Napadá mě, že péče o Natálku musela být strašně náročná. Už když jste si ji brala do péče jste asi tušila, že to nebude jednoduché. Byla jste na to sama? Nebo jste měla pomoc třeba v partnerovi?
U mě to bylo tak, že v době, kdy jsem se rozhodovala, zda Natálku přijmu do péče, jsem už měla své tři dospělé děti odstěhované a plně soběstačné. Po rozvodu s jejich otcem jsem si našla nového partnera, který se mi ale bohužel zabil v autě. Tahle událost mě moc bolestivě zasáhla, takže vím, že hledat si někoho jiného pro mě nepřichází v úvahu. A protože jsem v invalidním důchodu, tak jsem přemýšlela, čím teď svůj život naplním. Pro co teď budu žít.
A pak do Vašeho života přišla Natálka?
Tak nějak. Já jsem ji znala už z doby, kdy byla umístěna v přechodné pěstounské péči. Takže jsem měla čas a prostor ji poznat a uvažovat, zda péči o ni zvládnu.
Měla jste nějaké ambice? Věřila jste, že z těch zranění dokážete Natálku úplně dostat?
Já jsem si byla vědoma toho, jak obrovská zranění si Natálka nese. Začátek jejího života byl tak strašně těžký a složitý. Proto jsem do toho šla s tím, že nebudu řešit jak to dopadne. Že do toho dám prostě všechno a pokud se Natálka třeba v patnácti sebere a uteče, tak to nebudu brát jako svou životní prohru. Prostě neměla jsem žádnou ambici, kromě jediné – dát jí maximum toho, co budu moct.
Myslím, že takový postoj je úplně to nejzdravější, co člověk může udělat. Vím totiž, jak moc kolikrát náhradní rodiče bolí ta nesplněná a nenaplněná očekávání, která, ať už vědomě nebo podvědomně, od svých dětí mají.
Přesně tak, ono ani u vlastních dětí by člověk neměl mít ta velká očekávání.
Musím říct, že mně moc pomohla naše psycholožka spolu s knihou od klinického psychologa Daniel A. Hughese s názvem Budování citového pouta: Jak probouzet lásku v hluboce traumatizovaných dětech. Kniha vypráví příběh traumatizované holčičky Kate, jejíž projevy nikdo nechápe, až poslední pěstounka z řady pečujících osob, jejichž péčí dívka prošla. Pěstounka, která našla takový klíč, kterým pomáhá téhle holčičce zpracovávat a odžívat si svá traumata. Je to takový univerzální klíč, který funguje na všechny traumatizované děti.
Takže to pomáhalo i Natálce? Povíte mi třeba o nějaké konkrétní situaci?
Například to byly situace, kdy ode mě Natálka potřebovala, abych se maximálně naladila na její vnitřní pocity a emoce, které opravdu cítí a jsou schované za vnějším různorodým chováním a projevy. Natálka moc potřebovala, abych chápala jak se cítí a říkala jí to.
Musela jsem si prostě s ní tu bolest odžít. Například pěstounka v té knize říká Kate: ,,Já vím, že jsi to měla těžké, vím, že tě to trápí.” Natálka tohle přesně strašně moc vyžadovala. Já jsem jí říkala: ,,Já chápu jak ti je, je mi to líto. Je mi strašně líto, co jsi musela prožít.” Tím se jakoby ladíte k tomu dítěti, protože to vnitřní naladění k dítěti je to nejdůležitější.
Odhaduju, že tohle nacítění na dítě je tak moc klíčové a také těžké proto, že se neděje v situacích, které jsou zrovna jednoduché žít?
Právě. Na školení jedné skvělé lektorky jsem k tomu dostala úžasnou radu. Ona nám totiž řekla: ,,Nekoukejte na to, co to dítě říká nebo jak se chová. Když na Vás bude křičet nebo se na Vás zlobit. Když Vám bude říkat, že jste nejhorší, že už u Vás nechce být a nebo že Vás nenávidí. To se nezlobí na Vás, zlobí se na ty svoje rodiče. Vždy jděte po vnitřním nastavení toho dítěte a vnímejte, co je schované za těmi projevy, co je pravým důvodem.”
Takže nebrat si tyhle vyhrocené situace osobně? Jde to vůbec? Vím, že tohle je obrovské téma mnoha náhradních rodičů.
