Když se Lenky zeptáte, jak těžké bylo do rodiny přijmout dalšího puberťáka, skoro ji ta otázka zarazí. Doma měli s manželem tři kluky a roční holčičku, ale příchod čtrnáctiletého kluka byl podle Lenky „vlastně takový úplně přirozený“. Mirek, který zažil týrání a pobyt v diagnostickém ústavu, dnes prospívá bez problémů a Lence říká mami.
Řekli mu, že jedou na běžnou prohlídku, a nechali ho v ústavu
Poprvé se s Mirkem potkala ve školce, kterou navštěvoval její nejstarší syn. „Kluci se brzo skamarádili a pořád chodili a říkali, že by chtěli být bráchové. A ono se jim to fakt splnilo!“ směje se Lenka. „Maminka se o Mirka moc nestarala. Nedávala mu peníze na obědy, a tak se chodil často najíst k nám. Dostával od nás i další věci a později jsme mu platili třeba také kroužek fotbalu, aby na něj mohli se synem chodit oba.“
Lenka se pak s rodinou odstěhovala do jiného města a s Mirkem udržoval kontakt jen její syn. Jí samotné pak po několika letech zavolal až z diagnostického ústavu. „Jeho maminka na příjmu tvrdila, že je problémový, ale to byla lež. Mirka se jen chtěla zbavit, protože vadil jejímu novému příteli,“ vypráví Lenka. „Mirkovi jednou řekli, že ho odvezou na běžnou prohlídku, a místo toho ho nechali v ústavu a zmizeli. Nikdy se pak nesnažili vzít si ho zpátky.“
Nová rodina se musela hodně uskromnit
Lenčina rodina svolala doma velkou poradu. Dva nejstarší synové, kteří si Mirka pamatovali, byli nadšení, dva nejmladší z toho ještě neměli rozum. Nejtěžší rozhodování zůstalo na rodičích, ale pro Lenku v podstatě nebylo o čem přemýšlet. Bylo jí jasné, že Mirka v ústavu nenechá.
„Věděli jsme, že Mirka přijmout chceme, ale první půlrok jsme museli dost řešit finance. Další velké dítě toho potřebuje hodně a dlouhou řadu měsíců jsme kvůli průtahům na sociálce nemohli dostávat ani žádné příspěvky,“ říká Lenka. Stěžování ale nemá v povaze, a tak se prý rodina „prostě jen hodně uskromnila“.
V biologické rodině zažil Mirek týrání a pobyt v diagnostickém ústavu u něj rozjel i fyzické obtíže. Do pěstounské rodiny potřeboval co nejdřív, svěření ale protahovaly místní sociální úřad a soudy. Nakonec pomohl až výborný OSPOD v místě Lenčina bydliště. „Pracoval rychle, urgoval první sociálku, vyřídil všechny papíry,“ chválí je Lenka. Právě od nich dostala také kontakt na Dobrou rodinu. Klíčová pracovnice chodí rodinu navštěvovat každé dva měsíce a Lenka se směje, jak se před její návštěvou kluci vždycky zavřou do koupelny, aby udělali dobrý dojem.
Ať jsou lidi šťastný jako my!
Podle Lenky bylo pro adaptaci Mirka a udržení rodiny důležité stanovit si hned na začátku jasná pravidla. „Mezi dětmi nechci dělat rozdíly, nebylo by to fér vůči sourozencům ani vůči Mirkovi. Řekla jsem mu, že rodič podle nás není ten, kdo dítě porodil, ale ten, kdo ho vychovává,“ říká Lenka. „Myslím, že tohle právě pomohlo, aby se v rodině cítil opravdu přijatý.“ S biologickou rodinou se sám kontaktovat nechce a Lenka na něj netlačí. Sama mluvila s jeho maminkou jen jednou, když Lence opilá volala, aby si na Mirka dala pozor…
Po dvou letech v rodině nemá Mirek žádné problémy. Lenka, která má energie snad za deset dalších lidí, říká, že její děti prostě jenom nemají čas na blbosti. Chodí na spoustu kroužků, s Lenkou trénují bojové sporty a těm starším dokonce domluvila i natáčení seriálu. Oba nejstarší kluci se také chystají na střední školu. Mirek si vybral gastronomii, kam ho s jeho prospěchem bez problémů přijmou.
Otázka na krásné zážitky Lenku upřímně rozesměje. „Já vždycky říkám, že my nemáme zážitky, ale spíš trapasy. S dětmi jsme hlavně kamarádi a opravdu se s nimi nenudím, to je pořád něco,“ směje se.
Na všech svých pět dětí je Lenka neuvěřitelně pyšná. Oceňuje, jak se sami dokážou nabízet s pomocí, a těší ji, že je za to chválí i učitelé ve škole. Starosti zvládá rodina s nadhledem a hlavně je přebíjí tolika radostmi, že vlastně na závěr nemůže říct Lenka ani nic jiného: „Hlavně tam připište, ať si berou pěstouni čím dál víc dětí, ať jsou s nimi šťastný jako my!“
Jména členů rodiny byla kvůli zachování anonymity změněna.