Martino, pojďme si povídat víc do hloubky o tom, proč děti jako Natálka potřebují, aby k nim rodiče přistupovali jinak. Proč se například tyhle děti nejsou schopné učit z přirozených důsledků událostí, které se kolem nich dějí?
Vím, že mnoho náhradních rodičů nechápe, proč by tyto děti mohly potřebovat jiný přístup, proč jim nefungují takové ty běžné rodičovské strategie, které jim navíc docela dobře fungovaly třeba při výchově biologických dětí. Jenže já sama jsem zjistila, že pouze láska a maximální nasazení prostě nestačí. Vychovala jsem tři děti a myslela jsem si, že stejné nebo podobné strategie výchovy budu moci použít i pro výchovu Natálky, ale to vůbec nešlo.
Pojďme si říci, v jakých oblastech je vývoj dětí s tzv. vývojovým traumatem jiný?
Je toho víc. Třeba konkrétně Natálka neměla k biologické mamince vytvořený pevný a bezpečný vztah. Konkrétně to znamená, že se s ní necítila být v bezpečí, milovaná, důležitá, opečovávaná. Když je vztah nastaven zdravě, dítě hledá ve stresující nebo jinak obtížné situaci oporu a útěchu u mámy. Ale tady to bylo naopak, Natálka se musela spolehnout pouze a jen na sebe. Problém je, že tohle má kromě jiného (manipulace, o které jsme už mluvili) přímou vazbu na schopnost Natálky se učit a vstřebávat nové poznatky. Nejlépe se člověk učí v klidu a bez stresu, ale prvních pět let života Natálky byl jeden obrovský stres. Takže se v jejím mozku v podstatě nevytvořily některé dráhy a spoje, které zdravé dítě vytvořené má a díky kterým se dokáže učit nové věci, poučit se z vlastních chyb a následků událostí, které se kolem něj dějí.
Martino povíte mi v této souvislosti o nějakém konkrétním zážitku s Natálkou?
Určitě. Hned mě napadá příběh z nedávné doby. S Natálkou jsem se několik dní snažila zvládnout nějakou novou látku do školy a jí to moc nešlo. Byla ty dny taková nervózní, náladová a já to vnímala a čekala jsem, jak už ji znám, že se něco stane. A také stalo.
Jeden den nějaký banální spouštěč odstartoval obrovskou scénu, při které Natálka plakala a křičela: ,,Jsem hnusná, hloupá a blbá a ty mě jednou stejně vykopneš!” Mě to strašně překvapilo, protože jsem od ní nic takového do té doby neslyšela. Pak mi ale došlo, že se takhle musela cítit celou dobu co u mě byla, možná se tak cítila od narození… Hnusná a blbá. A jak se nemohla naučit ty nové věci do školy, tak jí to nasedalo a zraňovalo přímo tam do toho jejího špatného já. Bylo mi to tak líto. Ta situace mě překvapila, takže jsem jí odpověděla: ,,Co to povídáš, Natálko! Proč říkáš tak strašně ošklivé věci? Vždyť přece víš, že to tak není a že tě nikdy neopustím.”
Musím říct, že mi z toho jde mráz po zádech. Jak těžké muselo být pro Natálu celý život žít s tím, že se cítila jako špatný člověk. Hnusná a blbá. Vím, že takhle a podobně se cítí mnoho našich dětí. Když se pak mají naučit něco nového a ono to hned nejde, tak jim jde ten neúspěch přímo do duše a zasahuje je mnohem silněji než zdravé děti. Prostě to sebehodnocení a sebevnímání u nich tím, co zažily, strašně moc utrpí. Martino, jak jste tu situaci řešila dál?
Já jsem chtěla Natálku přitulit a uklidnit v náručí, ale nešlo to. Když jsem jí jen sáhla na ramena, začala se bránit a strašně křičet. ,,Nesahej na mě! Neškrť mě! Ty mě škrtíš!” Ale já jsem se jejího krku vůbec nedotkla! V tu chvíli mi došlo, že si něco takového už asi zažila a teď se jí ta událost vrací. Proto jsem ustoupila a jen se ji snažila uklidnit hlasem: ,,Natálko, já bych ti přece nikdy neublížila! Vždyť víš, že jsi moje milovaná holčička! “ Pořád jsem jí takové a podobné věty opakovala dokola. Nechala jsem tedy Natálku, aby si tím výbuchem emocí prošla sama, já tam byla a mluvila na ni. Ke konci jsme plakaly obě. Nakonec mě Natálka nechala, abych si ji přitulila do náruče a hladila po hlavě. Stále dokola jsem jí opakovala, že je moje milovaná holčička a že ji nikdy neopustím.
