Martino, pojďme si povídat o tom, proč má Natálka tak velkou a silnou potřebu manipulace nejen s Vámi, ale obecně se všemi dospělými ve svém okolí. Tohle je totiž u našich dětí velké téma.

Natálka si na začátku života jako malé miminko zažila moc těžké věci. Pokud se narodí miminko do běžné fungující rodiny, pak svým pláčem a dalšími projevy dává najevo své potřeby. Maminka a případně ostatní členové domácnosti na miminko citlivě reagují a jeho potřeby naplňují. Takže většinou nemá hlad, žízeň, nemá strach, není mu zima a také se necítí samo. Jenže děti, které se dostávají do náhradní rodiny, zažily přesný opak. Po porodu v porodnici byly samy, a je otázkou, kdy a jak někdo reagoval na jejich pláč. To samé platí i v případě, že byly ústavu nebo v nefungující biologické rodině. Některé takto strávily jen pár dnů, jiné týdny a měsíce. Natálka celých pět let svého života.

Takže Natálka se naučila potlačovat své potřeby, necítit je. Také se naučila, že nejbezpečnější pro ni v životě je, aby se postarala sama o sebe, protože na dospělé kolem sebe se nemůže spolehnout. Ba co víc, spoléhat se na dospělé pro ni bylo ohrožující. Proto si rozvinula náhradní strategii přežití. A tou je právě manipulace se všemi dospělými v okolí.

Tam je, myslím, velmi klíčové si uvědomit, že to ty děti nedělají proto, aby své náhradní rodiče naštvaly nebo zranily. Dělají to proto, že mají životní zkušenost s tím, že pokud se o ně na začátku života starali nespolehliví dospělí, pak byly vystaveny hladu, strachu, zimě a zkrátka nebyly uspokojovány jejich základní potřeby. Tyto děti se cítily špatně, nebo je to zraňovalo. Proto přešly na tuto strategii a úkolem nás náhradních rodičů je přesvědčit je, že se nemusí bát nám důvěřovat a mohou nechat kontrolu nad situací nám.

Přemýšlím nad tím, že tuhle snahu ,,mít věci kolem sebe pod kontrolou” má v různé míře a intenzitě drtivá většina dětí umístěných v náhradních rodinách. Protože čím déle byly samy v porodnicích, nemocnicích nebo ústavech, tím delší dobu byly na všechno samy, a tím hůř se jim pak věří náhradním rodičům. O to hůře se jim pak předává kontrola nad situací.

Natálka se mnou začala manipulovat krátce po tom, co ke mě přišla. Během té první nemoci, kterou u mě prodělala, si totiž uvědomila, že jsem tu pro ni a můžu dělat to, co ona chce a potřebuje. Natálka tedy celé dny říkala: ,,Chci tohle, chci tamto, potřebuju tohle…” a také byla celé dny v opozici. ,,Natálko chceš jíst?” ,,Nechci!” ,,Chceš pít?” ,,Nechci!” ,,Chceš pustit televizi?” ,,Nechci.” A tak to pokračovalo celé dny. Musím říct, že to bylo velmi náročné, když mi takhle týden dítě na všechno odpovídalo jen ,,Ne!” a chrlilo na mě jen vlastní požadavky. Byla jsem z toho psychicky unavená a dokázala mě pak naštvat úplná maličkost. Věděla jsem, že tudy cesta nevede, že tohle musím nějak změnit. Proto jsem přemýšlela, co budu dělat.

Jak tedy na takové zaryté ,,Ne!” od dítěte reagovat a nezbláznit se?

Já jsem se nejdřív zhluboka nadechla a vydechla, aby se mi podařilo se úplně uklidnit. Potom jsem si začala mluvit jakoby sama pro sebe : ,,Aha, tak teď Natálka jíst nebude, nevadí. Tak já si dám rohlík s tvarohem a nebo si namažu chleba.” Dělala jsem, jako by tam vůbec nebyla. Někdy jsem třeba mluvila na mého psa, ale ne na Natálku. Natálku to vyvedlo z míry, protože její strategie najednou přestala fungovat.

Takhle jsem reagovala na takové to první jasné striktní: ,,Ne!” Potom jsem s ní začala mluvit o něčem úplně jiném, aby se mozek začal soustředit úplně jinam. Například: ,,Myslíš, že je dneska venku hezky?” Tím jsem Natálku úplně rozhodila z toho opozičního nastavení. Natálka se šla podívat ven, jestli je tam hezky, a já jí mezi tím říkám: ,,Pojď, dej si se mnou chleba,” a ona šla.

Nebo jiná podobná situace. ,,Natálko, já si jdu vyčistit zuby, jdeš se mnou?” ,,Ne!” Nádech, výdech. ,,Aha, já si tady v koupelně namažu ruce touhle úžasnou voňavou mastičkou a budu krásně vonět, chceš taky?” ,,Jasně!” ,,A teď pojď, ještě si vyčistíme ty zoubky…”

Musím se smát. Strašně moc mi to totiž připomíná komunikaci s mou dvouletou dcerou, která je zrovna v období vzdoru a říkat ,,Ne!” ji moc baví.

Přesně tak. Ono to totiž funguje na všechny děti. Je klíčové rozhodit dítě z toho opozičního nastavení a předejít boji o moc. Jakmile se dostanete do diskuse proč ne, jak to, že ne atd., tak jste ztracení. Dítě má vždy víc energie, aby v boji vyhrálo.

