Během posledních týdnů vyšlo v tisku hned několik článků, které popisovaly ústavy jako „ne zas tak špatné místo k životu“. Kdo tvrdí, že ústavy děti poškozují, v nich pravděpodobně nikdy nebyl a neví, o čem mluví, uvádělo se v nich. Považujeme to za velmi nebezpečné. Je potřeba neustále připomínat, že ústavní péče děti poškozuje a každé dítě patří do rodiny.
Reagujeme proto zpětně na jeden z takových článků – komentář Táni Šormové, radní Královéhradeckého kraje za KSČM, který vyšel v Haló novinách 13. července 2016.
Proměna ústavů
Ústavní zařízení v České republice prošla za poslední roky velkou proměnou.Viditelná je na první pohled – děti stále více vyrůstají v malých skupinách, místo velkých budov bydlí v bytech, účastní se množství programů, které je připravují na budoucí samostatný život.
Za tuto proměnu jsme velmi rádi a dík patří všem, kteří se o ni zasloužili. Velmi si vážíme především obětavých zaměstnanců, kterým na dětech záleží a starají se o ně s obrovským nasazením.
Ve svém komentáři ale paní radní píše, že děti v těchto dětských domovech „v žádném případě sociálně ani psychicky nestrádají“. Podle paní radní děti „vyrůstají v bezpečném a citově kladném prostředí” a „kvalifikovaní pedagogové, kteří se nestřídají jako mnohdy pěstouni na přechodnou dobu, je vychovávají svým příkladem“.
Z výzkumů o vlivu ústavní péče i nejnovějších výzkumů v oblasti neurobiologického vývoje mozku ale vyplývá něco jiného.Dopady ústavní péče na rozvoj dětí jsou často až fatální. Závěry vědeckých publikací a našich dlouholetých zkušeností jsme jednoduše shrnuli například v článku Fakta a mýty: Dětem v ústavech vlastně nic nechybí?.
Dětem v dětských domovech chybí stabilní a bezpečné prostředí, střídáním směn nemají šanci vybudovat si pevný vztah, nemají od koho odkoukat, jak vypadá reálný život, mají omezené podněty a mnoho dalšího.
Kde je nejlepší zájem dítěte?
Chyba není na straně personálu, který pro děti často dělá ještě o mnoho více, než má v popisu práce.Je třeba změnit systém. Česká republika je opakovaně kritizována za příliš velký počet dětí v ústavech. Stát by měl proto pokračoval v trendu podpory práce s biologickými i náhradními rodinami. Bez nich se počet dětí v ústavech nikdy nesníží.
A ještě jedna poznámka – není pravda, že se pěstouni na přechodnou dobu dítěti střídají, jak píše paní Šormová. Dokazuje to jednoznačně průzkum, podle něhož jen jediné procento dětí odchází od přechodných pěstounů do jiné přechodné rodiny. Pro drtivou většinu dětí se v přechodné péči najde trvalé řešení.
Přechodná pěstounská péče funguje jako akutní pohotovost. Zajistí, že na nezbytně nutnou dobu, kdy se čeká na nalezení trvalého řešení, děti nemusí být v ústavech, ale mohou žít v milující rodině, která je ve spolupráci s odborníky připravuje na přechod do původní či definitivní náhradní rodiny (více v článku Dobrá rodina a média: Nezkreslujme fakta, dětem to může ublížit).
S paní radní se plně shodujeme v tom, že pro dítě je nejlepší život v milující a bezpečné rodině. Podporujme tedy práci s rodinou. Jedině tak dosáhneme našeho společného cíle – nejlepšího zájmu dítěte.
Celý komentář paní Táni Šormové
Nerozbíjet fungující systém
13. 7. 2016
Haló noviny, str. 03
Dětské domovy jsou často napadány za to, že jsou to ústavní zařízení s dlouhou bílou chodbou, bez soukromí, kde nejsou děti milovány, nezažívají klid, radost a spokojenost, kde nejsou v bezpečí, kde strádají.
Někdy mám pocit, že ten, kdo toto tvrdí a žádá o razantní změny, se už opravdu hodně dlouhou dobu nebyl v žádném dětském domově podívat, alespoň ne v našem kraji. Pokud v některém z krajů neproběhla transformace a humanizace dětských domovů, je mi to opravdu líto, ale zrovna v našem kraji k tomuto došlo a všechny dětské domovy jsou přebudovány a přeorganizovány do podoby rodinných buněk, samostatných bytů, kde děti vyrůstají podobně jako v rodině.
Nenajdete u nás domov s ústavní chodbou a spoustou pokojíčků po obou stranách. Jsou to rodinné buňky, kde jsou děti pohromadě v počtu obvyklém pro pěstounskou rodinu, mají péči, mají svoji tetu, svoji rodinu, uklízejí si a vaří, nakupují, perou, starají se o svůj byt i jeden o druhého. V žádném případě sociálně ani psychicky nestrádají. Vyrůstají v bezpečném a citově kladném prostředí, kvalifikovaní pedagogové, kteří se nestřídají jako mnohdy pěstouni na přechodnou dobu, vychovávají svým příkladem.
Samozřejmě jsou rozdíly mezi jednotlivými dětskými domovy, někde děti žijí v nadstandardním vybavení, jinde skromněji a je otázkou, co je lepší. Někteří ředitelé vedou domov ve skromnější verzi a vysvětlují, že pak přechod do reality dnešní společnosti nebude pro děti tak bolestivý. Vím, že některé dětské domovy umožňují dětem i po dosažení věku, kdy by mohly domov opustit, určitý azyl, který potřebují. Spíše vidím problém tady. Protože v období, kdy dítě končí s pobytem v dětském domově, prakticky nemá kam jít. Zoufale chybějí domovy »na půl cesty« k samostatnému bydlení.
A tady by bylo potřeba hledat řešení a ne se snažit rozbíjet zařízení, která u nás dobře fungují. Samozřejmě, že je dítěti nejlépe v rodině, ale v rodině milující a bezpečné, stabilní, která nebere dítě jako věc, jako zdroj dotací, věc která se dá odložit jako zátěž, když v pubertě začne »zlobit«.
O autorovi | Táňa ŠORMOVÁ, radní Královéhradeckého kraje za KSČM
Naše další reakce na mediální zkreslení:
Dobrá rodina a média: Nezkreslujme fakta, dětem to může ublížit