Blog

Dovol nám o tebe pečovat

Zážitky adoptivní maminky

Asi každý rodič přemýšlí nad tím, jaké asi bude první slovo jeho dítěte. Také my jsme první slovo naší Aničky toužebně očekávali.

Spojovat první slabiky začala naše holčička v deseti měsících, přesně půl roku poté, co jsme si ji jako čtvrtroční miminko přivezli z kojeneckého ústavu.

Asi si umíte představit, jak jsem jako adoptivní maminka byla dojatá, když hned prvními slabikami zkoušela Anička říct MÁMA!

A brzy začala Anička „mama“ říkat docela často. To už se i babičky radovaly, že povídá máma.

Zároveň jsme si ale s manželem neuměli vysvětlit, v jakých situacích Anička „mama“ používala.

Stála třeba před jídelní židličkou, bouchala do ní a volala „mama“. Krmila jsem jí, ale ona se natahovala po lžíci a zas volala „mama“. Obouvala jsem ji, ale ona mne odstrkovala opět s voláním „mama“.

„Chceš, aby tě maminka vysadila do židličky?“ ptali jsme se jí.

„Chceš, aby tě maminka krmila?“

„Chceš, aby tě maminka obouvala?“

Nic. Anička byla nespokojená dál.

S jejím prvním slovem to totiž bylo úplně jinak.

Naše holčička neříkala „máma“, ale „sama“…

Za těch pár měsíců v kojeňáku se naučila nikomu nedůvěřovat.

Nikdo jí totiž nechoval, když plakala. Nikdo jí nezpíval, když usínala. Nikdo jí nepopovezl dál, když už pod stromy v ústavní zahradě neměla co pozorovat.

Ani po měsících naší péče Anička důvěru v dospělé nenašla. Přes všechnu naši lásku se nedokázala spolehnout ani na mámu a tátu.

Tak malá holčička uměla spoléhat jenom sama na sebe.

Celé dětství měla tendence o nás pečovat, převzít roli rodičů, mít všechno pod kontrolou, nespoléhat na druhé. Většina rodičů učí dítě samostatnosti. My jsme naši Aničku museli učit naprosto opačné dovednosti – dovolit nám, abychom mohli pečovat my o ni.


Další zážitky a příběhy náhradních rodičů:

Holínky pro tetu

Drogová past a babička pěstounkou

Ne opožděný, ale zanedbávaný

A další příběhy.

Rubriky