Ještě k tomu musím říct, že používání téhle strategie je strašně náročné. Proto je potřeba se vždy nadechnout, vydechnout a uklidnit se, získat tak čas k tomu, aby člověk vymyslel něco smysluplného, ideálně něco praktického, co by tomu dítěti řekl. Někdy mi samozřejmě také došla fantazie a pak jsem třeba Natálce řekla nějakou hloupost a vůbec to celé nezafungovalo.

K tomu mám dvě myšlenky. Vy vlastně velmi chytře díky této strategii přepnete mozek Natálky z modu ,,připravena k boji” do klidu, kde se mohou zapojit ,,chytré části mozku” a využít pokročilejších strategií než je útok, útěk nebo zmrznutí (to jsou jediné strategie, které mozek umí použít, pokud je aktivní amygdala – stará část mozku, která dítě ve stresu ovládá). A pak mě napadá, jestli Vám tahle strategie funguje u Natálky dlouhodobě?

Natálka se mě po nějaké době zeptala: ,,Mami, a proč, když ti na něco řeknu ne, tak ty se pak tak hlasitě nadechuješ?”

Takže si toho přece jen všimla… 😀

No jasně. Mně se z toho podařilo tenkrát docela hezky vyklouznout :-D. Řekla jsem Natálce něco v tom stylu, že se nadechuji proto, abych se mohla pořádně protáhnout a pak se člověku hned lépe přemýšlí. Prostě jsem dělala maximum pro to, aby Natálka tu danou situaci nevnímala ve stresu a nešla do toho odporu, ale zvládla přijmout něco nového.

Napadá mě, Martino, jestli se Natálce někdy podařilo Vás opravdu naštvat? Nebo jste díky téhle strategii vždy všechny situace jako pravý terapeutický rodič ustála?

To víte, že ano. Několikrát mě i přes to všechno dokázala rozžhavit až úplně do běla! Dokonce jsem na ni křičela: ,,Ted to bude tak, jak jsem řekla já!” Ale nebylo to vůbec k ničemu. V tu chvíli jsem viděla to blaho v Natálčiných očích. Byla spokojená. Protože se jí podařilo mě naštvat, dostat mě tam, kam chtěla. A to je špatně, protože v tu chvíli má to dítě pocit, že jeho manipulace s Vámi funguje. Jenže to je přesný opak toho, čeho potřebujete dosáhnout.

Ale ona ta manipulace není jen o tom, že Natálka byla v opozici a nechtěla udělat nic z toho, co by bylo v tu chvíli potřeba, že?

Určitě. Natálka měla potřebu celé dny řídit co se kdy bude dít. Takže než jsem si to uvědomila, tak jsem od ní slyšela jeden příkaz za druhým: ,,Maminko já chci jíst! Já si chci hrát! Já chci jít ven!” Všechno chtěla pokud možno ihned a já bych se celý den nezastavila, abych splnila a naplnila všechny její potřeby a příkazy. Jenže z její strany šlo vlastně o takovou hru, protože potřebovala mít pod kontrolou vše, co se u nás bude dít a co budeme dělat. A k tomu se snažila získat pokud možno úplně všechnu moji pozornost.

Jak třeba?

Například otázkami. Zdravé dítě se Vás také často na něco ptá, ale je to se zájmem o tu danou věc a vy víte, že když se ho zeptáte za nějakou dobu, že si část bude pamatovat. A hlavně ptá se z nějakého dobrého důvodu. Protože ho to opravdu zajímá a tu informaci k něčemu třeba i potřebuje. Ale u Natálky je to jiné. Ty otázky jsou zase manipulativní v tom, že pouze pohlcují Vaši pozornost a mysl, ale její hlavou ta informace pouze propluje bez toho, aby tam alespoň částečně zůstala, nebo jí k něčemu byla. Natálka totiž zjistila, že pokud bude tímhle způsobem hltit mou pozornost, tak po ní nebudu nic chcít a má ode mě pokoj.

Musím říct, že strategie je to dobrá! Ale co s tím? Jak tohle řešíte?

Já dnes už poznám, pokud na mě začne pálit tenhle typ otázek.Takže hned neodpovím, ale spíš se snažím, aby nad tím, na co se ptá, začala sama uvažovat a zapojila mozek. Takže např. na otázku: ,,Mami, kolik je hodin?” odpovídám: ,,Natálko, běž se mrknout na hodiny, jsou v obýváku.” ,,Ale já hodiny neumím.” ,,Ty nepoznáš kolik je hodin?” ,,Ale jo, to poznám.” ,,Tak vidíš, tak se běž podívat.” Musím ji tím, jak na otázku reaguji, úplně rozhodit, aby se začala soustředit a něco dělat. Tím pádem pak ztratí vládu nad situací.

První díl najdte zde: https://dobrarodina.cz/2020/09/terapeuticke-rodicovstvi-1-dil-celou.html

Druhý díl najdete zde: https://dobrarodina.cz/2020/09/terapeuticke-rodicovstvi-2-dil-na-zidli.html

Třetí díl najdete zde: https://dobrarodina.blogspot.com/2020/10/terapeuticke-rodicovstvi-3-dil-vubec.html

Čtvrtý díl najdete zde: https://dobrarodina.cz/2020/10/terapeuticke-rodicovstvi-4-dil-dam.html

Šestý díl najdete zde: https://dobrarodina.cz/2020/10/terapeuticke-rodicovstvi-6-dil-jsem.html

Sedmý díl najdete zde: https://dobrarodina.cz/2020/10/terapeuticke-rodicovstvi-7-dil-jako.html

Osmý díl najdete zde: https://dobrarodina.cz/2020/11/terapeuticke-rodicovstvi-8-dil-budes.html

Devátý díl najdete zde: https://dobrarodina.cz/blog/terapeuticke-rodicovstvi-9-dil-jakoze-si-me-najdes/