Když se narodí miminko, je pro něj celý obrovský svět velkou neznámou. K jeho poznávání potřebuje obzvlášť v prvních měsících svého života průvodce. Miminko od něj potřebuje ukázat, že svět je milující a bezpečné místo, ve kterém se nemusí ničeho bát a kde se mu bude líbit. Tuto pevnou základnu vytváří dítěti nejčastěji maminka a tatínek. Pokud ale o dítě pečovat nemohou, může jejich péči nahradit i jiná klíčová osoba – například pěstoun. Svou péčí tito lidé miminku otevírají dveře do světa, chrání ho a učí ho bezpečným, plnohodnotným a vzájemným mezilidským vztahům.
Právě o tom mluví teorie attachmentu, překládaná jako teorie citového pouta.Citová vazba se mezi miminkem a pečující osobou (nebo osobami) vytváří během prvních zhruba šesti měsíců života a její podoba je zásadní pro celý život. Proto je důležité, aby odložená miminka po narození neputovala do ústavů, ale do jedné milující náruče.Vhodnou alternativou je pro tyto děti přechodná pěstounská péče. Při přechodu do definitivní rodiny pak dětem pomáhá přirozený mechanismus, který jim dává možnost citovou vazbu překlopit. Pokud se miminko naučí vztahu, může ho později přenést na jinou osobu – třeba na své biologické nebo adoptivní rodiče.
Péčí vytváříme dítěti bezpečný přístav
Čerstvě narozené miminko je stoprocentně závislé na ostatních. Pláčem, smíchem nebo třeba očním kontaktem nám dává najevo, co právě potřebuje. Chce jíst, pomazlit se, přisunout hračku nebo třeba otočit v postýlce. Pokud na tyto jeho potřeby někdo správně reaguje, vytváří se u něj citová vazba a jeho mozek si zároveň zaznamenává svět jako bezpečný přístav. Jestliže ale miminko pláče a nikdo ho netiší, nemá se na koho usmívat nebo ho nikdo nevezme do náruče, stahuje se do sebe a zapisuje si svět negativně.
Šablonu z prvních měsíců používá dítě už celý život
Zkušenosti, které miminka získají ve svých prvních měsících, se pak otisknou do jejich celého života. Pokud není jejich schopnost navazování citových pout rozvíjena v raném dětství, budou narážet na problémy s navazováním přátelských nebo partnerských vztahů už napořád. Chybějící láska pečující osoby se u dítěte promítne také v jeho sebepřijetí a sebepoznání, bude pro něj obtížnější pracovat se svými emocemi a rozumět světu. Navenek se může projevit také poruchami učení nebo chování. Naopak posilováním citové vazby od nejranějšího dětství roste z dítěte sebevědomý, společenský a zdravě se vyvíjející člověk schopný lásku přijímat i dávat.
V ústavu utiší hlad, dětem ale chybí láska a kontakt
Autor teorie John Bowlby už v 50. letech provedl sérii pokusů, kterými ukázal, že dítě vztah s pečující osobou nenavazuje na základě prostého uspokojování hladu, ale právě na způsob reagování na jeho potřeby. Pro správný vývoj není stěžejní miminko nakrmit, přebalit a uložit do postýlky, ale reagováním na jeho potřeby mu dávat pociťovat bezpečí, lásku a přijetí.
Když na blízku není maminka nebo tatínek, může s dítětem navázat vztah i jiná osoba schopná bezpečného, zdravého citového pouta. Důležité ale je, aby byl k potřebám miminka dostatečně vnímavý, reagoval čitelně a přistupoval ke každému miminku s empatií. Při pobytu dětí v ústavech, kde má jedna „teta“ na starost třeba pět dětí, to bohužel není možné. Pečovatelky při běžném provozu nemají šanci skutečně reagovat na individuální potřeby všech dětí. Dítě, které nemůže vyrůstat ve vlastní rodině, proto potřebuje prostředí náhradní rodiny.
Otázky k zamyšlení
Měl/a jsem já ve svém raném dětství vedle sebe pečující osobu? Pokud ano, kdo to byl? Bylo jich více? Jaký jsem s nimi měla později vztah?
Článek je součástí cyklu Abeceda pěstounské péče.
Přečtěte si dále:
D jako doprovázející organizace
O jako orgán sociálně-právní ochrany dětí
