Jen pár měsíců v kojeneckém ústavu stačí, abychom dítěti navždycky ublížili

Už dnes ve 21 hodin bude ČT2 v rámci cyklu Český žurnál vysílat autorský dokument Lindy Jablonské V nejlepším zájmu dítěte (podívejte se na film tady). Srovnává příběhy dvou dětí – jedno putuje z porodnice k přechodné pěstounce, druhé do kojeneckého ústavu v Mostě.

Film jsme měli možnost na jeho pražské premiéře vidět a jako organizace věnující se podpoře náhradní rodinné péče jednoznačně vítáme, že se o tématu mluví. Rádi bychom ale téma zasadili do kontextu a podtrhli to úplně nejdůležitější, co se do filmu tak úplně nevešlo – že ústavní péče na dětech zanechává na dětech těžké a nenapravitelné následky. Velmi závažné je, že potřeby ohrožených dětí nerespektují zaměstnanci kojeneckého ústavu, kteří by naopak měli jako odborníci děti chránit.

{slider title=“Příběh adoptivních rodičů, kteří si přivezli dítě z kojeneckého ústavu“ open=“false“ class=“icon“}
„Když si rodiče přivezli z kojeneckého ústavu devítiměsíční holčičku, vůbec nevyžadovala fyzický kontakt, naopak odmítala jej. Rodičům to bylo divné, malé děti se přece rády tulí a nechávají chovat… Při pláči se navíc holčička kousala do prstíků tak silně, až jí z nich někdy začala téct krev.

Divné bylo i to, že jejich dcera spala mnohem více, než je v jejím věku běžné – prospala totiž až dvacet hodin denně! Lékař zjistil hned dvě příčiny, první byl nedostatek železa v krvi. Druhou příčinou bylo psychické rozpoložení maličké. Šlo o obranný mechanismus, který si vyvinula v kojeneckém ústavu – ve spánku se cítila v bezpečí.

Problémy se spaním časem odezněly, ale ty, které se týkaly sebepoškozování bohužel naopak gradovaly. Maličká si často rozdrápala pusinku nebo ručičky až do krve. Tulení nepřicházelo v úvahu, to pak vztekle kopala kolem sebe. Zoufalí rodiče v této době vyhledali pomoc psychologa a následně také psychiatra.“

Takhle na svém blogu Adopce do naha popsala následky ústavní péče adoptivní maminka Jitka Brabcová. Nejde o žádný extrémní příklad, podobných příběhů jsou bohužel tisíce.

{/sliders}

Děti z ústavů se umí spolehnout jenom samy na sebe

Děti v kojeneckém ústavu, které zachycuje film, možná vypadají navenek stejně jako děti vyrůstající v běžných rodinách. To podstatné ale zůstává neviditelné.

Je jim jenom pár měsíců, ale už vědí, že na dospělé se nemůžou spolehnout. Cítí strach, protože dospělí tu nejsou od toho, aby je chránili, milovali je a pečovali o ně. Dospělí jsou v očích dětí ti, kdo je nechávají vyplakat, když něco potřebují, ti, kteří chodí v bílém nemocničním oblečení, ti, kteří jim strkají hračku, když místo toho chtějí pochovat, ti, kteří jim dávají najíst, když přijdou z kuchyně lahvičky – a ne když jíst chtějí a potřebují. (Více v našich článcích: Pobyt v ústavu je pro malá miminka fatální a Citová bolest probíhá v mozku na stejném místě jako ta fyzická.)

{slider title=“Pohled náhradní mámy“ open=“false“ class=“icon“}
„Naše dcera strávila v kojeneckém ústavu jen tři měsíce. Následky to na ní ale zanechalo obrovské. Její první slovo, které se nám ve tři čtvrtě roce snažila vehementně vysvětlit, bylo SAMA…,“ vzpomíná adoptivní maminka A. S. „Celé dětství měla dcera tendence o nás pečovat, převzít roli rodičů, mít všechno pod kontrolou, nespoléhat na druhé, ale jen sama na sebe. Většina rodičů učí dítě samostatnosti. My jsme naši dceru museli učit naprosto opačné dovednosti – dovolit nám, abychom mohli pečovat my o ni,“ říká náhradní maminka.

{/sliders}

Na svět přichází děti bezmocné, potřebují naši 100% pozornost

Pro vývoj dítěte je jeho počáteční zkušenost opravdu naprosto zásadní. Dnes už bezpečně víme, že to, co se naučíme v prvních měsících a letech svého života, nás ovlivňuje celý život. Souvisí to s prudkým vývojem, jakým prochází náš mozek. A pro ten je zásadní, jestli u sebe máme jednu blízkou osobu, která reaguje na naše potřeby – potřebu jíst, pít, pomazlit se, přisunout hračku nebo třeba přebalit.

