Blog

O knize Attachement play: „Hry našemu synovi pomáhají zbavovat se stresu a napětí a mě začaly zbavovat pocitu bezmoci, který jsem v některých situacích měla!“

Co si hrajeme my

Knížka se ke mně dostala loni na jaře, když malý oslavil třetí narozeniny. Objevil se poprvé koronavir, hodně se změnila atmosféra venku a téměř vše se zavřelo včetně synova oblíbeného plavání, hřišť, dost se omezil sociální kontakt a já si do toho ještě poranila koleno a pár dnů jsem se nemohla na nohu postavit. Na syna to bylo moc. Odmítal se ode mne hnout, občas se projevoval zničeho nic agresivně a všechno byl najednou boj. A mně došlo, že za tím průběžným bojováním jednou kvůli pyžamu, jindy odchodu ven atd. se většinou neskrývá např. škrábavá cedulka nebo nějaký vrtoch, potřeba se prosazovat, ale nejspíš nahromaděný stres. Dlouhodobým problémeme bylo čištění zubů. U nás v koupelně se odehrávalo všechno možné jen ne čištění zubů.

Začali jsme večer rozehrávat hry zcela v režii malého, podle rad v knize. My jsme si společně samozřejmě hráli i před přečtením knížky, ale přeci jen jsme s manželem malého krotili, aby tolik nedupal a nekřičel s ohledem na sousedy a brzdili v projevech, které nám přišli agresivnější nebo panovačné. A to jsem po přečetní knížky přestali při hraní dělat, a navíc jsme začali některé momenty v hrách rozehrávat a naše reakce přehrávat. My tedy nemůžeme přehrávat moc, protože když je emocí moc, vzbuzuje to v synovi napětí, na které reaguje tak, že buď uhodí nás nebo sám sebe. S věkem už těch emocí ustojí víc. Jinak platí pouze pravidlo dle knížky – je třeba předejít úrazu a neničit věci.

Pár dnů byly naše večery extra živé, hráli jsme nejrůznější honičky, při kterých nás malý honil a řval na nás jako dinosaurus nebo jiné zvíře a my děsně vylekaně nadskakovali a utíkali, schovávali se do nejrůznějších míst po bytě, zahrabávali jsme se pod peřiny, manžel vozil malého jako na koni a já je honila nebo naopak manžel jako býk honil nás s malým, a tak pořád dokola a malý řičel smíchy. Asi dva dny na nás při hře kokrhal jako kohout a my se zas lekali, až se mi vybavilo, jak na jednom z našich výletů na malého zblízka zakokrhal kohout a on se strašně leknul. Nijak o tom kokrhání nemluvil, měla jsem to za uzavřenou věc a nejednou malý stojí na židli a mocně na nás kokrhá a my zas nadskakovali a přehrávali to strašný leknutí a malý se zase smíchy za břicho popadal. Po dvou dnech kohout zmizel.

Někdy měly naše hry podobu takových indiánských tanců kolem kuchyňského stolu, jindy jsme stáli seřazení za sebou jako auta a čekali až nám blikne zelená, semafor byl samozřejmě náš syn. Zkrátka po pár obdobných večerů plných akce a smíchu se stalo, že jsem přišli do koupelny, syn otevřel pusu a nechal si úplně v klidu vyčistit zuby. Pomohla asi také výměna kartáčku, ale to už jsme před tím několikrát zkoušeli spolu s tisíci jiných opatření, takže samo o sobě by ta výměna nepomohla. Také převlékání a odchody ven, příchody domů, řešení konfliktních situací se nám začalo dařit ve větší pohodě.

Přiznám se, že ne vždy mám dost energie na půlhodinové a někdy skoro hodinové lítání po bytě, poté co se synem trávím celý den. Někdy malému stačí si hrát jen s tatínkem a někdy stačí jen chvilka společného divočejšího hraní. Jednu dobu jsem začala malému hry odmítat častěji a trochu začala vyžadovat synovu samostatnost, víc jsem vyhledávala čas pro sebe a znovu se nám začal vracet boj se vším. Takže se snažíme synovi jeho oblíbené hry aspoň jednou denně dopřát, třeba jen na chvíli.

Mezi naše oblíbené hry patří:

Non-directive child centered play: To hrajeme nejčastěji, stále v podobném duchu, jak už jsem popsala. Když jsme venku, honičky nebo schovávačky se mění v záchranářské hry. Syn se stane kočkou a vyleze na strom, kde uvízne a volá o pomoc a já ho jako hasič zachraňuju. Stále se často honíme kolem stolu, honičky mají spoustu variant. Kupodivu dinosauří křik si sám nahradil jen za otevřenou pusu a nikdy během her, při kterých bylo vidět, že si vybíjí svou agresivitu se vůči nám doopravdy agresivně nechoval. Při honičkách má rád, když ho chytíme, nebo se nechám já chytit a obejmeme se. Jsou to vlastně pořád variace těch separačních, mocenských a kontaktních her. Sem tam se objeví i jiná témata.