Martino, jste úžasná. Myslím, že Natálka tohle moc potřebovala slyšet a integrovat si to do svého já. Že je milovaná, přijímaná, úžasná, a že ji nikdy neopustíte. Že už nikdy nebude sama. A taky, že nevadí, pokud v něčem neuspěje. Že nevadí, pokud udělá chybu.
Ano, to je pravda. Chci tohle dál řešit s Natálkou také v terapiích, cíleně na tom pracovat. Co mě překvapilo bylo to, že Natálka tohle dokázala přiznat až po tak dlouhé době, až po dvou a půl letech od té doby, co jsem ji přijala. Trvalo to, než si to dovolila, než se u mě tak uvolnila a vyzrála natolik, aby si to dokázala vůbec uvědomit a zformulovat to.
Martino, vnímám, že za tím je obrovský kus cesty, který jste s Natálkou společně ušly. A obrovský posun v síle vztahu mezi vámi! To mě přivádí k další otázce. Vím, že mnoho našich dětí má velké problémy s rozpoznáním vlastních emocí. S uvědoměním si toho, jak jim vlastně je a co je toho příčinou. Např. ,,mám strach z toho být tady sám.” To je další z důvodů, proč naše děti potřebují, aby se k nim přistupovalo ve výchově jinak, léčivě. Jak to bylo u Natálky?
Když ke mě Natálka přišla, byla jakoby zamrzlá. Nedokázala mi říct co cítí, že se třeba něčeho bojí. Veškeré emoce, které ke mě od ní proudily, byly veskrze negativní. Jak už jsem říkala dřív. To bylo samé: ,,Nechci to, nebudu to dělat, ne a ne ne…” Celé dny. A pak tu byly ty extrémní strachy. Ze zavřených dveří a ze sprchy s teplou vodou. Všechny dveře jsme museli stále nechávat otevřené a strach ze sprchy přetrvával minimálně rok. Natálka se taky nedokázala spontánně smát. Třeba když jsme se spolu dívaly na pohádku v televizi a tam bylo něco legračního, tak jí to jakoby vůbec nedošlo. Tak, jak Natálka nechápala své vlastní prožívání, nerozuměla ani prožívání ostatních.
Napadá mě, jestli jste v tomhle období nezkoušely využívat takové ty emoční kartičky (pomůcka doporučovaná psychology, která obsahuje sadu kartiček znázorňujících základní emoce jako je radost, smutek, strach, stud apod. Dítě vybere kartičku podle obrázku a ta mu pomáhá identifikovat, jaká emoce ho právě pohltila)?
Ano tuhle pomůcku znám, také nám ji doporučovali. U nás to bohužel nefungovalo, protože Natálka si nedokázala obrázky spojit se svým prožíváním. Nechápala, jaký obrázek má kdy vybrat. U nás se prožívání emocí ale naštěstí postupem času měnilo. Prostě tím, jak jsem se k ní snažila léčivě přistupovat ve všech možných situacích. Moc mě třeba potěšilo, když se Natálka poprvé začala smát něčemu legračnímu v pohádce v televizi. Věděla jsem, že to znamená, že Natálka už není v takovém napětí a takovém stresu, a tím pádem si to může dovolit. Že se u mě uvolňuje. Ještě úžasnější pro mě bylo, když se mě jednou Natálka zeptala, jestli se na ni nezlobím, že vypadám, jako bych se zlobila. Uvědomovala jsem si tenkrát, jak velký kus cesty ušla od toho, že nevěděla, jak se cítí ona sama k tomu, že dokáže projevit empatii směrem ke mně. Protože pokud člověk nedokáže vnímat, co cítím sám, těžko dokáže pochopit emoce druhých lidí.
Martino, vím že s Natálkou od doby, co jste ji přijala docházíte na pravidelné terapie k psychologovi specializovanému na takto silně traumatizované dětí v náhradní rodinné péči. Povíte nám víc o druhu terapie, kterou terapeutka pro Natálku zvolila a proč? A také zda u Natálky vnímáte nějaký posun ve výše popsaném?