Děti v ústavech takovou osobu nemají. O jednu tetu se musí dělit s několika dalšími dětmi. Představte si, že jste doma s novorozencem, přijde vaše kamarádka a dá vám na hlídání svého novorozence. A pak přijde se svým novorozencem druhá kamarádka a třetí a čtvrtá… Většina lidí se při takové představě zpotí. Věnovat pozornost více malým dětem najednou prostě nejde. Jednoduše máme jen dvě uši, dvě oči, dvě ruce. Stejně tak tety v ústavech. Ani kdyby se přetrhly, nemohou najednou jednomu dítěti zpívat, druhé přebalovat, třetí krmit, čtvrtému podávat hračku a páté utěšovat, protože se špatně vyspinkalo.

Malé děti přicházejí na svět bezmocné a potřebují naši 100% pozornost. Pro většinu z nás je to jasná věc a při péči o dítě se nám zdá, že pro své dítě děláme něco úplně běžného. Je přece normální, že k dítěti jdeme, když brečí! Díky tomu ale předáváme dítěti obrovský dar. Jeho mozek se rozvíjí správně. Dítě cítí klid, bezpečí, lásku. City, které děti v kojeneckých ústavech neznají. A city, které dětem z ústavů budou chybět i v dospělosti…

Nenechme se zmást barevnými stěnami a hračkami. Zaměstnanci kojeneckého ústavu nejsou odborníci

Ve filmu několikrát zazní, že děti se v ústavu mají dobře. Žijí přece v nově opravené budově, díky sponzorům mají mraky hraček, chodí na krásnou velkou zahradu a stará se o ně školený zdravotnický personál!

Kdyby ale byli zaměstnanci ústavu opravdovými odborníky, věděli by, že ústavní péče zanechává na dětech těžké a trvalé následky. Myslet si, že dítě potřebuje jen jídlo, hračky a zahradu, je návrat do doby dávno minulé. Základní a naprosto zásadní potřebou malého dítěte je především jedna blízká pečující osoba. Ve filmu je záběr, kdy dítě stojí právě na té krásné zahradě a je obklopené hračkami. Přesto ze všech sil natahuje ruku po psychologovi, který se na děti přišel podívat. Zoufale touží po lidské pozornosti. Té se mu ale nedostane.

{slider title=“Obrovské zbytečné náklady“ open=“false“ class=“icon“}
Vloni byl mostecký kojenecký ústav zateplen – náklady vyšplhaly na osm milionů. Měsíční pobyt jednoho dítěte stojí další obrovskou sumu – 47 tisíc (dle údajů MPSV a ombudsmanky). Do následků ústavní péče bude společnost investovat ještě mnohokrát – lidé, kteří prošli ústavní péčí, daleko častěji končí ve vězení, nemají zaměstnání, jsou závislí na sociálních dávkách, ohrožuje je bezdomovectví nebo jejich děti častěji končí v ústavech. Obrovské jsou také náklady na potřebné terapie. Ani z ekonomického hlediska tedy nedává ústavní péče žádný smysl.

Ústavy mnohdy sponzory lákají, aby „přispěli na děti“. Děti ale nepotřebují investice do nové fasády nebo hračky. Potřebují rodiče.

{/sliders}

Nesmíme podléhat osobním dojmům, malé děti se samy bránit nemohou

V dokumentu je zřetelně ukázáno, že děti nechrání řada z těch, kteří s nimi celý svůj profesní život pracují. Tety, psycholog ani ředitelka kojeneckého ústavu nerozumí základům moderní vývojové psychologie, stejně tak předseda společnosti sociální pediatrie. Stále se objevují případy, kdy selhává sociálka (OSPOD) a především soud. Proti zájmům dítěte jde i řada politiků.

Sestřička v kojeneckém ústavu říká, že ví, že se v poslední době mluví o nevhodnosti ústavní péče. Ale smířlivě dodává, že ona si tedy nemyslí, že by dětem v ústavu něco chybělo… Popírá tak vědecké studie z posledních desítek let.

{slider title=“Toxické výrobky se neprodávají, ale stovky dětí končí v kojeňácích“ open=“false“ class=“icon“}
Představte si, že by se prodavačce dostal do ruky výrobek, který je toxický. Prodavačka by to věděla, měla by v ruce závěry laboratoří, které jednoznačně potvrdily, že výrobek lidem škodí. Je nemyslitelné, že by nad tím mávla rukou, výrobek by prodávala dál a ještě by zákazníkům tvrdila, že ona si nemyslí, že by byl nějak škodlivý. Stres, který děti zažívají v kojeneckých ústavech, protože nejsou uspokojovány jejich potřeby, je pro jejich mozek také vysoce toxický. Přesto bylo loni do kojeneckých ústavů přijato 1666 dětí.

{/sliders}

Nebezpečně mnoho lidí podléhá osobním dojmům namísto respektování a aktivního zájmu o závěry vědeckých studií a zájmu o skutečné potřeby ohrožených dětí.

Malé děti svá práva hájit neumí. Musíme to proto bezpečně umět my dospělí.