Moje cesta ke knize
Než jsem šla na mateřskou, pracovala jsem ve školce a uvažovala jsem o krátkodobém výcviku v terapii hrou. Výcvik byl určen i pro pedagogy, ale nakonec pro mě nebyl, protože mezi požadavky bylo vyšší vzdělání, než mám já. Zanedlouho jsem se stala maminkou 3 měsíčního miminka a měla jsme plnou hlavu jiných starostí. Jak malý rostl, občas jsem si říkala, že bych si ráda našla nějaké hlubší informace o hře, ale stále nějak nebyl čas.
Když s malým přišlo první složitější období, natrefila jsem na blog Dobré rodiny a dočetla se spoustu užitečných informací. Začala jsem chodit do Dobré rodiny na kluby pro náhradní rodiče a pochopila jsem, že některé projevy malého nejsou tak úplně neobvyklé pro děti v NRP.
Přišlo mi důležité hledat důvody, které se skrývají za projevy chování a hledat laskavou cestu k malému, ale i přesto jsem ne vždy dokázala rozpoznat, co se s ním děje. I když jsem se snažila, co to šlo, komunikace nám vázla a já se znovu rozpomněla na terapii hrou. Říkala jsem si, že hra přece musí být univerzálním jazykem pro všechny děti a začala jsem hledat nějaké informace. Zanedlouho mi kamarádka poslala odkaz na web stránky Bereme hraní vážně a Léčivé hraní, které obsahují spoustu informací o hře včetně videosemináře, který vytvořili autoři webových stránek. Videoseminář je sestaven z několika zdrojů a jedním z nich je kniha Attachement play. Ráda se dostávám ke kořenům věcí, takže jsem si nekoupila seminář, ale knížku.
Když jsem se do knížky začetla, přišlo mi, jako bych držela v ruce jeden z důležitých dílů puzzle toho nej rodičovství pro našeho syna:)
O KNIZE Attachement play od autorky Aletha J. Solter
Co jsou vlastně atachementové hry?
Tak jak se v knize píše: Jsou to hry, které posilují vztah s dítětem, mohou být iniciovány dítětem nebo rodičem, mohou se hrát kdykoli a kdekoli, zahrnují mnoho známých her, není potřeba žádné speciální vybabení a často se u nich rodič s dítětem nasmějí. Ten smích je důležitý, protože podle autorky knihy je smích jeden ze způsobů, jak se zbavit napětí a stresu.
Hry jsou určené pro děti od narození do cca 12 let
Za zmínku určitě stojí i průvodce hraním pro rodiče:
Nechte se dětmi vést a buďte flexibilní. Vyvarujte se poučování nebo opravování dětí. Vyvarujte se interpretace nebo analýzy hry vašeho dítěte. Pokud se vaše dítě směje, jste pravděpodobně na správné cestě. Vyvarujte se lochtání dítěte. Neposmívejte se dítěti. Nehrajte tyto hry s dítětem, pokud pláče. Vyhledejte profesionální pomoc, pokud dítě zažije vážné trauma. Nebojte se dítěti říct, že teď si hrát nechcete.
DĚLENÍ HER
Krásná je první věta hned v úvodu knihy:
Věděli jste, že vedení dětí k disciplíně nemusí být vždy vážné, stresující, únavné, frustrující a že můžete mnoho výchovných problémů vyřešit pomocí několika typů her?
Tady jsou typy her:
Nondirective child-centered play: volná hra dítěte, do které rodič vstupuje jen na vyzvání a nechá se řídit dítětem. Většinou se ve hře rychle objeví to, co dítě prožívá nebo co ho trápí. Autorka doporučuje najít si na každé dítě doma čas minimálně půl hodiny týdně, ale lepší je půl hodiny denně. K tomuto typu hry doporučuje mít vybavení, které asi všichni doma máme. Jsou to různé panenky, figurky, zvířátka, auta, domeček pro panenky, kostky, modelína a další výtvarné potřeby.
Symbolic play with specific props or themes: hra s figurkami a předměty na vybrané téma. Je to hra, při které můžete přehrávat situace, o kterých víte, že vaše dítě nějak zasáhlo. Třeba když na malé dítě vyskočí znenadání pes a ono se hodně lekne, a pak se začne bát i ostatních psů. Je možné pak přinést dítěti plyšového pejska nebo se jako rodič stát pejskem a společně blbnout, štěkat, skákat a lekat se, měnit si role. Pokud se dítě začne smát, zbavuje se tak strachu a stresu, který vyvolal konkrétní pejsek a postupně se tak zbavuje strachu ze psů, který takový zážitek vyvolal.
Contingency play: hra, při které rodič na signál dítěte reaguje nějakou předvídatelnou legráckou. Chování rodiče je závislé na chování dítěte. Např. Když vás dítě polechtá na pravé tváři, zachechtáte se, když na levé tváři, zamračíte se. Tento typ hry posiluje pocit důvěry, přijetí, předvídatelnosti. Smích vyvolaný touto hrou pomáhá zmírnit napětí, úzkost, pocit bezmoci a ztráty kontroly nad situací, třeba pokud dojde k nějakým nepředvídatelným změnám v životě dítěte nebo dokonce i k traumatické události. Do této kategorie patří také různé imitující hry. Dají se hrát už s velmi malými dětmi, které začínají žvatlat, když rodič po dítěti žvatlání opakuje.
