Martino, tak mě napadá, že když se k Vám Natálka dostala, byla už předškolačkou po odkladu. Jen pár měsíců poté, co jste ji přijala, musela začít chodit do první třídy. Jak jste zvládly tuhle výzvu?
My jsme měly velké štěstí, protože poté, co jsem Natálku přijala, jsem se začala pídit, do jaké školy by ji tady v okolí mohli vzít. Od psychologů a z pedagogicko-psychologické poradny jsme samozřejmě měli doporučení, aby byla zařazena do speciální školy s asistentem. Jenže to nebylo jen tak. Všude bylo plno a pokud jde o asistenta, tak ten se musí vyřizovat ideálně alespoň půl roku dopředu, což jsme s ohledem na to, kdy jsem Natálku přijala, vůbec nestíhali. Nakonec se naštěstí v jedné blízké speciální škole uvolnilo místo a Natálku přijali.
Tomu rozumím. Obecně vím, že u našich dětí bývá často výběr dobré školy opravdu klíčový a pokud je potřeba asistent, je ideální, pokud je proškolen v problematice dětí v náhradní rodinné péči. Jinak se pak lehce stane, že pedagog nebo i asistent nesprávně vyhodnocují a následně reagují na problematické projevy dítěte. A dítě zase a opět zažívá pocit, že je “špatně” a přiživuje to zbytečně jeho raná zranění.
Přesně tak. Proto jsem byla moc ráda, když jsem zjistila, že Natálka půjde do opravdu hodně malého kolektivu pouze osmi dětí, kde je vedle učitelky dětem k dispozici ještě asistent učitele. Věděla jsem, že jí tak bude zajištěn opravdu hodně individuální přístup, což je moc dobře. Navíc jsme měli opravdové štěstí i v tom, že paní učitelka i asistentka měly zájem se v tomto ohledu doškolit. Protože hlavně ten první rok se třeba stávalo, že si Natálka vyhlédla mezi učitelkami novou maminku. Snažila se pak učitelku třeba přesvědčit, aby si ji vzala domů apod. Takže jsem potřebovala, aby těmhle a dalším specifickým projevům Natálky ve škole dobře rozuměli, věděli, jak se mají chovat a také, abych o všem, co se děje, věděla. Zároveň pro mě bylo klíčové, aby se Natálka ve škole cítila dobře, přijatá, spokojená a úspěšná.
Z toho mě mrazí. Natálka si ve škole hledala jinou maminku, protože se bála, že u Vás, Martino, nezůstane navždycky. To se ale časem změnilo, je to tak?
U Natálky bylo poznat, kdy si uvědomila, že ji nikdy neopustím a že u mě už zůstane navždy. Kdy se na mě opravdově navázala.Trvalo to asi rok, potom už tyhle snahy o hledání jiné maminky ustaly.
A jak se tedy Natálka ve škole cítí?
Natálka školu miluje. Chodí tam moc ráda, což je pro mě moc důležité. Učitelky i ostatní děti ji mají moc rády a ona má ráda je. Tím, že je tam možný velmi individuální přístup, zvládá Natálka učení většinou v pozitivním duchu. Takže v tomhle směru se zadařilo na jedničku.
Martino, pojďme si povídat o tom, jak dlouho tedy trvalo, než jste u Natálky začala vnímat, že Váš léčivy přístup jí pomáhá. Jak ty změny vlastně vypadaly?
Jak už jsem říkala dřív, nejdřív šlo o malé drobnější posuny především v hrubé motorice. Natálka se naučila třeba skákat na jedné noze, běhat pozadu nebo jezdit na kole. Tyhle posuny mě motivovaly pokračovat a nevzdat to. Pokud jde o změny v Natálčině prožívání sitaucí – v psychice jako takové, tak tam to trvalo déle.
Povíte mi víc o takových těch malých i větších významných změnách, které se u Vás udály? Jak se Natálka měnila?
Trvalo to asi rok, opravdu jsem musela vydržet a s velkou trpělivostí den po dni na Natálku stále stejně léčivě působit. Potom jsem měla pocit, jako by někdo lusknul prsty a začaly se dít úžasné věci.
Natálka začala najednou chápat proč po ní některé věci chci a vycházela mi vstříc. Takže když jsem ji poprosila, aby mi například donesla něco z koupelny, prostě šla a přinesla to. Třeba tohle by bylo před pár měsíci nemyslitelné. Ale bylo toho mnohem víc. Natálčina potřeba manipulovat se mnou a řídit vše kolem sebe se také mnohonásobně snížila. Samozřejmně byly horší dny, ale těch lepších přibývalo.
Jednou jsem byla nemocná a Natálka mě opravdu moc překvapila. Přišla tenkrát, podívala se na mě, sáhla mi na čelo a říká: “Mami nevypadáš dobře a máš horečku, běž si lehnout já se o tebe postarám”.
