„Nikdy nezapomenu na ten okamžik, kdy jsme dceru viděli poprvé,“ říká adoptivní maminka Simona.

„Tohle jsou tvoji noví rodiče.“ Věta, kterou Simona uslyšela při prvním setkání s holčičkou, na niž nikdy nezapomene. Jaké je rozhodnout se během několika dní přijmout dítě do své rodiny, projít nejistotou, čekáním i obrovskou životní proměnou? Přečtěte si autentický příběh adoptivní maminky.

Cestě k adopci, asi jako u většiny jiných párů, předcházelo mnoho náročných let neplodnosti. Prvním impulzem k adopci bylo sdílení jedné ženy na webináři pro ženy toužící po děťátku – do té doby mě cesta adopce vůbec nenapadla. Manžel si k adopci hledal cestu, ale nakonec se vše poskládalo a téměř 3 roky je s námi úžasná holčička, kterou milujeme. A jak říkají i některé jiné maminky – mám pocit, že úžasnější děťátko bych snad ani neporodila. 

Mohla bych o celé cestě psát hodiny, ale zaměřím se proces rozhodování, zda dceru přijmeme, jak probíhalo předávání i na naše první společné týdny. Věřím, že to jsou témata, která zájemce či žadatele o adopci zajímají a ocení reálný příběh. 

Snad každého zajímá doba čekání. Překvapilo nás, jak rychlé to nakonec bylo – místo očekávaných cca 3 let po schválení mezi žadatele to bylo jenom rok a půl (jsme z Prahy). Kouzelný telefon zazvonil v listopadu ve chvíli, kdy jsem jela z metra z práce. Ihned jsem to s pláčem volala manželovi a ten si z toho šoku namazal na chleba marmeládu s hořčicí. 

Hned 2. den jsme se jeli podívat na spis a další den na naši dceru. 

Schůzku na magistrátu, kde nám ukazovali spis, mám v mlze. Ale pamatuji si, že jsme pochybovali, zda se na dceru jet podívat, protože nás vyděsilo, že její biologická máma pila v těhotenství tvrdý alkohol. Byli jsme alkoholu otevření, ale když se vás to najedou týká, je to trochu jiné. Další otazník byl ohledně právní volnosti – bylo nám řečeno, že je možnost, že bychom dceru měli nejdříve v pěstounské péči, než se vyřeší právní volnost. Dokonce jsme byli až druzí, koho oslovili – 1. pár holčičku kvůli 2 zmíněným věcem odmítl. 

Co nám nakonec pomohlo kývnout a jít se na dceru podívat? Uklidnil nás telefon od sociální pracovnice z Dobré rodiny, která nás podporovala již v procesu zařazení do procesu adopce – díky tomu jsme se jeli na dceru podívat. V tu dobu byla u přechodné pěstounky kousek od Prahy.

Nikdy nezapomenu ten okamžik, kdy jsme ji viděli poprvé – byla v houpátku, usmívala se na nás a pěstounka řekla “tohle jsou tvoji noví rodiče”.

Ještě z 1. návštěvy jsme volali na magistrát, že dceru chceme přijmout a čekali na další kroky. 

A pak to byl fičák – návštěvy dcery po práci – nejdřív u pěstounky doma, pak u nás nebo v herně, do toho příprava dokumentů k soudu a uvědomění – aha – tak teď jsem máma. Díky Dobré rodině jsme získali podporu při předávání. Z mého pohledu byl chaos v tom, jak by měl proces vypadat – něco jiného říkala pěstounka, něco jiného paní z OSPODU, jinou představu jsme měli my. Dobrá rodina nám také velmi pomohla ohledně právnických věcí.

Při předávání jsme zažívaly i jiné náročné chvíle – když u nás byla dcera na několik hodin poprvé bez pěstounky, spustila neutišitelný pláč, zkoušeli jsme všechno možné, nic nezabralo, nakonec jsme volali, ať pěstounka přijede co nejrychleji a brali jsme to jako naše selhání. Než přijela, dcera na mně nakonec usnula a byl to jeden z nejhezčích mateřských zážitků. 

Další výzvou bylo, že pěstounka si dceru velmi zamilovala a loučení pro ni bylo náročné, všichni jsme to cítili a pro mě to bylo emocionálně náročné a celkem intenzivně jsem to v sobě řešila. 

Představovali jsme si, že Vánoce oslavíme už ve třech, jenže nám zamítli předběžné opatření, díky tomu se proces předávání protáhl téměř o měsíc, což bylo na celém procesu snad nejnáročnější – pro všechny strany. Od kouzelného telefonu do 1. společné noci to nakonec trvalo 2 měsíce. Ten pocit, že jsme konečně jen my 3, byl nezapomenutelný.

A jak probíhaly první společné týdny? Byly to nádherné časy, všechno se zpomalilo, kromě soudů a návštěv OSPODu jsme byli jen my tři. Díky manželově sezonní práci s námi byl 2 měsíce doma, což bylo úžasné. 

Každý den jsme si užívali malé radosti a pokroky dcery, sžívali se. Celkem dost času a energie mi stálo shánění darovaného mateřského mléka, které jsem se rozhodla dceři z mnoha důvodů dávat. Adoptivní kojení se nepodařilo – mimo jiné i kvůli tomu, že jsem se o něm dozvěděla až při předávání. Nakonec jsem se však dočkala až ve 2, 5 letech, ale to už je jiný příběh. Každopádně, v tématu adoptivního kojení bych ocenila větší osvětu (pozn – o adoptivním kojení v článcích DR s laktační poradkyní a adoptivní maminkou). 

Jediné, co mě trápilo, bylo téma vztahu k dceři. Manžel si ji zamiloval na 1. pohled, mě trvalo déle, než jsem pocítila hluboké pocity lásky. Věděla jsem od začátku, že patří k nám, jen blízkost a vztah se budovaly postupně. Zároveň jsem mezi tím měla nádherné okamžiky štěstí. Dnes se dojímám, jak může být láska silná a jsem každý den vděčná, že jsme se dceru rozhodli přijmout do našeho života a být jí průvodci na její cestě. 

Co bych jako čerstvá adoptivní maminka ocenila? Určitě psychickou i praktickou podporu ihned po zazvonění kouzelného telefonu.  Například my jsme získali možnost mluvit s někým v Dobré rodině, ale tato podpora pro osvojitele chybí plošně, systémově. Mít někoho, komu se mohu vypovídat, kdo mi řekne, který krok ohledně soudu teď je, někoho, kdo si už cestou adopce prošel. Je to doopravdy velká transformace a zasloužíme si mít na této krásné, ale náročné cestě podporu. 

I díky tomu dnes sama provázím adoptivní mámy skrz ženské kruhy a koučování na jejich cestě k sebejistotě a klidu a hlavně, aby se na své cestě necítily samy. 

Pokud tě tento článek zaujal, můžeš si přečíst e-book Jsme v tom spolu. Je sdílením mé cesty – s nadějí, že v něm objevíš kousek sebe. Najdeš v něm celý můj příběh adopce, jemná cvičení, otázky k zamyšlení a mini-rituál.