Zážitky našich pěstounů…
☔ Venku od rána prší. S Beruškou se chystáme do školy, obouváme si boty v předsíni. Jsou slyšet kapky deště dopadající na parapet. My mlčíme. Ticho je divné, ale za ty tři měsíce, kdy je Beruška u nás, jsme si tak nějak zvykli. Beruška se prostě takhle občas zasekne. Mlčí, pěstičky má zaťaté, hlavou jí běží něco, o čem my nic nevíme a možná ani vědět nechceme. Fakta známe ze spisu, ale co Beruška skutečně prožila a co cítí, o tom se dozvídáme beze slov.
Ve chvílích záseků ještě intenzivněji než jindy cítíme, že to bylo něco setsakra hrozného.
Podle rady psycholožky jsme v tu chvíli prostě s ní, víc dělat nemůžeme.
„Teto, vezmeš si taky holínky?“
Zvedám hlavu, mám radost, že Beruška promluvila.
„Já holínky nemám, vezmu si dneska kozačky, víš,“ odpovídám.
„Nemůžeš chodit rovně.“
Holčička v holínkách a se zaťatými pěstičkami v kapsách bundy stojí u dveří.
„Jak to myslíš, že nemůžu chodit rovně?“
„Musíš okolo louží. Já můžu rovně.“
Kývám hlavou.
„Nemůžeme se držet, když musíš okolo louže,“ napovídá Beruška.
Vyndavá ruku z kapsy a chytá se mě za ruku.
„Měla by sis holínky koupit, teto.“
Další zážitky a příběhy náhradních rodičů:
Drogová past a babička pěstounkou
A další příběhy.