Martino, to je úžasné slyšet. Takže Natálka dokázala vnímat Vaše nastavení, nepohodu a projevit Vám empatii. To jsou všechno věci, které, jak jsem pochopila, jí v době, kdy jste jí přijala, byly úplně cizí.
Přesně tak. A Natálka se o mě opravdu postarala. Uložila mě do postele, uvařila mi čaj, chodila mě kontrolovat jestli mě ještě bolí hlava. Dávala mi na ni studené obklady. Ten zájem byl opravdový, ta péče od ní byla úžasná.
Natálka například ráno vstane, udělá snídani sobě a udělá ji i pro mě. Dřív nemyslitelné. Nebo spolu vaříme, část jídla dělá Natálka a část já. Pokud Natálce řeknu co má jak udělat nebo co mi má podat, ona to v pohodě udělá. Opět dřív nemožné.
Co se také změnilo je, že Natálka se už opravdu upřímně zajímá o věci a dění kolem sebe. Už nepoužívá takové ty zahlcující otázky na které ani nečekala odpověď, ale je vidět, že se o věc opravdu zajímá a přemýšlí nad ní. Například nedávno se mě ptala jaký je rozdíl mezi pěstounem a osvojitelem. Mluvily jsme také o tom, že z pěstounské rodiny děti někdy odchází zpět do té biologické a že to rozhodnutí je na panu soudci. Bylo vidět jak moc to Natálku všechno zajímá, jak si to v hlavě rovná a přemýšlí nad tím.
Ten první rok byl opravdu o tom, že jsem Natálce dávala všechnu energii, lásku a péči a téměř nic se mi nevracelo. A to bylo opravdu náročné. Ale po tom roce se to začalo výrazně měnit. Myslím, že můžu říct že po tom roce Natálka připomínala svými projevy mnohem více zdravé dítě!
Je nádherné slyšet, že změna je možná! Navíc to pro Vás muselo být úžasné a motivující tyhle změny žít! Opět přemýšlím, co se asi v té Natálčině hlavičce stalo, změnilo?
Zhruba po tom roce začala Natálka často (někdy i desetkrát za den) říkat : ,,Jsem tvoje holčička? Máš mě ráda? Budeš moje máma navždy? Zůstanu tu navždy, že jo?!” Téměř celý rok jsem ji stále dokola utvrzovala a opakovala jí, že je moje, miluju ji a vždycky budu a hlavně, že u mě zůstane navždy.
Natálka tohle potřebovala slyšet i v těch opravdu těžkých chvílích, v okamžicích, kdy jsem na ni třeba byla hodně naštvaná, protože třeba provedla něco, co neměla. Na to jsem si dávala pozor, aby i v takových chvílích ode mě slyšela: ,,Ted jsem na tebe opravdu moc naštvaná, teď uděláš tohle a tohle, abys to napravila, ale vždycky budeš moje milovaná dceruška, navždycky!”
Martino, vnímám, že naše povídání je u konce. Chtěla byste něco ještě vzkázat všem náhradním rodičům, kteří přijali různě traumatizované děti a někdy třeba už ztrácejí sílu a víru, že se jim jejich péči a láska někdy vrátí?
Aby vydrželi! Aby své děti opakovaně a za každých okolností ujišťovali o své náklonnosti a lásce. Trpělivě den za dnem. Naše zraněné děti potřebují znovu a znovu přesvědčovat o tom,že je jejich náhradní rodiče milují tak jak jsou ať se stane cokoliv. Když to vydrží dostatečně dlouho, tak se to podaří.
První díl najdete zde: https://dobrarodina.cz/2020/09/terapeuticke-rodicovstvi-1-dil-celou.html
Druhý díl najdete zde: https://dobrarodina.cz/2020/09/terapeuticke-rodicovstvi-2-dil-na-zidli.html
Třetí díl najdete zde:https://dobrarodina.cz/2020/10/terapeuticke-rodicovstvi-3-dil-vubec.html
Čtvrtý díl najdete zde: https://dobrarodina.cz/2020/10/terapeuticke-rodicovstvi-4-dil-dam.html
Pátý díl najdete zde: https://dobrarodina.cz/2020/10/terapeuticke-rodicovstvi-5-dil-natalka.html
Šestý díl najdte zde: https://dobrarodina.cz/2020/10/terapeuticke-rodicovstvi-6-dil-jsem.html
Sedmý díl najdete zde: https://dobrarodina.cz/2020/10/terapeuticke-rodicovstvi-7-dil-jako.html
Devátý díl najdete zde: https://dobrarodina.cz/blog/terapeuticke-rodicovstvi-9-dil-jakoze-si-me-najdes/
