Mezi náhradními rodiči se velmi často skloňuje otázka, co je ono terapeutické rodičovství vlastně zač? A hlavně, jak v praxi konkrétně vypadá? To, že byly naše děti na začátku života v různé míře zraněny nebo traumatizovány, tak nějak ze školení i reakcí našich dětí všichni tušíme. Co ale konkrétně tyto děti prožívaly – co cítily, vnímaly, slyšely, to si úplně přesně představit nedokážeme. Nakolik odlišně se díky tomu vyvíjel jejich mozek? Nakolik odlišně díky tomu vnímají svůj život, své okolí a reakce svých nejbližších? To opravdu netušíme. Možná proto ani tak nějak nevíme, jak v různých situacích dobře a hlavně léčivě reagovat.

Moc mě proto potěšila možnost sdílet s Vámi příběh jedné úžasné pěstounské maminky. Pěstounky, jejíž holčička Natálka si v prvních letech svého života zažila mnoho traumatizujících událostí, a jejíž start do života byl opravdu velmi těžký. O to víc je úžasné vidět a celkově vnímat, jak se této pěstounské mamince daří holčičku léčil správným přístupem za pomoci zmíněného terapeutického rodičovství.

Martino, vím, že pro většinu náhradních rodičů je těžké si představit co to vlastně přesně znamená, pokud se řekne, že dítě má poruchu attachmentu (citové vazby). Na příběhu Vaší holčičky, myslím, můžeme pochopit mnoho..

Na začátek je třeba říct, co se v mozku právě narozeného dítěte děje, pokud je vše v pořádku. Maminka se na miminko těší a po porodu se o něj láskyplně stará, chová ho, krmí a zahrnuje ho podněty přesně tak, jak to miminko potřebuje. A při všech těchto činnostech s ním opakovaně navazuje oční kontakt.

Miminko má už před porodem vytvořenou základní strukturu mozku, která obsahuje tzv. neurony (nervové buňky), které spolu zatím ale nejsou ve většině případů propojeny. Propojení mezi těmito buňkami vzniká postupně po porodu v prvních dnech, týdnech a měsících života. Velmi klíčová je zde právě ta láskyplná péče, kdy miminko reaguje na podněty od jedné pečující osoby, kterou vnímá všemi smysly a reaguje na její vůni, úsměv, hlas… Když maminka vezme své miminko do náruče a naváže s ním oční kontakt, tak právě v tu chvíli vznikají miliony a miliardy těchto důležitých spojů mezi neurony. A právě takhle nějak probíhá zdravý vývoj mozku. Miminko se díky tomu správně vyvíjí a kromě jiného se učí vnímat a chápat svět kolem sebe a také pocity své a svého okolí.

Jenže u Vaší holčičky to bylo úplně jinak…

Bohužel. Představte si, že se narodí malé miminko, o které se v porodnici maminka tak nějak stará a za dva dny ji propustí i s miminkem domů. Jenže maminka je závislá a víc než miminko ji zajímá, kde a jak si obstarat další dávku drogy. Takže miminko občas nakrmí a pak ho na dlouhou dobu odloží do postýlky. V postýlce tráví miminko celé dny samo, bez dalších vjemů. Miminko se velmi rychle naučí, že nemá cenu plakat, protože ať pláče nebo ne, maminka nereaguje. A to ani pokud má hlad, nebo cítí jiné nepohodlí – maminky ani nikoho jiného se totiž nedovolá.

Miminko leží na zádech v postýlce celé dny a noci bez dalších podnětů, takže jeho vývoj začne během času stagnovat a opožďovat se. Nepase koníčky, neusmívá se, neotáčí se na bříško, prostě jen leží celé dny, týdny a měsíce.

Tím, že se nijak nevyvíjí vztah s pečující osobou (mámou), nevyvíjí se ani miminko, které zůstává mentálně, ale dlouho i fyzicky, na úrovni novorozence. Nemá pocit, že by mělo plakat kvůli tomu, že má hlad, že potřebuje přebalit, nebo kvůli čemukoliv jinému. Takže u takového miminka vzniká naprostý deficit úplně ve všech směrech, které Vás jen napadnou.

Mozek se takovému miminku přepne do režimu ,,boje o přežití”, takže je vlastně permanentně v obrovském ve stresu. A ve stresu se člověk těžko učí nové věci… Ono to miminko vlastně ani nemá kapacitu na to zkoušet nové pohyby, učit se, zkoumat okolí. Mozek prostě stagnuje. Moje Natálka takhle ležela do celého roku a půl. Potom se začala pohybovat tím způsobem, že se posadila a seděla v tom ohraničeném prostoru postýlky a dál nic. Nevyvíjely se jí svaly, žádné další pohyby prostě nezkoušela a seděla takhle v té postýlce až do svých třech let.

Celou dobu si nikdo nevšiml, že je Natálka zanedbávaná?

Ony se s maminkou dost často stěhovaly z ubytovny na ubytovnu, takže kolem holčičky se stále měnili lidé. Hlavně ona vůbec neplakala, nevydávala žádné zvuky, takže dost často nikdo ani nevěděl, že v tom pokoji je také nějaké dítě. Prostě seděla v postýlce a usmívala se. Usmívala se proto, že dávno zjistila, že jediné, co funguje na přitažení jakékoliv pozornosti k její osobě není pláč, ale právě úsměv. Takže pokud ji přece jen někdo zahlédl, tak se zdálo, že vidí klidné, spokojené, usmívající se dítě, které rozhodně nepláče a nijak nestrádá. Sedělo v postýlce a bylo hodné. Takže nikdo neměl pocit, že by se mělo něco řešit.

Z toho mě mrazí. V hlavě mi běží, jak moc je ve většinové společnosti zakořeněná představa, jak je bezva mít hodné dítě. Hodné ve smyslu neplačící, usmívající se, ale také dítě, které nic nepotřebuje, nechce a ideálně jen jí a spí.

Ano. Příběh pokračoval dál tak, že holčičku během času hlídali různí lidé – kamarádi a příbuzní maminky. Natálka se naučila každou takovou situaci využít ve svůj prospěch. Naučila se ovlivňovat všechny dospělé kolem sebe pomocí toho krásného úsměvu, všechno jen proto, aby získala jídlo a trochu pozornosti. Takže z ní postupně rostlo prázdné nic, které umí jen manipulovat s okolím, protože takhle má po všech těch životních zkušenostech nastavený mozek, který jede stále v režimu boje o přežití. Uvnitř nenajdete žádný cit, žádnou empatii, je to dítě, které je odhodláno přežít za každou cenu. A jeho přežití za každou cenu znamená manipulaci. U nás to bylo ještě tak, že v tomto konkrétním případě bylo také podezření na týrání a zneužívání. Dítě pak udělá všechno, opravdu všechno, za kousek jídla a jakoukoliv pozornost, a to většinou pozornost negativní.

Druhý díl najdete zde

Třetí díl najdet zde

Čtvrtý díl najdete zde

Pátý díl najdete zde

Šestý díl najdete zde

Sedmý díl najdete zde

Osmý díl najdete zde

Devátý díl najdete zde