Fakta a mýty o pěstounské péči

Dětem v ústavech vlastně nic nechybí

České dětské domovy, kojenecké ústavy a další ústavní zařízení jsou většinou hezky vybavená zařízení. Děti dostávají vyváženou stravu, mají dostatek hraček, pečuje o ně vyškolený personál, pravidelně jezdí na dovolené k moři a na ozdravné pobyty do přírody. Po materiální stránce jsou mnohdy zabezpečené lépe než děti z běžných rodin.

Co ale jejich další vývoj? Dětem chybí to nejdůležitější - láska a péče stálé osoby. Už od malička se miminku nad postýlkou střídají sestřičky, které navíc mají na starost hned několik dětí a ani při nejlepší vůli nemohou reagovat na všechny jejich potřeby. Miminka tak brzy vzdají svou snahu o pozornost a do života vchází s pocitem, že stejně nikoho nezajímají. Celý život pak bojují s nízkým sebehodnocením, mají tendenci řešit věci na vlastní pěst dříve, než jsou na to připraveny. Na dospělé už se totiž nedokáží spolehnout. Kvůli tomu pak častěji selhávají.

Ani později v dětských domovech nemají k dispozici jednu svou „tetu“ nebo „strejdu“. Střídají se směny, vychovatelé odjíždí na dovolené, zůstávají na nemocenské. Dětem chybí někdo, s nímž si mohou vybudovat pevný vztah, musí se umět adaptovat chvíli na jednoho a chvíli zase na jiného vychovatele. Nemají navíc od koho odkoukat, jak vypadá reálný život. Co dělají dospělí, když jsou nemocní? Mají také starosti? Jak se k sobě chovají partneři? Dětem chybí vzory, které jsou pro nás ostatní přirozenou a velmi důležitou součástí orientace ve vlastním životě.

V ústavních zařízeních nutně dochází nejen k omezení podnětů (třeba právě chybějící situace z reálného života dospělých), ale mnohdy také k poklesu kladení nároků na dítě. Děti za sebou nemají rodiče, který by je podporoval, učil se s nimi, záleželo by mu na nich.

V důsledku toho děti ztrácejí zájem o lidi, zhoršují se jejich schopnosti komunikovat, v jejich vývoji dochází k regresi do ranějších vývojových stadií, ztrácí důvěru v okolní svět, jsou apatičtí, hledají náhradní uspokojení v jídle, nepřiměřeně dlouhém spánku či automatických pohybech.

Následky deprivace se často projeví až v dospělosti, například v podobě špatné integrace do společnosti či problémech v zaměstnání nebo v partnerském životě.

Pěstounství je totéž co rodičovství

Jeden český právník se loni v televizním pořadu rozčiloval: „Proč pěstouni mají procházet přípravou? Výchova dětí je základní lidská kompetence, s ní se snad každý rodí.“ Pan x shrnul otázky mnoha lidí, kteří si stále myslí, že pěstounství je vlastně totéž co rodičovství. Proč je pěstounům poskytována speciální příprava? Proč za svoji práci dostávají peníze? A k čemu potřebují speciální zákonné úpravy?

Pan X má pravdu, že výchova dítěte je základní lidskou kompetencí. Svoje dítě vychováváte od jeho prvního nadechnutí, nepřerušovaně až do dospělosti. Všímáte si, co má rádo a co nerado, co ho baví, co mu jde, jaké má vlastnosti. Víte velmi přesně, co ve svém životě prožilo, a znáte velmi přesně, jakou genetickou výbavu od vás a vaší širší rodiny dostalo do vínku.

Jako pěstoun ale dostane do péče dítě, které svůj dosavadní život prožilo bez vás. A vy nevíte úplně přesně a detailně jak, kde a s kým bylo před příchodem do pěstounské rodiny. Dítě možná prožilo ve svém životě věci, které si ani neumíte představit. Všechno znáte jen z pár stran textu, které vaše nové dítě doprovází. Teprve se učíte poznávat, jaké dítě je, co má rádo, co ho těší a co mu dělá zase starosti. Bílé místo máte také v oblasti případných poruch chování, psychických problémů, zdravotního postižení, zpožděného vývoje, genetické zátěže nebo závislosti rodičů. To vše jsou věci, které musíte řešit najednou, ze dne na den.