Contingency play: Jak jsme trochu ubírali na nasazení při večerních hrách a jednu dobu je skoro vynechávali, začal se znovu objevovat problém s čištěním zubů. Ale většinou už teď stačí nějaká drobná hra, třeba jako, že hledám tlačítko na synově obličeji, které otvírá pusu. Takže malý zavře pusu, dá si přes ní ještě obě ruce a já podle jeho návodu zvoním na nos, ťukám na bradu, a postupně se otevírá brána z rukou, pak se malý zahihňá, otevře pusu, kartáček se změní v čistící vůz a jede vyčistit zuby.

Nonsense play: Dost rád pojmenovává v obrázkových knížkách zvířata jinak. Takže liška je kůň, žába je krokodýl a tak podobně. Pokud už zná dobře příběhy z knížek, zaměňuje rád postavy v příběhu. Např. nedávno jsem mu četla z knížky O pejskovi a kočičce pohádku O noční košilce a nechtělo se mi postavy zaměňovat, protože tím někdy příběh ztrácí smysl. Jenže pak syn zaprosil: „noční tučňák“ a to jsem se zas řechtala já, protožo pohádka O nočním tučňákovi mi přišla celkem vtipná.

Power – reversal game: synovi se líbí přetahování. Klečíme na posteli proti sobě, držíme se za ruce a chvíli se přetahujeme, dáváme do toho všechnu sílu, co máme, až já jako nemám vůbec sílu a on mě přetáhe k sobě. Teď ho baví, že se střídáme, a když se přitáhneme k sobě, vždycky se obejmeme. Nedávno bylo vidět, že malý těžce nese odchod tatínka do práce. Nevěděl, co se sebou, nepomáhala jen naše empatická reakce a vypadalo to, že jestli ho půjdu uklidňovat a obejmout, nejspíš do mě plácne, a pokud ho nechám, nejspíš po mě něco hodí. Tak jsem vyhrkla. „Chceš se jako prát?“ Vím, že mu to někdy v podobných situacích pomůže, plácáme do sebe trošku rukama, smějeme se na sebe a já se nechám přeprat. Řekl mi, že ne, že se chce přetahovat. Tak jsme se chvilinku přetahovali, až jsem se nechala přetáhnout, párkrát hru zopakovali, objali jsme se a po chvíli šli hrát jinou hru. Někdy v průběhu hry jen na odcházejícího tátu zavolal ahoj.

Polštářová bitva se u nás moc nechytla, hned se změní v zahrabávání pod peřiny. Jsme s manželem zahrabaní a voláme o pomoc a malý se nás ptá, co se stalo? A my řekneme, jsme tady zahrabaní a potřebujeme vyhrabat. Vždycky čekám, že nás vyhrabe a on na nás zaťuká, nebo si vleze k nám pod peřiny. Pak peřiny rozházíme a hrajeme znovu.

Kontaktní: Měl období, kdy měl moc rád hru Na myčku aut. Ani nevím, jak ta hra vznikla. Syn je auto a já jsem myčka. Někde stojím a on ke mně po čtyřech přijede a zaparkuje. Střídám různé typy doteků a zvuků, ťukám mu na zádíčka prsty, jako že dopadá voda ze sprchy, foukám mu na záda a do vlasů jako že vysušuju, kartáčuju atd. To je taková klidná hra a říkával si o ni sám. Bylo to v době, kdy nevydržel moc dlouho ležet a nechat se třeba masírovat nebo hladit ve vlasech. Ono i teď má rád, když doteky spojím s legračními zvuky.

Jedné hry jsem si všimla na webových stránkách Bereme hraní vážně. O malého se přetahujeme a trochu hádáme. Mám malého v náruči a manžel ho přetáhne k sobě do náruče a říká: „Můj je“ a já ho zas přetahuji k sobě a říkám: „Ne, můj je! a tak pořád dokola. Tu hru zbožňuje.

Regresivní hra: Poslední dobou jsem se trochu bavili o miminkách, nejspíš proto přišla nová hra. Malý se rodí jako dinosaurus T-rexíček z vajíčka. Z peřin si udělá hnízdo a jednou dekou se přikryje. Skořápka postupně křupne a my se nemůžeme dočkat, až se mládě vylíhne. Když se vylíhne, my říkáme, jak je krásný a roztomilý a úžasný, hned si ho já jako maminka chovám a T-rexíčkovi září oči a nejroztomileji se usmívá. Baví ho, když si přehodíme role, někdy se rodím já nebo manžel. Maminku nám vlastně nikdy dělat nechtěl. Nebo už je jako narozené miminko, pláče a my ho konejšíme. Rád se také nechá nosit jako miminko.

