A po tom všem se Natálka dostala k Vám…

Ano, já jsem Natálku i pěstounku znala, takže po roce a půl, kdy už byl pobyt u přechodné pěstounky ,,na hraně” a nedařilo se pro Natálku najít náhradní rodinu, jsem se rozhodla, že si ji vezmu do dlouhodobé pěstounské péče.

A tam vlastně začala Vaše cesta k terapeutickému rodičovství…

Přesně tak, protože já jsem si vůbec neuměla představit, co to vlastně znamená vzít si do péče tak moc zraněné a traumatizované dítě. A ještě tak velké, protože Natálce v té době už bylo sedm let.

K tomu mě napadá, že dle posledních výzkumů je základní vývoj mozku ukončen kolem pátého roku života. Takže o celé dva roky dřív, než se k Vám Natálka dostala. Jak probíhalo předávání a první dny u Vás?

On ten přechod od pěstounky na přechodnou dobu byl úplně bezproblémový a hladký. Natálka ke mně radostně jezdila, hned se mě ptala, jestli mi může říkat mami a velmi brzy se u mě zabydlela. V té době jsem si říkala, že to bude dobré, přišla mi taková tvárná a pohodová, věřila jsem, že to půjde takhle hladce i dál.

Ale ono to tak úplně nebylo…

No, nebylo…Krátce po tom, co se u mě Natálka natrvalo zabydlela, onemocněla. Ležela tři dny v posteli a já se o ni starala, běhala jsem kolem ní a ptala se, jestli nechce to a nebo tamto. Natálka se na mě tenkrát tak zvláštně dívala, a pak se najednou něco stalo a začaly se jí propadat oči, přestala jíst, přestala mluvit a úplně jsem viděla, jak jde do mentální regrese. Takže najednou mi tam neležela sedmiletá holčička, ale viděla jsem, že tam leží to čerstvě narozené miminko, které má jen obrovské oči a jinak nic. Nic nechtěla, na všechny otázky odpovídala jen ,,ne”. Přemýšlela jsem co s tím, protože najednou vám tu leží dítě, které nic nechce, nehýbe se, nejí, nemluví. Dítě, které neuzvedne ruku, neuzvedne nohu a jen leží.

A co se stalo potom?

Natálka po několika dnech slezla sama z postele, došla ke dveřím, a tam začala mňoukat. Mě to tenkrát vyděsilo a říkala jsem si: co budu dělat? Tak jí říkám: ,,Aha, tak ona tady ta moje holčička není a místo ní přišlo koťátko. Koťátko, jestli mi rozumíš, mňoukni jednou.” A ona odpověděla: ,,Mňau.”

Jde mi z toho mráz po zádech, protožesi říkám, co se asi v té její hlavičce muselo dít…

Právě. Ona se vlastně převtělila do toho zvířátka a já jsem s ní opravdu začala komunikovat jako s kočičkou, jako se zvířátkem. Mně tenkrát došlo, že jsme vlastně úplně na začátku. Prostě jako bych tam měla toho novorozence. Proto jsem třeba řekla: ,,Koťátko, chceš lahvičku s mlíčkem?” A Natálka na to: ,,Mňau.” Takže jsem udělala mlíčko a pak jsem ji odnesla do postýlky, kde jsem ji zabalila do zavinovačky, kterou jsem udělala z peřiny a chovala ji. Takhle jsme procházely den po dni a miminkovaly celý rok určitě! Natálka se vrátila zpátky na začátek a postupně jsme spolu odžívaly dobu, kdy jí byl týden, kdy jí byl měsíc, kdy jí rostly zoubky a tak dál.

Měnila se Natálka během té doby, kdy sitohle odžívala?

Například nebylo možné ji při uspávání přikrýt peřinou v posteli. Spíme spolu v ložnici. Schoulila se do klubíčka a celá zamrzlá ležela. Když jsem ji chtěla přikrýt, začala strašně brečet a kopat do mě, křičela dokola: ,,Nech mě!” a pak se rozbrečela. Já brečela, ona brečela, začala jsem jí opakovat: ,,Je mi líto, co se ti stalo, je mi to tak líto. Je mi líto, co jsi musela vytrpět. A brečely jsme každý den i několikrát. Někdy přišla i sama a říkala: ,,Nemůžu dýchat!” Tak jsem ji chytla a říkala jí: ,,Musí to ven, musíš hodně brečet!” Tím, že jsem ukázala empatii a soucit, tak se mohla přestat bránit a začít se uvolňovat a otevírat. Postupem času dovolila, abych ji držela v náručí, potom hladila po vlasech a pořád jsme brečely. Po pár týdnech se mě jednou večer zeptala: ,,Už brečíš?“ a já na to: ,,Ne, už jsem vybrečená.” A ona: ,,Já taky, tak mi zazpívej ukolébavku,” a já: ,,Tak jo.” A tak skončilo období breku. Aby toho nebylo málo, tak se Natálce asi po třech měsících, kdy u nás byla, spustily noční děsy. Takže Natálka celé noci proplakala a prokřičela. Každé ráno jsme se pak vracely k tomu maličkému, slepému koťátku, které nic nechápe, ničemu nerozumí a nenechá se ani pochovat nebo pohladit. A chce jen jediné, a to být samo.

První díl najdete zde: https://dobrarodina.cz/2020/09/terapeuticke-rodicovstvi-1-dil-celou.html

Druhý díl najdete zde: https://dobrarodina.cz/2020/09/terapeuticke-rodicovstvi-2-dil-na-zidli.html

Čtvrtý díl najdete zde: https://dobrarodina.cz/2020/10/terapeuticke-rodicovstvi-4-dil-dam.html

Pátý díl najdete zde:https://dobrarodina.cz/2020/10/terapeuticke-rodicovstvi-5-dil-natalka.html

Šestý díl najdete zde: https://dobrarodina.cz/2020/10/terapeuticke-rodicovstvi-6-dil-jsem.html

Sedmý díl najdete zde: https://dobrarodina.cz/2020/10/terapeuticke-rodicovstvi-7-dil-jako.html

Osmý díl najdete zde: https://dobrarodina.cz/2020/11/terapeuticke-rodicovstvi-8-dil-budes.html

Devátý díl najdete zde: https://dobrarodina.cz/blog/terapeuticke-rodicovstvi-9-dil-jakoze-si-me-najdes/