako rodiče nemáme. Snažíme se její jedinečnost respektovat, nechat jí její svět, nezasahovat do něj. Uvědomujeme si, jak je nutné fungovat v rámci organizací, ať už školky, školy a jak moc energie to dcerku stojí. Snažíme se ji podporovat, hovořit o její situaci s lidmi, kteří s ní tráví čas, přiblížit proč to má jinak než ostatní děti, a najít u nich pochopení. Vnímáme také, jak je důležité, aby si sama určovala ve svém světě, komu chce sdělit svůj osobní příběh.
Babybox: vzkaz nebo drobný předmět od biologické maminky by udělal hodně
Na otázku, co bych vzkázala ženám, které zvažují odložení dítěte do BB odpovídám s velkou pokorou. Moc bych jim přála, aby takovou situaci nemusely řešit, aby měly někoho, na koho se mohou obrátit, aby věděly, že nemusí být samy. Zároveň si uvědomuji, že někdy jiná možnost není. Pak bych jim chtěla za sebe říct, že ženy, maminky, které pečují o jejich dítě, o něj pečují s láskou, s úctou. Za sebe mohu říct, že pečuji s velkým respektem k těmto ženám. Pokud by to bylo možné, přála bych si, aby společně s dítětem v babyboxu zanechaly vzkaz nebo drobný předmět. Něco, co pro dítě bude mít v budoucnu význam, pocit propojení, možnost si nést kus svých kořenů, minulosti a něco, co bylo jen jejich společné. Naše děti potřebují znát své kořeny, potřebují mít možnost se k nim co nejvíce přiblížit. A toto může mít v jejich životě velký význam. Přála bych si, aby se maminky dokázaly v budoucnu se svými biologickými dětmi propojit.
