Do pěstounské péče přichází dítě ve chvíli, kdy z různých důvodů nemůže zůstat ve své původní rodině. Některé děti jsou svými rodiči odkládány hned po porodu, jiné odchází kvůli nepřekonatelným problémům v pozdějším věku. Ve svých původních rodinách mohly tyto děti zažívat citové nebo fyzické týrání, domácí násilí, sexuální zneužívání nebo třeba sociální vyloučení.Neméně ničivý byl pro jiné děti nezájem, zanedbávání, duševní onemocnění rodičů či úmrtí rodiče. A problémy způsobuje také stres, který kvůli nepřijetí ze strany maminky, drogám nebo alkoholu zažívaly děti už v děloze.
Všechny tyto děti vykročily do života s těžkým příběhem.S sebou si nesou vážný problém: v nevhodné rodinné nebo ústavní péči byla narušena jejich schopnost citového připoutání, tedy umění navazovat bezpečné vztahy. A pokud nezískaly možnost vyrůstat během prvních měsíců svého života v milující náruči, citové pouto (anglicky attachment) navázat vůbec neumí.
Ani v milující rodině si děti neužívají klidu a radosti
Děti s poruchami attachmentu, které mnohdy trpí komplexním vývojovým traumatem, nejsou schopné ani po příchodu do milující náhradní rodiny vnímat a užívat si radostné, klidné a bezpečné prostředí nového domova.Stále cítí bolest a zmatek, stíhá je strach z minulosti i budoucnosti. Tato nejistota se u dětí navenek projevuje například neschopností ovládat své emoce, lhaním, agresivním chováním nebo poruchami pozornosti. Děti rovněž často nezvládají projevovat dostatečný cit k nové pečující rodině, kterou může toto chování (v očekávání vděku dítěte za jeho „záchranu“ před ústavem) mást.
Terapeutické rodičovství zaceluje mezery ve vývoji dítěte
Kromě informovanosti rodiny je velmi důležité, aby po přijetí dítěte byla k dispozici vhodná terapeutická péče. Jedním z přístupů nápravy nikdy nenavázaného nebo narušeného citového pouta je metoda terapeutického rodičovství.
Terapeutické rodičovství zaceluje mezery, které se kvůli špatné péči ve vývoji dítěte objevily. Dítěti umožňuje začít znovu. Poskytuje mu prostor, kde může doplnit chybějící zkušenosti nebo přestavět ty staré a negativní. Ukazuje mu a učí ho nové vzorce chování a komunikace.
Poruchy attachmentu nejsou „běžné zlobení“, vyžadují odborníka
Léčba poruch attachmentu je natolik obtížná, že je k ní nezbytná odborná pomoc.Problémy zpočátku mohou vypadat nevinně a připomínat „běžné zlobení“. Obvyklé výchovné postupy ale selhávají a pečující osoba chování dítěte přestává rozumět. Vyčítá si jeho chování, nebo se naopak chová k dítěti stejně necitlivě. Vztahy v rodině se zhoršují. Správně poskytovaná a včasná terapeutická pomoc těmto situacím předchází.
Aktéry terapeutické metody jsou dítě, pečující osoba nebo osoby (například pěstouni, adoptivní rodiče atd.) a terapeut. Každý má v pozitivním nasměrování života dítěte jinou a nenahraditelnou roli.
Dítě by se od ostatních aktérů mělo cítit přijímané a mělo by mít prostor cítit samo sebe tak, jak je. Cílem terapie je vytvoření nového blízkého a bezpečného vztahu s dítětem, který se projevuje ve schopnosti pečujících osob nezahanbovat dítě, přijímat jej a zároveň mu umět jasně a pevně stanovovat hranice.
Je tedy jasné, že na pečující osobu nebo osoby klade metoda vysoké nároky. Musí být dostatečně vyzrálé, schopné soucitu nebo empatie a zároveň plné odhodlání a ochoty učit se. S dítětem jsou v intenzivním kontaktu a v léčbě pokračují dvacet čtyři hodin denně. Terapeut léčebný proces řídí a určuje v závislosti na momentální situaci (s ohledem na dítě a pečující osobu) jednotlivé kroky.
Terapeut na setkáních posiluje interakci mezi pečující osobou a dítětem
Na začátku terapie poruch attachmentu terapeut s pečujícími osobami hledá příčiny chování dítěte, zjišťuje rodinnou situaci a za předpokladu bezpečné spolupráce vytváří plán péče. Dále se pak terapeut a pečující osoba potkávají na pravidelných sezeních, obvykle trvajících do dvou hodin. Na začátku každého sezení zpravidla terapeut a pečující osoba rozebírají témata, která se objevila v období od posledního setkání. Odděleně se setkávají také terapeut a dítě.
Až když jsou pěstouni připraveni, může dojít ke vzájemnému setkání pěstounů s dítětem v přítomnosti terapeuta. Terapeut nepůsobí v přímé vůdčí roli, ale snaží se naopak posílit interakci mezi dítětem a pečující osobou. Stále ale udržuje kurz setkání v závislosti na aktuálních potřebách dítěte. Na konci sezení se znovu setkává terapeut s pečující osobou bez dítěte a reflektují průběh setkání. Principy terapeutického rodičovství se pak uplatňují během domácí péče, včetně konkrétních úkolů a postupů.
Rodiny zažívají nepochopení okolí
Překážkou pro skutečnou pomoc bývá pro rodinu její okolí. Nejen že pečující osoba řeší náročnou péči o dítě, ale ještě se často setkává s nepochopením rodičů i profesionálů, které rodinu častují radami, aniž by s traumatizovaným dítětem měli zkušenost.
Podporou pěstounů by měl být v tomto těžkém období kromě speciálně vyškoleného terapeuta také orgán sociálně-právní ochrany dětí a doprovázející organizace. Dobrá rodina metodu terapeutického rodičovství aktivně využívá a doporučuje jí všem, kteří přijali dítě, jež prošlo nevhodnou rodinnou nebo ústavní péčí.
Terapeutické rodičovství není jen dobré rodičovství
Principy terapeutického rodičovství se mohou zdát podobné jako principy „obyčejného“ dobrého rodičovství. Pro každé dítě je samozřejmě vhodná výchova v láskyplném a empatickém prostředí, terapeutické rodičovství ale těchto principů využívá vědomě, intenzivněji a také je ještě více než v běžné rodině orientuje na individuální fázi vývoje dítěte. Naprosto klíčové je rovněž dítě nezahanbovat, a to ať udělá cokoliv. Zároveň ale dítě musí mít jasně a bezpečně stanovené hranice. Pečující osoby by dítěti nikdy neměly ustupovat, vždy by se ale měly chovat laskavě.
Chování dítěte, jehož attachment byl narušen, emočně nemusí odpovídat jeho skutečnému věku. Pětileté dítě se tak v různě zátěžových situacích chová například jako dítě teprve dvouleté. Pečující osoba musí vývoji dítěte rozumět, aby pochopila, co se v dítěti odehrává, a dokázala mu s terapeutem účinně pomoci.
Otázka pro vás
Znám nějaké dítě, které má za sebou tak těžké zážitky, že mohly narušit jeho attachment? Umím ho pochopit?
Článek je součástí nového cyklu Abeceda pěstounské péče.
Přečtěte si dále:
D jako doprovázející organizace
N jako novorozenecký abstinenční syndrom