Už od malinka jsme u Aničky podle rad doprovázející organizace nenásilně posilovali pozitivní vztah k romství. Četli jsme si spolu třeba leporela, kde byly děti různých etnik. Anička dlouho vypadala, že je jí to tak trochu jedno. Přišlo jí prostě úplně přirozené, že někdo má pleť tmavší a někdo světlejší. Ve čtyřech letech jednou přišla ze školky: „Maminko, Ondra mi říkal, že jsem jeho černoušek!“ Hrklo ve mně. Aničce do té doby nikdo neřekl, že by byla černá! A teď jí to takhle naservíroval dokonce Ondra, její školková láska! No to bude malér. „Co jsi mu na to řekla?“ chystala jsem se jí konejšit. „Přece že je můj bíloušek!“ (…) Aničce je dnes deset a téhle příhodě se smějeme společně. Za tu dobu už slyšela pár opravdových rasistických poznámek, ale roste z ní sebevědomá holka, která ví, že na barvě kůže vůbec nezáleží. Svým pozitivním přístupem to učí i lidi okolo sebe.
Další zážitky a příběhy náhradních rodičů:
Holínky pro tetuDrogová past a babička pěstounkouNe opožděný, ale zanedbávaný
A další