Dítě má za sebou navíc zážitky, kvůli nimž nemůže vyrůstat ve vlastní rodině. Jeho rodiče se o něj nechtějí nebo nemohou starat. Zvládnout takovou zátěž může dítě jen díky speciální péči. Vedle mnohahodinových příprav a psychologického posouzení se specifikům náhradní výchovy učí pěstouni na pravidelných vzdělávacích seminářích, které musí ze zákona pravidelně absolvovat po celou dobu trvání pěstounské péče. K ruce jsou jim doprovázející organizace, OSPOD a řada dalších odborníků. Ti všichni je odborně podporují, aby ve svém těžkém úkolu neselhávali.

Pěstounství není standardní rodičovství. Pěstouni proto potřebují naši podporu a pochopení.

Pěstouni nejsou odborníci - nezvládnou se postarat o cizí dítě, natož o dítě s handicapem

Do pěstounských rodin skutečně přichází děti, které odbornou péči potřebují. Vedle narušeného psychického vývoje pěstouni řeší často také různé fyzické problémy. Právě proto je ale systém nastavený tak, že pěstouni mají otevřený přístup k odborníkům, kteří mu handicap dítěte pomohou zvládnout.

Stejně jako se takto o děti s postižením starají biologičtí rodiče, není důvod, aby tutéž péči nezvládali také pěstouni. Ano, nejsou to odborníci. To ale nejsou ani biologičtí rodiče – a přece nikdo neargumentuje tím, že by měli dát své dítě do ústavu, protože péči o něj nezvládnou.

Už od svého rozhodnutí stát se pěstounem a během celého výkonu pěstounské péče jsou pěstouni vedeni k tomu, aby si uvědomovali náročnost péče o dítě (natož o dítě s handicapem) a nutnost odborné podpory. Učí se, že pěstounská péče není totéž co rodičovství a že říci si o pomoc není selháním, ale naopak znakem zodpovědnosti.

K ruce jsou pěstounům OSPOD, doprovázející organizace a celá škála odborníků. Díky tomuto kooperativnímu systému pomoci se tak v současné době pěstounské rodiny starají i o děti se závažnými zdravotními problémy.

Na život v rodině má právo každé dítě – i to s postižením. Láska a milující péče jsou pro jeho další vývoj klíčové.

Dítě se bude stěhovat z rodiny do rodiny

Často zmiňované obavy z několikerého stěhování dítěte od jedněch přechodných pěstounů k dalším se nenaplňují. Ukazuje se, že pro drtivou většinu dětí se během zákonné lhůty jednoho roku podaří najít trvalé řešení. Do jiné přechodné pěstounské rodiny jde jen necelé jedno procento dětí. Do ústavu, který rovněž není definitivním, ale přechodným řešením, pak odchází jen zhruba 1,5 procenta dětí.

Pro děti v přechodné pěstounské péči se trvalé řešení najde daleko častěji a rychleji než pro děti v ústavech. K žádnému nadbytečnému stěhování mezi rodinami tedy nedochází.

A proč vůbec musí děti trávit čas v provizorním řešení u přechodných pěstounů? Pokud by mohly jít děti rovnou do definitivní rodiny, bylo by to samozřejmě ideální. Nepotřebovali bychom přechodné pěstouny ani ústavní zařízení. Přechodná pěstounská péče ale vznikla, protože k nalezení řešení, které bude pro dítě z dlouhodobého hlediska nejlepší, je potřeba určitý čas. Je nutné počkat, než se vyřeší situace v původní rodině, než se dítě dostane do adoptivní rodiny, než se vyberou vhodní dlouhodobí pěstouni a tak dále.

Přechodní pěstouni zajistí, že na tuto nezbytně nutnou dobu děti nemusí být v ústavech, ale mohou žít v milující rodině, která je ve spolupráci s odborníky individuálně připravuje na přechod do původní či definitivní náhradní rodiny.

Ano, stěhování pro děti není dobré. Pokud je to ale nutné (a o pobytu dětí nerozhodují pěstouni, ale soud na návrh OSPOD), považujeme ústav až za poslední řešení. Pobyt u přechodných pěstounů vnímáme pro dítě jako stabilnější a bezpečnější. V ústavech se dítěti střídají lidé po směnách, každý vychovatel má jinou osobnost, jiný styl, jiné preference a výchovné přístupy.

V rodině dítě dostane svého individuálního blízkého průvodce, který mu období čekání na trvalé řešení pomůže zvládnout.