Symbolic play: S panáčky si moc nehraje, potřebuje asi víc prožít věci tělem. Ale jeden den jsme do úmoru hráli hru, kdy se duplo panáčkové nemohou dostat do bazénu, protože je vchod zavřený na řetěz. Spojili se mu dvě příhody v jednu, kdy delší dobu trvalo, než nám v létě otevřeli vchod pro kočárky do bazénu a nejspíš jarní příhoda s uzavřeným hřištěm na řetěz, kam několik týdnů nemohl.

Také si rád hraje na tatínka, který odchází do práce. Je tatínkem a já jsem jako on a mám být smutná a říkat věty: „Ne, nechoď do práce, mně se bude stýskat.“ Jako tatínek říkám: „Já musím, večer se uvidíme.“ Odejde a v mžiku je rozradostněný zpátky, já se raduji, že jsme zase spolu a hra se opakuje.

Co attachmentové hry přinesly nám a co by mohly přinést i dalším náhradním rodinám

Attachementové hry jsou určené pro všechny děti, ale ještě víc mi přijdou důležité pro přijaté děti. Nemyslím si, že by se spokojenost dítěte automaticky odvíjela od spokojeného naladění rodičů. Myslím si, že děti mají také své bolístky, procházejí různými složitými situacemi i obdobími. O to víc se to týká dětí v NRP, které neměly začátek života vůbec lehký, a pak i celkem běžné věci je mohou rozhodit. Já to třeba na našem synovi ve srovnání s vrstevníky vidím. Leccos je pro něj zdroj stresu. Podle autorky právě stres a prožité trauma stojí za problematickým chováním. Hry našemu synovi začaly pomáhat se stresu a napětí zbavovat a mě začaly zbavovat pocitu bezmoci, který jsem v některých situacích, obzvlášt v té koupelně:), nejednou zažila. Navíc autorka doporučuje náhradním rodičům, aby s přijatými dětmi hráli konkrétně separační, regresivní a dotykové hry. Než jsem si knížku přečetla, už jsem synovi začínala odmítat ty nekonečné schovávačky pod peřinami, v křoví, za popelnicemi:) a po přečtení knížky mi došlo, jak silnou potřebu hraní separačních her má a že to nejmenší, co pro něj mohu udělat, je si ty hry s ním hrát.

Krom toho, jak říká podtitulek, kniha slouží k řešení problematického chování dětí, a to pomocí her, smíchu a blízkosti s dítětem. To mi už samo o sobě přijde báječné, protože si myslím, že pocit blízkosti a porozumění je pro přijaté děti snad to nejdůležitější. I když jsem neměla dojem, že bychom nebyli na sebe se synem navázáni, cítím při společném hraní a chechtání ještě větší blízkost. Kniha je pro mě samozřejmě velkou inspirací, ale nehrajeme moc hry podle návodu. Hrajeme hry, které si společně vymyslíme nebo trochu pozměníme tak, aby nám bylo spolu dobře. Skrz hry mi syn ukazuje, co potřebuje a sám si začal hraním některých typů her pomáhat. Když jsem se ho dřív nespokojeného a navztekaného ptala, co potřebuje nebo jak mu moh pomoc, nedokázal mi odpovědět, ale skrz hru se většinou domluvíme. Kniha nám zkrátka přinesla víc hravosti, pohody, dobré nálady a určitě z někerých konfliktních situací odcházíme posíleni, protože jsme našli společné hravé řešení. Neznamená to, že to zvládneme vždycky, ale věřím, že čím víc pozitivních společných chvil zažijeme, tím pevnější náš vztah bude. A je moc krásné vidět, jak si syn užívá to společné nespoutané, naplňující a léčivé hraní.

Kniha právě vychází v češtině pod názvem: Hry šťastného dětství – Jak řešit problémové chování dětí hravě, s humorem a ve vzájemném napojení

Odkaz na webové stránky autorky.

Odkaz na stránky Bereme hraní vážněLéčivé hraní, na kterých je k vidění krátké video o jedné attachement hře a plno dalších herních tipů a informací o hře.

První díl článku najdete zde.

Aktivity projektu Budeme rodinou náhradní! Získání nových náhradních rodičů, podpora rodin se svěřenými dětmi, jsou podpořeny z dotačního programu Rodina.
Rubriky