Martino, pojďme si povídat o tom, jak se vám s Natálkou hlavně v prvních měsících po jejím přijetí osvědčilo mít nastavenou strukturu dne?

Zjistila jsem, že pro Natálku je hodně uklidňující, pokud má jasně definovanou strukturu dne, a ta se pokud možno moc nemění. Takže jsme každý den v přibližně stejnou dobu vstávaly, svačily, obědvaly i večeřely, ale týkalo se to i mnoha dalších činností. Pokud nebyla ve škole, většinu času jsme trávily spolu a navíc velmi strukturovaně. Vždy jsem jí dávala na výběr ze dvou různých činností, které spolu můžeme dělat, a když ji to přestalo bavit, tak následoval zase výběr ze dvou jiných činností. Třeba: ,,Natálko, teď si můžeme zahrát karty, nebo malovat.” A tak pořád dokola.

Snažila jsem se, aby věděla, co ji kdy během dne čeká, a měla prostor a čas se na to připravit. Lépe pak všechno vstřebávala a přijímala. Šlo o to, abych aktivitu a program dne řídila já a navíc pokud možno vždy pozitivně, aby Natálka neměla snahu přebírat kontrolu nad situacemi a někam mě manipulovat. Cílem bylo, aby si uvědomila, že se nemusí bát předat kontrolu nad tím, co se kolem ní bude dít, někomu dospělému. Což se jí v předchozím životě v biologické rodině mnohokrát nevyplatilo. Šlo o to, abychom spolu zažily co nejvíc pozitivně laděných situací, kde by se Natálka mohla cítit příjemně a úspěšně.

Martino, pojďme si povídat o tom, jak jste pojala u Natálky nastavení hranic?

Pro mě na začátku bylo úplně nejdůležitější to, abych se pro Natálku stala tím prvním nejdůležitějším a hlavně bezpečným člověkem. Aby se na mě dokázala dobře a silně navázat a naladit. Aby mě neodmítala. Aby se mě nebála. Měla jsem pocit, že až pak můžeme budovat něco dalšího. Takže jsem zvolila k hranicím přístup, kterému říkám ,,otevřené nůžky”.

Jak si to můžeme konkrétně představit?

Dobrý příklad je třeba oblékání. Já jsem mohla Natálce vybrat oblečení a říct jí, aby se oblékla. Věk na to už měla, aby to zvládla. Ale po tom regresu, který jsme si zažily krátce po tom, co jsem ji přijala, jsem měla doma mentálně vlastně takové miminko. Takže, když jsem po Natálce chtěla, aby si sama oblékla kalhoty a tričko, tak jsem ji po nějaké době našla, jak sedí nahá vedle oblečení, dívá se, houpe se ze strany na stranu a nic. Jako by vůbec nevěděla, co má dělat. Jako by jí ruce nesloužily a mozek nevěděl, jaké pohyby má udělat, aby si ty kusy oblečení na sebe oblékla. Mohla jsem nad ní stát a nutit ji, aby se oblékla, ale k čemu by to bylo?

Takže jste ji oblékala jako miminko?

Ze začátku ano a postupně jsem chtěla, aby zkoušela některé části oblečení sama nebo s mojí pomocí. Vždy jsem počítala s tím, že když jí to nepůjde, tak jí pomůžu. Klíčové bylo nenechat Natálku, aby neuspěla. Protože tím jsem předcházela konfliktu a tomu, že by se Natálka dostala do afektu, což rozhodně nebylo žádoucí. Natálka si například oblékla džíny a já už dopředu věděla, že má problém se zapnutím zipu a knoflíku. Tak jí říkám: ,,Já ti ten knoflík se zipem ukážu a zapnu a ty to pak zkusíš sama. Když ti to nepůjde, tak ti to zase ukážu a pomůžu.” Vždy ta akce musela pro ni a mě skončit pozitivně. Takže jsem musela mít mnoho trpělivosti a pochopení. Nebrala jsem to tak, že mám doma sedmiletou holčičku, ale že mám doma batole, které se oblékání právě učí a já mu s tím ráda pomůžu. Postupně pomalu jsme se během několika týdnů pozitivně a bez stresu dopracovaly k tomu, že se Natálka zvládla obléct sama. Jako balzám u nás fungovala věta, kterou Natálka ode mě hlavně v začátcích slyšela mnohokrát za den: ,,Pojď, já ti pomůžu, spolu to zvládneme!” Já jsem prostě chtěla, aby se Natálka nebála mě kdykoliv přijít poprosit o pomoc, aby si ve mě vybudovala důvěru.

