České dětské domovy, kojenecké ústavy a další ústavní zařízení jsou většinou hezky vybavená zařízení. Děti dostávají vyváženou stravu, mají dostatek hraček, pečuje o ně vyškolený personál, pravidelně jezdí na dovolené k moři a na ozdravné pobyty do přírody. Po materiální stránce jsou mnohdy zabezpečené lépe než děti z běžných rodin.

Co ale jejich další vývoj? Dětem chybí to nejdůležitější – láska a péče stálé osoby. Už od malička se miminku nad postýlkou střídají sestřičky, které navíc mají na starost hned několik dětí a ani při nejlepší vůli nemohou reagovat na všechny jejich potřeby. Miminka tak brzy vzdají svou snahu o pozornost a do života vchází s pocitem, že stejně nikoho nezajímají. Celý život pak bojují s nízkým sebehodnocením, mají tendenci řešit věci na vlastní pěst dříve, než jsou na to připraveny. Na dospělé už se totiž nedokáží spolehnout. Kvůli tomu pak častěji selhávají.

Ani později v dětských domovech nemají k dispozici jednu svou „tetu“ nebo „strejdu“. Střídají se směny, vychovatelé odjíždí na dovolené, zůstávají na nemocenské. Dětem chybí někdo, s nímž si mohou vybudovat pevný vztah, musí se umět adaptovat chvíli na jednoho a chvíli zase na jiného vychovatele. Nemají navíc od koho odkoukat, jak vypadá reálný život. Co dělají dospělí, když jsou nemocní? Mají také starosti? Jak se k sobě chovají partneři? Dětem chybí vzory, které jsou pro nás ostatní přirozenou a velmi důležitou součástí orientace ve vlastním životě.

V ústavních zařízeních nutně dochází nejen k omezení podnětů (třeba právě chybějící situace z reálného života dospělých), ale mnohdy také k poklesu kladení nároků na dítě. Děti za sebou nemají rodiče, který by je podporoval, učil se s nimi, záleželo by mu na nich.

V důsledku toho děti ztrácejí zájem o lidi, zhoršují se jejich schopnosti komunikovat, v jejich vývoji dochází k regresi do ranějších vývojových stadií, ztrácí důvěru v okolní svět, jsou apatičtí, hledají náhradní uspokojení v jídle, nepřiměřeně dlouhém spánku či automatických pohybech.

Následky deprivace se často projeví až v dospělosti, například v podobě špatné integrace do společnosti či problémech v zaměstnání nebo v partnerském životě.