Já už si to osobně neberu. Když na mě Natálka takhle křičí, tak na to vůbec nereaguju, snažím se na ni naladit a mít pochopení pro to, co zažila a co mi tím chce říct. Takže třeba říkám: ,,Já vím, že je ti špatně. Pojď, pochováním tě. Já vím, že je ti smutno, je mi moc líto co se ti stalo.”
Horší je to, že na ni negativně reaguje okolí a rodina. A to je moc těžké.
Máte pravdu, ještě těžší než tyhle zoufalé projevy našich dětí je pak poslouchat negativní a odsuzující reakce okolí nebo blízké rodiny. Protože tihle lidé vůbec nebývají obeznámeni s problematikou a projevy chování našich traumatizovaných dětí. Tohle zná a žije mnoho náhradních rodičů. Vím, že mnoho z nich to velmi znejišťuje v tom, zda jdou ve výchově tou správnou cestou. A vůbec v tom, jestli jsou dobrými rodiči.
Ano, je strašně těžké poslouchat například od dospělých dětí, nebo od kamarádů řeči typu: ,,Bože, ta na tebe tak ošklivě křičí, tak je tak zlá, ta je tak nevychovaná! Nemůžu se na to dívat!” A pak třeba následují rady co by udělali oni. Rady, které vím, že jsou pro nás úplně nepoužitelné.
Jak na to reagujete? Máte nějakou radu pro ostatní rodiče co s tím?
Ano, já říkám: ,,Nikdo mi do toho nemluvte! To je moje záležitost! Důvěřujte mi, že vím co dělám! Já si myslím, že to dělám dobře! Pokud se na to nemůžete dívat, můžete odjet.”
Martino jste skvělá! Jen mi upřímně řekněte, jak moc Vás to zasahuje uvnitř? Nepochybujete pak o sobě a svých rodičovských kompetencích?
To víte, že pochybuju! Každý den!
Musím říci, že to je tak osvobozující slyšet! 😀
Víte, co mi pomáhá? Vnímat ty změny, které se u Natálky dějí. Když vydržíte ten náročný začátek, tak se Vám podaří postupně rozklíčovat jednotlivé situace s dítětem a naučíte se na ně reagovat a zvládat je. Já to poznala nejvíc a nejdřív na Natálčině psychomotorickém vývoji. Ty pokroky, které začala Natálka dělat, byly pro mě až neuvěřitelné.
Například, když k nám přišla, tak díky tomu co zažila, měla velmi špatně rozvinutou hrubou motoriku. Tím, že strávila velkou část života sama v postýlce, vůbec jako batole neprošla fází lezení a rovnou ze sedu začala chodit. Proto měla ochablé svalstvo a třeba chůze do schodů nebo chůze pozadu pro ni byla obrovský problém. Nebo že by uměla skákat po jedné noze. Nic z toho neznala a neuměla. Proto pro mě bylo tak povzbuzující a uklidňující, když například jednou přišla a ukázala mi, že se sama naučila skákat po jedné noze. Ta hrubá motorika se jí zlepšuje jako první a pak za ní jdou i psychologické pokroky. A to je to, co mě nabíjí, co mi pomáhá věřit, že jdu správným směrem. To je to, co mi dává sílu.
První díl najdete zde: https://dobrarodina.cz/2020/09/terapeuticke-rodicovstvi-1-dil-celou.html
Druhý díl najdete zde:https://dobrarodina.cz/2020/09/terapeuticke-rodicovstvi-2-dil-na-zidli.html
Třetí díl najdete zde: https://dobrarodina.cz/2020/10/terapeuticke-rodicovstvi-3-dil-vubec.html
Pátý díl najdete zde: https://dobrarodina.cz/2020/10/terapeuticke-rodicovstvi-5-dil-natalka.html
Šestý díl najdete zde: https://dobrarodina.cz/2020/10/terapeuticke-rodicovstvi-6-dil-jsem.html
Sedmý díl najdete zde: https://dobrarodina.cz/2020/10/terapeuticke-rodicovstvi-7-dil-jako.html
Osmý díl najdete zde: https://dobrarodina.cz/2020/11/terapeuticke-rodicovstvi-8-dil-budes.html
Devátý díl najdete zde: https://dobrarodina.cz/blog/terapeuticke-rodicovstvi-9-dil-jakoze-si-me-najdes/