Tomu rozumím, vnímám, že jde hodně o Vaše vnitřní nastavení. Tady šlo o to, abyste si díky tlaku na to, aby se Natálka sama oblékla, nenarušovaly nově vznikající vztah. Ale nejde jen o oblékání. Povíte mi, Martino, víc?

Jde celkově o vlídný a respektující způsob komunikace. Například jídlo. Já jsem Natálce nedávala moc na výběr, co bude k jídlu. Maximálně dvě možnosti, víc možností už ji stejně mátlo a nebyla schopná se rozhodnout. Dost dopředu, aby měla čas si to promyslet, jsem jí řekla například: ,,Natálko, ke svačině si můžeš vybrat buď jogurt, nebo rohlík.” Šlo mi o to, aby ke mně měla důvěru a řekla mi, pokud by nic z toho nechtěla a nejedla to potom jen z pocitu strachu, že se rozzlobím. Aby to pro ni nebyl příkaz. Natálka mi dost často řekla, že nechce žádné z jídel, které měla na výběr. Myslím, že to bylo proto, že nevěděla co si pod kterým jídlem představit. Pak jsem něco vybrala sama, nenutila ji, sedla si a jedla a ukazovala, jak mi to moc chutná. Nebo jsem třeba dala demonstrativně ochutnat našemu pejskovi, tomu chutná vždy. V drtivé většině případů se Natálka k jídlu v pohodě přidala.

Tomu rozumím. Pozitivně, hravě, bez stresu, strachu nebo křiku jste došla s Natálkou tam, kam bylo potřeba. Cítím tam jednu důležitou věc, Natálka neplnila Vaše požadavky proto, že by se bála co bude, když je nesplní. Není to vztah založený na strachu, ale na důvěře, lásce, legraci a hravosti. Musím přemýšlet nad tím, jak velký rozdíl je pak ve vztahu rodič a dítě, pokud je vztah postavený na strachu, a nebo na lásce a respektu.

Souhlasím. K tomu mě napadá příklad u Natálky s čištěním zubů. Natálka si odmítala čistit zuby a já bych ji samozřejmě mohla vzít a odtáhnout do koupelny za ruku nebo jinak násilím a tam na ni lehnout a zuby jí vyčistit. Ale já si myslím, že tohle je to nejhorší, co může rodič dítěti udělat. Protože v tom dítěti vzbudí vzdor, nedůvěru a taky strach.

To je ale hezký příklad. Jak jste tedy s Natálkou řešila čištění zubů? To je taková věc, se kterou se potýká mnoho rodičů.

I u těch zubů jsem na to s Natálkou šla prostě jen a jen pozitivně. Takže jsem jí třeba čistila zuby já, pokud sama nechtěla. Pak nám taky dlouho dobře sloužila nálepka s Hurvínkem, kde je nakresleno a napsáno, jak se který zoubek má čistit. Tu jsme si vylepily v koupelně a chodily se na ni dívat při čištění zubů. Nebo Natálku taky moc bavilo dívat se, jak ubývá čas na přesýpacích hodinách, které jsme k tomu účelu koupily. ,,Natálko, připravit k čištění, pozor, otáčím!” To byla rychlost a nadšení, s jakým si Natálka zuby čistila.

Rozumím, takových hravých nápadů se dá vymyslet mnoho. Tak mě napadá, Martino, jestli Natálka Vaší vstřícnosti někdy nezneužívala a nemanipulovala Vámi. Například tak, že předstírala, že něco nezvládne jen proto, aby měla situaci pod kontrolou?

Samozřejmě. To víte, že to zkoušela. Ale tomu se dá čelit zase a jen v klidu a pozitivně. Já jsem postupně ty nároky na ni zvyšovala, takže jsem věděla, co už sama zvládne a co ne. Například: ,,Včera sis zvládla kalhotky obléct sama, tak to určitě zvládneš dnes i zítra.” Takže jsem na tohle dávala pozor a rozlišovala jsem, kdy je to snaha o manipulaci a kdy je to opravdu o tom, že je to pro Natálku z nějakého důvodu těžké a kdy tu moji pomoc opravdu legitimně potřebuje.

Martino, napadá mě, že tak, jak nastavení hranic s Natálkou popisujete, by bylo celkem složité je udržet, aby se to celé ,,nerozteklo” kamsi do ztracena.