Je lepší, když dítě nezíská v kojeneckém ústavu žádnou citovou vazbu, než když o ni po odchodu z rodiny přijde

Pokud se miminko v prvních měsících života naučí vztahu, může ho později přenést na jinou osobu – třeba na své biologické nebo adoptivní rodiče. Pokud ale schopnost vytvářet vazby nezíská, bude narážet na problémy s navazováním přátelských nebo partnerských vztahů už napořád. Proto je z pohledu nejlepšího zájmu dítěte, které nemůže od narození vyrůstat ve vlastní rodině, jednoznačně lepší citlivá změna blízké osoby než její úplná absence. Ocitne-li se dítě v raném věku bez blízké osoby, a to i na dobu několik měsíců, má to vždy negativní a nevratný dopad na jeho vývoj.

Chybějící pevná vazba pečující osoby se u dítěte promítá také v jeho sebepřijetí a sebepoznání. Pro dítě bude i v dospělosti obtížnější pracovat se svými emocemi a rozumět světu. Navenek se může chybějící vazba projevit také poruchami učení nebo chování. Naopak posilováním citové vazby od nejranějšího dětství roste z dítěte sebevědomý, společenský a zdravě se vyvíjející člověk schopný lásku přijímat i dávat.

A jak citová vazba vzniká?

Citová vazba (anglicky attachment) se mezi miminkem a pečující osobou (nebo osobami) vytváří během prvních zhruba šesti měsíců života. Čerstvě narozené miminko je stoprocentně závislé na ostatních. Pláčem, smíchem nebo třeba očním kontaktem nám dává najevo, co právě potřebuje. Chce jíst, pomazlit se, přisunout hračku nebo třeba otočit v postýlce. Pokud na tyto jeho potřeby někdo správně reaguje, vytváří se u něj citová vazba a jeho mozek si zároveň zaznamenává svět jako bezpečný přístav. Jestliže ale miminko pláče a nikdo ho netiší, nemá se na koho usmívat nebo ho nikdo nevezme do náruče, stahuje se do sebe a zapisuje si svět negativně. Jeho mozek se vyvíjí zásadně odlišným způsobem.

Autor teorie attachmentu John Bolwby už v 50. letech provedl sérii pokusů, kterými ukázal, že dítě vztah s pečující osobou nenavazuje na základě prostého uspokojování hladu, ale právě na základě reagování na jeho potřeby. Pro správný vývoj není stěžejní miminko nakrmit, přebalit a uložit do postýlky, ale reagováním na jeho potřeby mu dávat pociťovat bezpečí, lásku a přijetí.

Zkušenosti, které miminka získají ve svých prvních měsících, se otiskují do jejich celého života.

Zaměstnanci ústavů ztratí vinou pěstounů práci

Velmi si vážíme všech obětavých zaměstnanců ústavních zařízení. Mají nesmírně náročnou práci, které mnohdy dávají daleko více, než by museli. Jejich osobní nasazení a odbornost jsou neocenitelné. Práci takových lidí budeme vždy potřebovat.

Všichni přece máme stejný cíl – nejlepší zájem dítěte. Všichni také víme, že pro každé dítě je lepší individuální, bezpečná a stabilní péče v rodině než život v ústavu.

V první řadě je potřeba posílit ambulantní a terénní služby pro rodiny. Řada dětí by při této podpoře svou biologickou rodinu vůbec opustit nemusela. Tímto směrem už vykročily Zlínský a Pardubický kraj. Ústavní pobytová zařízení transformují na centra nabízející služby pro rodiny. „Vychází se z principu, že pomoc má přicházet za dítětem do rodiny, nikoliv dítě z rodiny za pomocí. Proto je důraz kladen na podporu náhradní rodinné péče, na využití možností rodinné terapie a sociální práce s rodinou," popsala radní Zlínského kraje Taťána Valentová Nersesjan.

I v systému náhradní rodinné péče jsou a vždy budou potřeba odborníci, kteří mohou rodinám nabízet své služby. Podporu potřebují biologické i náhradní rodiny.

Je zcela jisté, že i přes tyto kroky ale bude ústavní péče vždy potřebná. Dosažitelným cílem však je radikální snížení počtu dětí v ústavech, které by nadále fungovaly jako poskytovatelé malokapacitní specializované péče.

Těšíme se, že se v cestě za nejlepším zájmem každého dítěte budeme s nynějšími pracovníky ústavů více potkávat v rodinách a malých specializovaných centrech a méně v ústavech!

