Ve čtvrtek 19. května vyšel v Mladé frontě DNES v rubrice Názory komentář paní psycholožky Bohumily Vokáčové k pěstounské péči. Velmi vítáme to, že paní Vokáčovou tato oblast zajímá a že chce (stejně jako my) hájit nejlepší zájem dítěte.
Chtěli bychom ale reagovat na několik tvrzení paní psycholožky. Je naprosto správné a velmi důležité upozorňovat na možná rizika spojená s náhradní rodinnou péčí. Obavy, o nichž paní Vokáčová píše, se ale zatím nenaplňují, a to nejen podle našich zkušeností, ale i podle průzkumů a oficiálních statistik.
Velmi rádi s kýmkoliv povedeme diskusi založenou na faktech. Pojďme se na ně podívat.
(Naše komentáře jsou uvedeny modře.)
Státní investice do citů (Bohumila Vokáčová, psycholožka)
Stát chce být projektantem citového života budoucí generace. Z jeho plánů se však vytrácí ověřená tradice, odbornost i zájem dětí.
Tatínkové dostanou týdenní dovolenou po narození dítěte, schválila vláda. Aby s ním prý mohli navázat citový vztah. Státní instituce prý objevily prameny, ze kterých prýští citové základy budoucí civilizace. Jestli to schválí parlament a podepíše prezident, nastartuje se podle jejich plánu za pakatel – maximálně 800 milionů korun ročně – citový zázrak. Alespoň tak by měl výsledek této státní investice vypadat.
Myšlenka, že se stát musí postarat i o to, aby nastartoval citový život mezi otcem a dítětem, se podobá aktuální novince v oblasti péče o děti vyrůstající mimo biologickou rodinu. Pro obohacení systému náhradní rodinné péče byla vygenerována funkce pěstounů na přechodnou dobu, kteří se za dvacet tisíc měsíčně, nejdéle však po dobu jednoho roku, budou snažit nastartovat nebo restartovat citový život ohroženého nebo psychicky poškozeného dítěte. Děti bez rodičů – většinou odebrané z těžce nefunkčních rodin nebo opuštěné – mají v péči přechodných pěstounů dostávat citový základ na celý život. Tato chvályhodná myšlenka by však musela pokračovat tím, co v zemích českých většinou pokulhává, reálnými podmínkami a skutky.
Zhruba 70 % dětí, které jsou umístěny do péče přechodných pěstounů, přichází ve věku do jednoho roku. Tato doba je pro citový vývoj dětí skutečně klíčová. Zkušenosti, které miminka získají ve svých prvních měsících, se otisknou do jejich celého života. Pokud není jejich schopnost navazování citových pout rozvíjena v raném dětství, budou narážet na problémy s navazováním přátelských nebo partnerských vztahů už napořád (o navazování pout, attachmentu, více zde).
Institut přechodné pěstounské péče je v zákoně č. 359/1999, o sociálně-právní ochraně dětí, od 1. června 2006, a tak už nemůžeme mluvit o aktuální novince. Před třemi a půl lety, 1. ledna 2013, pak vstoupila v platnost novela zákona, která zásadně přispěla k rozvoji pěstounské péče na přechodnou dobu, když přesněji stanovila podmínky její realizace. Přechodní pěstouni ale fungovali již před touto novelou. Dnes se tak už kdokoliv (včetně MPSV) může na poli přechodné pěstounské péče opřít o dlouholeté zkušenosti a také relevantní průzkumy a statistiky.
Má to totiž jeden velký háček. Pěstouni na přechodnou dobu, kteří se mohou o dítě starat několik měsíců, ale maximálně jeden rok, by měli být automaticky vystřídáni trvalou pěstounskou rodinou, která bude mezitím získána a připravena. A zde je dítě chyceno na další háček – trvalí pěstouni nejsou. Trvalí pěstouni by si totiž museli vzít alespoň tři děti, aby dosáhli na částku, kterou pobírá pěstoun krátkodobý. Takže zájem o tuto péči strmě klesá a šance navázat na citový základ, který dítě získalo od přechodných pěstounů, nabývá záporných hodnot. Kam citově nastartované děti půjdou po vypršení krátkodobé pěstounské péče, až nový zákon striktně omezí pobyt v dětských domovech, nikdo neví. Dětem nezbude než si vytáhnout klíček od zapalování a zaparkovat svoje city hluboko, kam na ně už nikdy ani ony samy nedosáhnou.
Souhlasíme s paní psycholožkou, že z přechodné péče by měly děti odcházet do definitivní rodiny. A máme radost, že se tak skutečně děje. U drtivé většiny dětí se během pobytu u přechodných pěstounů situace trvale vyřeší. Dítě se tedy v přechodné pěstounské péči naučí tvořit vztahy a ty se potom citlivě překlápějí během procesu předávání dítěte do definitivní rodiny. Definitivní rodina ovšem pro tyto děti nemusí být (a skutečně není) jen rodina pěstounská. V loňském průzkumu organizace Lumos provedeném mezi téměř polovinou všech tehdejších pěstounů na přechodnou dobu se ukázalo, že 49 % dětí odešlo do adopce, 26 % do dlouhodobé pěstounské péče a 23 % do péče biologické rodiny. Jen u 1,5 % dětí se nepodařilo najít trvalou rodinu a byly z přechodné pěstounské péče předány do dětského domova nebo kojeneckého ústavu.