Nonsense play: hra, při které se rodič nebo dítě chová záměrně hloupě, dělá legrační chyby, zveličuje emoce nebo konflikt. Dost často tento typ hry hrají děti samy od sebe, když si např. oblékají kalhoty na hlavu, v básničce zaměňují slova, dávají dílek puzzlí na špatné místo a u toho se smějí. Smíchem se zbavují napětí, které mohlo být vyvoláno jen tím, že nebylo lehké se naučit novou dovednost. Hry mohou pomoc dětem, které se bojí udělat chybu. Také tento typ hry může pomoc se zbavit konkrétního strachu. Např. když se vaše dítě bojí hada, můžete oba předstírat, že se moc bojíte zvuku „S“
Separation games: hry, při kterých se rodič a dítě navzájem schovávají a shledávají. Je to třeba klasická hra na schovávanou nebo takovéto „kuk“, která se hraje s batolaty. Také různé honičky. Hra může pomoc dětem, které procházejí vývojovým separačním traumatem, jen se musí hrát opatrně, schovat se jen na chviličku. Také hru ocení děti, které nesou hůř odloučení, když jsou ve školce nebo škole. Také je určena dětem, které zažily separační trauma.
Regression games: hry, při kterých se dítě chová jako by bylo mladší. Tyto hry jsou důležité jak pro propojení s dítětem, tak také pomáhají uzdravovot. Často se děti při těchto hrách hihňají, ale jsou terapeutické i bez smíchu. Většinou je rády hrají děti ve věku mezi 3 – 6 lety, mohou je hrát i starší děti. Často je mají potřebu hrát děti, kterým se narodil sourozenec nebo děti, které poskočily ve svém vývoji. Regresivními hrami se vrací do období, které dobře znají a cítí se v něm jistě. Adoptivním rodičům je doporučeno tyto hry iniciovat.
Acitivities with body contact: hry, které zahrnují fyzický kontakt. Třeba dobře známá hra s malými dětmi Takhle jedou páni. Společná radost ze vzájemného fyzického kontaktu, který respektuje hranice dítěte, posiluje zdravou vazbu mezi dítětem a rodičem. Když dítě vnímá, že je rádo pochováno, vnímá, že i jeho tělo je přijímáno. Dotek potřebujeme pro správný emocionální i fyzický vývoj.
Power-reversal games: hry, při kterých rodič předstírá, že je slabý, vystrašený, nemotorný, hloupý, naštvaný. Je to taková rozšířená „contingency“ hra. Mezi tyto hry patří klasická polštářová bitva, při které rodič předstírá, že ho dítě polštářem zasáhlo tak silně, až se svalí na zem. Nebo se rodič nechá dítětem zahrabat pod peřiny, uvěznit v imaginární kleci. Někteří rodiče se bojí, že tyto hry zvýší agresivní chování dětí, ale opak je pravdou. Je to proto, že děti dostanou příležitost se zbavit bolavých emocí, zloby, frustrací a úzkosti, která pramení z pocitu bezmoci. Děti se cítí bezmocné už jen proto, že jsou menší a slabší než dospělý. Hry pomáhají také dětem, které zažily příliš autoritativní výchovu nebo dokonce týrání a zneužívání.
Cooperative games and activities: hry podporující spolupráci. Může to být třeba obyčejná hra, kdy spolu rodič a dítě staví věž z kostek nebo se starším dítětem společně vymýšlí příběh. Také to může být společné vaření. Je možné upravit pravidla stolních her nebo sportovních aktivit, tak aby nebyla hra soutěživá, ale zaměřená víc na spolupráci. Všechny tyto aktivity posilují vztah s dítětem.
Další část kníhy je také o tom, jak pomocí již zmíněných typů her je možné se vyrovnat se složitějším obdobím jako je: narození sourozence, rozvod rodičů, přírodní katastrofa a terorismus, vážná nemoc, dopravní nehoda, hospitalizace, stres ze školy, fobie a úzkosti, stres vyvolaný rodičovskou zlobou, příprava na složité události a také, jak pomocí her hojit porodní trauma a separační trauma.
Další část knihy je věnována hrám, které mohou pomoci s problémy jako je: získání dítěte ke spolupráci, nastavování hranic, trénink na nočník, používání vulgárních slov, zlost a agresivita, sourozenecká rivalita, lhaní, podvádění a krádeže, domací úkoly a ukládání k spánku.
Autorka knihy Aletha J. Solter je švýcarsko-americká psycholožka, která je uznávanou odbornicí v oblasti attachementu, traumatu a výchovy bez trestů a odměn. Autorka staví na poznatcích z terapie hrou a teorie attachementu a informace jsou psané tak, aby byly hry srozumitelné a využitelné pro každého. Autorka v knize uvádí hodně příkladů ze své praxe i rodinného života.