Přechodné pěstounství nesmí být zaměstnáním

Citujeme loňský výrok jedné z poslankyň sociálního výboru: „Je třeba ze zákona zcela vypustit institut přechodné pěstounské péče, nebo minimálně nezvýhodňovat tento institut. Pěstounství dětí se nesmí stát zaměstnáním samo o sobě. Pěstounem se nesmí stát nikdo, kdo by neměl normální vlastní zaměstnání“.

Pokud by přechodné pěstounství nebylo zaměstnáním, nebylo by vůbec možné ho poskytovat.

Přechodný pěstoun je alternativou pro kojenecké ústavy nebo ZDVOP (Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc – např. Klokánky). Stejně jako tato zařízení, i přechodný pěstoun musí být připraven kdykoli přijmout dítě a ihned se o něj začít starat. Kdo by mohl jen tak z hodiny na hodinu odejít ze zaměstnání?

V ústavních zařízeních je dětem poskytována nepřetržitá péče – tety a strejdové jsou tu pro děti ve dne i v noci. Také práce pěstounů na přechodnou dobu je zaměstnání na 24 hodin denně a 7 dní v týdnu, nikdo je navíc na konci “směny” nevystřídá. Kolik kvalitních pěstounů by si mohlo dovolit vykonávat pouze dobrovolnickou činnost? Z čeho by žili a financovali domácnost pro sebe i dítě?

Děti, které k pěstounům i do ústavů přicházejí, mají za sebou těžké zážitky, kvůli nimž nemohou vyrůstat ve vlastní rodině. Péče o tyto děti je velmi náročná a vyžaduje od personálu ústavů stejně jako od přechodných pěstounů obrovské nasazení. Pěstounství není totéž co rodičovství. Kolik lidí by ve svém volném čase absolvovalo mnohahodinové odborné přípravy a pravidelná doškolování?

Do rodin přechodných pěstounů se dostávají především novorozenci a malé děti do tří let. Jedna z pěstounek v rozhovoru popsala, jak taková péče vypadá. „Není to o procházkách s kočárkem a o tom, že sedíte s nohama na stole a díváte se, jak miminko spinká. Většinou běháte po různých doktorech. Jejich matky byly zpravidla nezodpovědné, nechodily na kontroly a děti mají obvykle nějaký zdravotní problém. Měli jsme ale i dítě, které bylo týrané hlady. Mělo tak zmenšený žaludek, že nedokázalo vypít běžnou dávku mléka. V noci se proto po hodině budilo a potřebovalo po troškách napít. No a pak samozřejmě děti učíte, snažíte se je rozvíjet, cvičit, rehabilitovat, mazlíte se s nimi, píšete jim deníček, informujete OSPOD o tom, jak se dítěti daří.“

Pěstouni na přechodnou dobu mají dítě v péči většinu času. Podle průzkumu organizace Lumos mají pěstouni dítě v péči 83 % z doby výkonu pěstounské péče na přechodnou dobu, necelá polovina pěstounů pak má v péči dítě 90 % času. V mezičase mají pěstouni čas na sebe a svou rodinu a čas na psychickou i praktickou přípravu na převzetí dalšího potřebného dítěte. Nemohou si ale například dopředu plánovat žádnou dovolenou, protože nikdy neví, kdy dítě předají do rodiny a jiné naopak přijmou.

Pěstouni na přechodnou dobu se starají o děti, zatímco se hledá trvalé řešení jejich situace. Pěstoun je zárukou toho, že dítě, vytržené náhle ze své rodiny, nezůstane osamoceno (třeba ve skupině cizích dětí a lidí v ústavu), ale dostane svého individuálního blízkého průvodce, který mu toto období čekání na trvalé řešení pomůže zvládnout.

Je správné, že pěstounství na přechodnou dobu je zaměstnáním. Pokud chceme mít dostatek kvalitních pěstounů, nemůžeme se spoléhat jen na několik dobrovolníků.

Zeptejte se nás na cokoliv

Kontakt

  • Dobrá rodina o.p.s.
  • Klimentská 1246/1, Praha 1
  • IČ: 24286664
  •  
  • E-mail: mamdotaz@dobrarodina.cz
  • Telefon: +420 724 113 112
  • Asociace dítě a rodina banner2 180x50

Dobrá rodina v médiích

Log in

create an account