Ona je tu ještě jedna důležitá věc. Pokud je potřeba, aby Natálka něco dělala, nebo splnila, tak na té věci trvám a opakuji svůj požadavek vždy přesně a jen třikrát. Napotřetí už Natálku nenechám, aby mě ignorovala a nic se nedělo. Jmenuje se to ,,pravidlo tří” a je to doporučení, které jsem si přečetla v knize od známého profesora Matějčka.

Uvedu konkrétní příklad. Natálka ráno moc nerada vstává a někdy je prostě potřeba, když někam jedeme nebo jde do školy, aby si pospíšila. Tak to probíhá asi následovně: ,,Natálko, už je ráno, vstávej.” Nic. ,,Naty, vstávej!” Nic. ,,Natálie, hned vstaň!” Jdu a pomůžu jí vylézt z postele. Natálka už je na to zvyklá a také reaguje na jiný způsob oslovení, takže už ví, že už je opravdu na místě začít něco dělat. Podobně to dělám i jinde, právě proto, aby to celé nešlo kamsi do ztracena.

Pochopila jsem správně, že fyzické tresty jako způsob nastavení hranic ve Vašem životě s Natálkou vůbec neexistují?

K tomu Vám musím povědět jednu nedávnou příhodu. Seděla jsem s Natálkou v obýváku a požádala jsem ji, aby mi něco podala. Jí se moc nechtělo, takže mi tenkrát ošklivě odsekla: ,,Ani mě nehne, podej si to sama!” Mě to tenkrát naštvalo a říkám jí: ,,Natálko, ještě jednou mi takhle ošklivě odsekneš a dostaneš přes pusu!” V tu chvíli jsem od Natálky dostala takovou facku, až se mi zatmělo před očima a vyhrkly mi slzy. Natálka mi říká: ,,Myslíš takovouhle?” Já jsem v tu chvíli úplně zkameněla a říkám jí: ,,Natálko, ty jsi takovou facku už někdy dostala?” ,,Ano, maminko, dostala.” Plakala Natálka, plakala jsem já. Vysvětlovala jsem jí, že já bych jí nikdy takovou facku nedala, že to tak jen občas řeknu, když mě moc naštve. Já v tu chvíli úplně viděla to malé miminko, které dostalo takovou ránu do hlavy. Dlouho jsme o té situaci ještě mluvily, Natálka se mi omlouvala a já jí zase vysvětlovala.

Úplně mě z toho celého mrazí. Nikdy nevíte, čím si dítě prošlo před tím, než se k Vám dostalo. Co si pamatuje, ať už na vědomé nebo nevědomé úrovni.

Právě. A to by si měl uvědomit každý náhradní rodič. Protože pak například to, jestli ty zuby budou dnes vyčištěné nebo nebudou, už zase nemá tak vysokou prioritu. Jako to, zda Vám dítě bude věřit nebo ne.

Hranice mají tedy chránit dítě nebo okolí před dítětem a naučit ho základním zákonitostem v mezilidském soužití. Nemá se dít, že způsob nastavování hranic u dítěte vyvolává strach, odpor, nebo jakkoliv jinak porušuje vztah mezi ním a pečující osobou. Nastavování hranic by naopak mělo podporovat vznik a sílu vztahu. To si z dnešního povídání s Martinou beru já.

První díl najdete zde: https://dobrarodina.cz/2020/09/terapeuticke-rodicovstvi-1-dil-celou.html

Druhý díl najdete zde: https://dobrarodina.cz/2020/09/terapeuticke-rodicovstvi-2-dil-na-zidli.html

Třetí díl najdete zde:https://dobrarodina.cz/2020/10/terapeuticke-rodicovstvi-3-dil-vubec.html

Čtvrtý díl najdete zde: https://dobrarodina.cz/2020/10/terapeuticke-rodicovstvi-4-dil-dam.html

Pátý díl najdete zde: https://dobrarodina.cz/2020/10/terapeuticke-rodicovstvi-5-dil-natalka.html

Šestý díl najdte zde: https://dobrarodina.cz/2020/10/terapeuticke-rodicovstvi-6-dil-jsem.html

Osmý díl najdete zde: https://dobrarodina.cz/2020/11/terapeuticke-rodicovstvi-8-dil-budes.html

Devátý díl najdete zde: https://dobrarodina.cz/blog/terapeuticke-rodicovstvi-9-dil-jakoze-si-me-najdes/