Vím, že pro děti v náhradní rodinné péči se obecně využívají různé typy terapií jako je třeba terapie hrou, filiální terapie nebo videotrénink interakcí. Nicméně, pro tak silně traumatizované dítě jako je Natálka bylo potřeba zvolit jiný typ terapie a to tzv. Dyadickou terapii. I z toho důvodu, že u ostatních typů terapií může dítě dost zásadně ovlivňovat obsah sezení a tím v podstatě odvádět pozornost od řešení toho co je opravdu třeba řešit. Terapeutka věnuje určitou část času mě (dle toho jak potřebuji), ale většinu času jsem na sezení spolu s Natálkou. To je dost důležité a klíčové, že tam jsem vždy s ní a pro ni jako její podpora a hlavně máma – nejdůležitější vztahová osoba. Terapeutka s Natálkou prochází různé situace, které se jí v životě dějí a snaží se jí ukazovat jak to co se jí stalo v biologické rodině ovlivňuje její současné vnímání. Některá sezení jsou snazší jiné jsou hodně emotivní a já jsem tam vždy pro Natálku, abych ji mohla pomoci zvládnout emoce které kolem toho všeho zákonitě vyvstávají. Právě tenhle druh terapie Natálce opravdu moc pomáhá v prohlubování vztahu ke mě, ale také v tom, že se díky této terapii opravdu učí chápat sebe, své emoce, a prostě svět kolem sebe jiným a o mnoho zdravějším způsobem.
Co je Dydadická vývojová psychoterapie? – zpracováno
PaedDr. Petrou Pávkovou
Dyadická vývojová psychoterapie (Dyadic Developmental Psychotherapy – DDP)
Jde o terapii zaměřenou na attachment, terapii, která pomáhá dítěti, aby se cítilo být v bezpečí a začalo věřit lidem okolo sebe, aby porozumělo samo sobě i světu okolo, aby se začalo vnímat jako dobré a láskyhodné a bylo tak schopné přijmout to nejcennější, co mu rodiče nabízejí – blízký a bezpečný vztah. Jde o rodinnou terapii, pěstouni a adoptivní rodiče jsou její nedílnou součástí.
Tato terapie je určena dětem, které byly opuštěny svými biologickými rodiči, které musely ve svém raném dětství čelit zanedbávání, týrání nebo zneužívání a u nichž se rozvinuly poruchy chování, které jim každodenně komplikují život v jejich nových rodinách. Tyto děti nerozumí samy sobě ani světu okolo, cítí se být špatné. Nedůvěřují lidem a přičítají jim nepřátelské úmysly, spoléhají se jen samy na sebe a nestojí o pomoc ostatních. Snaží se mít věci pod kontrolou a s lidmi okolo sebe manipulují, mají problémy respektovat autoritu dospělých a přijímat limity. Neumí regulovat své emoce a podléhají výbuchům vzteku nebo zoufalství, necítí se být mezi lidmi v bezpečí a nestojí o to navazovat s nimi blízké vztahy.
V České republice tuto terapii ve své praxi využívá již řada terapeutů. V případě potřeby terapeuta DDP se můžete obrátit na organizaci ATTA (www.attachment.cz), případně na stránky Právo na dětství (http://www.pravonadetstvi.cz/odbornici/attachment/vzdelavaci-program-specifika-pece-o-deti-v-nahradni-rodinne-peci/).
Zdroje:
První díl najdete zde: https://dobrarodina.cz/2020/09/terapeuticke-rodicovstvi-1-dil-celou.html
Druhý díl najdete zde: https://dobrarodina.cz/2020/09/terapeuticke-rodicovstvi-2-dil-na-zidli.html
Třetí díl najdete zde: https://dobrarodina.cz/2020/10/terapeuticke-rodicovstvi-3-dil-vubec.html
Čtvrtý díl najdete zde: https://dobrarodina.cz/2020/10/terapeuticke-rodicovstvi-4-dil-dam.html
Pátý díl najdete zde: https://dobrarodina.cz/2020/10/terapeuticke-rodicovstvi-5-dil-natalka.html
Sedmý díl najdete zde: https://dobrarodina.cz/2020/10/terapeuticke-rodicovstvi-7-dil-jako.html
Osmý díl najdete zde: https://dobrarodina.cz/2020/11/terapeuticke-rodicovstvi-8-dil-budes.html
Devátý díl najdete zde: https://dobrarodina.cz/blog/terapeuticke-rodicovstvi-9-dil-jakoze-si-me-najdes/
