Některé děti, které přichází do náhradní rodiny si toho zažily mnoho těžkého. Vzpomínáte si na silný příběh Natálky a je jí úžasné, léčivé pěstounské maminky Martiny? Pokud ne můžete si ho celý přečíst zde.

Martina se s námi podělila o jednu velmi silnou situaci, hru, pomocí které si Natálka mohla odžít zase kousek svého životního příběhu. Mnoho dětí, které vyrůstají v náhradních rodinách, si podobnou hru přehrávají. Někdy lezou mamince za tričko a chtějí, aby je porodila, jindy pod peřinu a chtějí přehrát celou scénku porodu. Např. „Pan doktor už vidí hlavičku, už je venku. To je ale nádherná holčička, jsem tak šťastná maminka, že se mi narodila. A teď už se o ni budu stále starat.“ A pak maminka děťátko hladí, kolíbá, zpívá mu, může dítě krmit ze savičky (i když dítě už savičku dávno nepoužívá). Dítě se vrací do mladšího věku a hraje si na miminko. Tím si často doplňuje to, co mu bylo kdysi upřeno. 

Děti tyto hry přehrávají, přestože vědí, že je maminka neporodila, ale porodila je jiná maminka. Není potřeba jim to při těchto hrách připomínat. Nejde o popírání pravdy, ale o potřebu dítěte doplnit si do svého složitého příběhu „oslí můstek“, který příběh trochu zjednoduší a dítě uklidní. Někdy se dítě k těmto hrám vrací občas, jindy je přehrává každý den řadu měsíců. Není potřeba tyto hry aktivně vyvolávat ze strany rodičů, ale ani se strachovat, když dítě tuto hru hraje stále dokola. Dítě nevědomě našlo cestu, jak se ubezpečovat o tom, že toto je maminka, která ho nikdy neopustí a velmi ho miluje. Pro dítě i pro maminku jsou to velmi cenné okamžiky, kdy se na sebe vyladí a dítě vnímá naprosté bezpečí.

Natálčin třetí rok pobytu se mnou a s mými dětmi byl rozhodně pestrý. Napolo zakořeněná drobnými kořínky, a přitom vzdorující, trucovitá, hádající se osůbka, která mi roste před očima. Desetiletá slečna, co si konečně hraje s panenkami. To je Natálka.  V létě začala naše nová hra.

„Mami, jakože mě najdeš.“
„Hm, jak najdu?“ Nechápala jsem.
„No, jakože mě najdeš a necháš si mě. Já se schovám pod peřinu a ty mě hledej.“ 

Moc se mi do toho nechtělo. Byla jsem unavená, chtěla jsem vlézt do postele a spát. Ty její hry byly o tom, co mám udělat a neudělat, příkazy a rozkazy, a vždy to končilo konfliktem. 

„Dnes už ne, zítra, jdeme spát. „Ne, prosím, mami.“ „Dobře, ale bude to podle mě, a nebudeš pak na mě ječet.“ 
Slíbila mi hory doly, jako ostatně vždycky. Schovala se pod peřinu a začala plakat, jako miminko.

A já hledala, tady není, v koupelně není, pod postelí není, ve skříni není…  Najednou zakvílela z pod peřiny. „Já jsem vyhozená tady ve křoví.“ „Proč ve křoví?“ „To mě tu vyhodila zlá máma, jako bordel“ Zaječela a vylítla z postele. 

Sevřelo se mi srdce, je to zase tady! Stála tam, desetiletá, a přesto miminko, které bylo opuštěno. Desetiletá, vzdorující, pubertální, a přesto miminko s jizvami na srdci, tak hlubokými, jak jen mohou být. Čekala tiše, připravená k útoku na mě. Byl to zlomek vteřiny. 

Říkám: „Takové krásné miminko, pojď ke mně, já si tě vezmu a budu tvoje maminka! Nikdy už tě neopustím. Nikdy tě do křoví nevyhodím! “ 

Situace zvládnuta a tak se krmilo, strojilo, balilo do nových věcí a všechno jen jako, a houpalo a hladilo. Oči jí zářily.
Když konečně šla spát, povídá: „To je dobře, že jsi mě v tom křoví našla, mami.“
A já byla šťastná, že její oči jsou bez smutku, zloby, že září tak jasně, jak to jen jde.