Přechodná pěstounská péče řeší akutní situaci dítěte. Jakmile se dítě do přechodné péče dostane, hned se pro něj začíná hledat dlouhodobé řešení. Není to tak, že by dítě bylo rok u přechodných pěstounů a pak, jen kvůli tomu, že vypršela zákonná lhůta, by se narychlo vymýšlelo, co s ním dál. Každému dítěti je pracovníky orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) vytvořený individuální plán ochrany dítěte (IPOD) a ihned se začínají souběžně hledat řešení pro všechny možné scénáře dalšího příběhu dítěte.
Není pravda, že by zájem o dlouhodobou pěstounskou péči „strmě klesal“, dokonce ani že by klesal. Dlouhodobých pěstounů přibývá, k poslednímu prosinci 2015 jich podle údajů MPSV bylo 10 467, zatímco v roce 2010 celkem 8 504. Přesto dlouhodobých pěstounů stále není dostatek, a proto stále probíhá jejich intenzivní vyhledávání.
Stát chce být projektantem citového života budoucí generace. V kancelářích ministerstva práce a sociálních věcí se zřejmě rodí vývojový „zázrak“. A nápadně se podobá tomu, když socialističtí konstruktéři světlých zítřků od Vítězného února až po sametovou revoluci lákali do práce matky sotva narozených kojenců slovy, že jedině kolektivní zařízení – jesle – může správně vychovat kolektivního socialistického člověka. K obezřetnosti vůči náboru nových pěstounů nabádá i zaručená informace, že pěstounskou péči jako zaměstnání nabízejí pracovnice úřadů práce dlouhodobě nezaměstnaným (nejspíše nezaměstnatelným) osobám.
Nevíme, co se v názoru myslí „zaručenými informacemi“, nicméně i tuto oblast zahrnul průzkum Lumosu, a tak se raději opřeme o fakta. Čísla ukazují, že většina pěstounů na přechodnou dobu je před započetím poskytování pěstounské péče na přechodnou dobu ekonomicky aktivní. Jen u 3 % jde o dlouhodobou nezaměstnanost (tedy nezaměstnanost trvající déle než dva roky). V průzkumu se navíc ani jeden z téměř dvou set přechodných pěstounů nedozvěděl o pěstounské péči na přechodnou dobu na úřadu práce.
Na pěstouny jsou kladeny velmi vysoké nároky. Přechodní pěstouni musejí prokázat svou bezdlužnost a doložit své příjmy, dokazují trestní bezúhonnost, zdravotní způsobilost, psychickou stabilitu osobní i rodinnou, musí mít ve svém okolí dobrou pověst. Teprve když vyhoví všem požadavkům, mohou vstoupit do náročných příprav. Zároveň musí projít i psychologickým posouzením.
Přísnost podmínek a pečlivý výběr dokazuje, že z tisícovky lidí, kteří se o pěstounskou péči zajímají, jich jen zhruba stovka jde dál a požádá o další informace. Z této stovky pak do příprav opravdu vstoupí asi deset lidí. A nakonec, jen někteří z této desítky jsou skutečně zařazeni do evidence pěstounů.
Při Českomoravské psychologické společnosti, která představuje největší společnost psychologů České republiky, pracuje skupina pro náhradní rodinnou péči. Vznikla v reakci na to, že se z připravovaných právních norem zcela vytrácí ověřená tradice, odbornost, psychologické hledisko a zájem ohrožených dětí. Zatím však tato skupina marně tluče na zavřená vrata příslušného ministerstva.
Jsme velmi rádi za každého odborníka, který se o možnost skutečné pomoci dětem zajímá. Bohužel se ale ukazuje, že i v odborné veřejnosti přetrvává o pěstounské péči řada mýtů.
V komentáři se píše, že se vytrácí ověřená tradice. Takovou tradicí ale u nás dlouhé desítky let bylo umisťování dětí do péče ústavní. Už od 50. let přitom víme, že děti tato péče nenávratně poškozuje. To potvrzují i nejnovější výzkumy v oblasti neurobiologického vývoje mozku. Proto bychom proto měli stávající praxi náhradní péče neustále podrobovat kritice. Tradice mohou být dobré i špatné a nebudeme-li nové poznatky přenášet do diskuse o dalším vývoji, potřebné děti tím velmi poškodíme.
Potřebujete ověřit některé tvrzení o náhradní rodinné péči? Obraťte se na nás, pomůžeme vám s hledáním relevantních zdrojů.
Podporujte s námi diskusi založenou na faktech. Děkujeme vám.